Ženská otázka a Rosa Luxemburg

Rosa Luxemburg nenapsala o takzvané ženské otázce mnoho textů. To však není důvod, aby její práce byla vyloučena z feministických revolučních dějin. Právě naopak – bylo by nesprávné tvrdit, že její kritika politické ekonomie neřeší mnohé z otázek klíčových pro rozvoj progresivní feministické politiky a emancipace žen jak v minulosti, tak nyní. Pokusme se na základě několika jejích esejů o ženské otázce a několika vybraných tezí z její knihy Die Akkumulation des Kapitals. Ein Beitrag zur ökonomischen Erklärung des Imperialismus (Akumulace kapitálu. Příspěvek k ekonomickému vysvětlení imperialismu, 1913) posunout teorii Rosy Luxemburg o krok dále. Je možné mluvit o „luxemburgovském feminis­mu“? Jaké důsledky má její kritika buržoazního feminismu?

Akumulace kapitálu

V předvečer první světové války vydala Rosa Luxemburg po zhruba patnácti letech práce Akumulaci kapitálu, svůj nejobsáhlejší teoretický text a jedno z nejvýznamnějších a nej­originálnějších klasických děl marxistické ekonomie. V díle, které sepsala během přípravy přednášek o politické ekonomii, pronesených v letech 1906 až 1916 na Škole Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), hledala způsob, jak vědecky studovat a vysvětlit podmínky kapitalistické monopolizace, rozšířené reprodukce a imperialismu při současném zohlednění dynamického vztahu mezi kapitalistickou a nekapitalistickou prostorovostí. Luxemburg tvrdila, že Marx nechal stranou prostorové vymezení kapitálu a v jeho kritice se soustředil výhradně na „čas“, tedy časový rozměr vnitřní dynamiky kapitalistické reprodukce. Luxemburg se naproti tomu „snažila ukázat, že samotná podstata kapitálu se skládá z nutkání spotřebovat to, co je mimo něj – nekapitalistické vrstvy“ (jak se vyjádřil editor jejího díla Peter Hudis v časopise Logos v roce 2014). Cílem Luxemburg bylo formulovat vlastní teorii rozšířené reprodukce a kritiky klasické ekonomie, která by zahrnovala nejen časovou, ale i prostorovou analytickou dimenzi. Toto prostorové určení kapitalistické akumulace Peter Hudis nazývá dialektikou prostorovosti.

Přátelé i nepřátelé se předháněli v ostré kritice Rosy Luxemburg za to, že upozornila na Marxovy „zjevné nesrovnalosti“ a – jak byla přesvědčena – vady jeho přístupu k problému akumulace a rozšířené reprodukce, který se objevuje v druhém svazku Kapitálu. V dopise Franzi Mehringovi s odkazem na kritiku Akumulace kapitálu napsala: „Obecně jsem si byla dobře vědoma toho, že proti knize se brzy zvedne vlna odporu; náš převládající ‚marxismus‘ se bohužel jako nějaký dnou stižený stařík bojí svěžího závanu myšlení a mně bylo hned jasné, že nejprve budu muset v mnoha střetech zvítězit.“

Lenin prohlásil, že Marxe překroutila, a její práce byla interpretována jako revize Marxe, přestože to byla právě Luxemburg, kdo odstartoval nesmlouvavý útok na revizionistické tendence v německé SPD. Na rozdíl od sociálních demokratů, kteří se shlukovali kolem epigonů a oportunistického proudu politické praxe, která „opravovala“ Marxe postupným odvoláváním socialistických principů, revolučních aktivit a internacionalismu, Luxemburg trvala na tom, aby se využilo živé marxistické myšlení pro formulování přesné odpovědi a vysvětlení rostoucí ekonomické krize a nově objevovaných faktů o ekonomickém životě. Zatímco práce Luxemburg o politickém organizování, revoluční filosofii, nacionalismu nebo militarismu jsou jejími vykladači analyzovány hojně, jen málo autorů se snažilo poskytnout systematickou retrospektivu její ekonomické teorie nebo nabídnout současnou luxemburgovskou analýzu politické ekonomie. Slovy Ingo Schmidta v letním čísle New Politics v roce 2014: „Stoupenci levice, kteří se zajímají o dílo Rosy Luxemburg, se zaměřují na její politiku, ale s ekonomií jsou hned hotovi.“

Akumulace kapitálu se tedy setkala po zveřejnění s četnou kritikou ze strany oportunis­ticky reformistických a revizionistických příslušníků SPD a také ortodoxních marxistů pod vedením Karla Kautského. Kritizováno však nebylo jen její dílo. Stejní kritici často používali levné psychologické a konzervativní argumentace přirozeností, které měly podkopat důvěryhodnost práce Luxemburg a odhalit ji jako nekompetentní a nedostatečně obeznámenou s marxistickými texty. Dobrým příkladem tohoto typu kritiky je Werner Sombart, který v knize Der proletarische Sozialismus (Proletářský socialismus, 1924) uvedl: „Nejzuřivější socialisté jsou právě ti, kteří jsou stiženi nejprudší záští. Je to tak typické: po krvi prahnoucí, jedovatá duše Rosy Luxemburg byla stižena čtyřnásobnou záští: jako žena, jako cizinka, jako Židovka a jako mrzák.“

Syfilida Kominterny

Dokonce i v Komunistické straně Německa byla nazvána „syfilidou Kominterny“ a Max Weber označil Rosu Luxemburg za osobu „patřící do zoo“. Raya Dunayevskaya v knize Rosa Luxemburg, Women’s Liberation, and ­Marx’s Philosophy of Revolution (Rosa Luxemburg, osvobození žen a Marxova filosofie revoluce, 1981) píše: „Zhoubný mužský šovinismus pronikl skrz naskrz celou stranou a zasáhl i Augusta Bebela, autora textu Žena a socialis­mus – který si stvořil auru skutečného feministy – a Karla Kautského, hlavního teoretika celé Internacionály.“

Dunayevskaya ve své genderové analýze také cituje část dopisu, v němž Victor Adler píše Augustu Bebelovi o Rose Luxemburg: „Ta jeduplná děvka ještě napáchá mnoho zla, a to tím spíše, že je chytrá jako opice a zároveň jí zcela chybí smysl pro zodpovědnost a její jedinou motivací je všeprostupující touha po sebeospravedlnění.“

Zcela očividně šlo o určitý typ konzervativní politické taktiky, která přispívala k útokům na výjimečné ženy, což v tomto případě zahrnovalo naprosté odmítnutí díla Rosy Luxemburg na základě pohlaví. Ačkoli tento důležitý aspekt společenských a genderových dějin zde nebude dále diskutován, je třeba si uvědomit jeho všudypřítomnost, když se probíráme teoretickými a četnými kvaziteoretickými kritikami Akumulace kapitálu a mluvíme o životní zkušenosti Rosy Luxemburg jako teoretičky, učitelky a revolucionářky.

Pokud jsou feministické analýzy textů Rosy Luxemburg obecně vzato vzácné, pak ještě daleko vzácnější je feministický zájem o Akumulaci kapitálu. Pokud už se pokus o feministickou interpretaci díla Rosy Luxemburg objeví, je obvykle založen na jejím osobním životě a jen výjimečně se vztahuje i k její teoretické práci. Skutečnost, že toho k tématu ženské otázky mnoho nenapsala, jistě přispěla k tomu, že většina jejích interpretací feminismu je spojena s epizodami jejího veřejného a osobního života. Jedná se samozřejmě o velmi důležité rická věda se tradičně vyhýbala ženám a jejich zkušenostem. Pokusme se však odpovědět na to, co nám oněch několik textů a zapsaných projevů Rosy Luxemburg, které se zabývají ženskou otázkou, říká o jejím feminismu.

Rosa Luxemburg se nezabývala výhradně organizací dělnických skupin; její práci v této oblasti zneviditelňovalo, že obvykle pracovala v zákulisí. Zaníceně podporovala organizační práci socialistického ženského hnutí, chápala důležitost a překážky spojení práce a rodinného života pro ženskou emancipaci. Obvykle projevovala svou podporu spoluprací s blízkou přítelkyní Clarou Zetkin. V jednom z jejích dopisů Claře Zetkin čteme, jak velký byl její zájem a nadšení, když došlo na ženské hnutí: „Kdy už mi napíšete ten obsáhlý dopis o ženském hnutí? Snažně vás prosím alespoň o krátký!“ Co se týče zájmu o ženské hnutí, v jednom z projevů uvedla: „Mohu jen obdivovat soudružku Zetkin za to, že (…) dále ponese na bedrech tíži tohoto úkolu.“ A konečně, ačkoli se za feministku označuje zřídkakdy, v dopise Luise Kautsky napsala: „Zúčastníte se ženského shromáždění? Jen považte, stala jsem se feministkou!“ Kromě toho, že pracovala v zákulisí a v soukromí projevovala zájem o ženskou otázku, se neustále angažovala i v otevřené diskusi o třídním problému, jemuž ženské hnutí čelilo. V projevu z roku 1912 nazvaném Ženské volební právo a třídní boj Luxemburg kritizovala buržoazní feminismus a asertivně zdůrazňovala: „Monarchie a skutečnost, že ženy nemají občanská práva, se staly nejdůležitějšími nástroji vládnoucí kapitalistické třídy… Pokud by rozhodovala volba buržoazních dam, kapitalistický stát by se setkával pouze s aktivní podporou reakce. Většina těch buržoazních žen, které se rvou jako lvice v boji proti ‚mužským výsadám‘, by se v táboře konzervativní a klerikální reakce utišila jako poslušná jehňátka, jen kdyby měly volební právo.“

Otázka ženského volebního práva spolu s filosofií moderního pojetí zákona založeného na předpokladu práv jednotlivce hrála důležitou roli v takzvaném velkém přechodu od feudalismu ke kapitalismu. Pro Rosu Luxemburg je otázka volebního práva žen taktická, neboť podle jejích slov formalizuje již existující „politickou zralost“ proletářek. Dále zdůrazňuje, že se nejedná o otázku podpory izolovaného případu volebního práva, která je smysluplná a jíž bylo dosaženo, ale o podporu všeobecného volebního práva, kterým ženské socialistické hnutí může dále rozvíjet strategii boje za emancipaci žen a dělnické třídy obecně. Liberální právní strategie dosažení volebního práva však nebrala v potaz třídy a neměla za cíl svržení kapitalistického systému. Spíše naopak. Podle Rosy Luxemburg metafyzika individuálních práv slouží v rámci liberálního politického projektu především k ochraně soukromého vlastnictví a k akumulaci kapitálu. Liberální práva nevznikají jako odraz skutečných materiálních sociálních podmínek, jsou abstraktní a přibližná, takže jejich skutečná realizace je nemožná. Jak s opovržením tvrdila v Taktické otázce (1902), „jsou jen formalistickým nesmyslem, který byl tak často omílán a papouškován, že už nemá žádný praktický význam“.

Rosa Luxemburg odmítla tradiční definici občanských práv, včetně boje za volební právo žen, a poukázala na podobnost s bojem za národní sebeurčení (Národní otázka, 1909): „Protože historická dialektika prokázala, že neexistují žádné ‚věčné‘ pravdy a žádná ‚práva‘… Co je za určitých okolností správné a rozumné, se stává za jistých podmínek nesmyslným a absurdním. Historický materia­lismus nás naučil, že skutečný obsah těchto ‚věčných‘ pravd, práv a formulací je určován pouze materiálními společenskými podmínkami prostředí v dané historické době.“

Jen další komodifikaci

To, o čem Rosa Luxemburg ve výše citovaném úryvku z projevu Ženské volební právo a třídní boj (1912) mluví, se týká otázek, které byly původně vzneseny a diskutovány v rámci socia­listického feminismu na konci 18. a počátku 19. století: role buržoazního feminismu v kapitalistické reprodukci a zneužití feministických cílů jako prostředku k dosažení zisku. Kdykoli se kapitalismus ocitne v krizi nebo potřebuje spojence pro svou obnovu nebo další akumulaci kapitálu, integruje marginalizované „Jiné“ do své právně liberální politické formy, ať už jsou to ženy, děti, nebílé rasy nebo LGBTIQ lidé – zkrátka každý, kdo je po ruce a je potenciálně využitelný pro další komodifikaci: „Jednou ze základních podmínek akumulace je tedy nabídka živé práce, která odpovídá požadavkům a která uvádí kapitál do pohybu. Postupné zvyšování variabilního kapitálu, které doprovází akumulaci, se proto musí projevit v zaměstnávání rostoucí pracovní síly. Odkud ale tato dodatečná pracovní síla pochází?“ ptá se Luxemburg v Akumulaci kapitálu.

Podle ekonomické teorie Rosy Luxemburg se kapitalistický způsob výroby reprodukuje vytvářením nadhodnot, jejichž přivlastňování může být pobídnuto jen souběžným rozšiřováním kapitalistické produkce. Proto je nutné zajistit, aby se výroba reprodukovala ve větším objemu než dříve, což znamená, že expanze kapitálu je absolutním zákonem podmiňujícím přežití každého kapitalisty. V Akumulaci kapitálu Rosa Luxemburg zakládá předpoklady pro pochopení kapitalismu jako společenského vztahu, který trvale vytváří krize a nutně čelí objektivním mezím poptávky a vlastního rozvoje. V tomto smyslu vytvořila teorii imperialismu založenou na analýze procesu sociální produkce a akumulace kapitálu realizované prostřednictvím různých „nekapitalistických formací“:

„Není pochyb o tom, že vysvětlení ekonomického původu imperialismu musí probíhat ve shodě se správným pochopením zákonů o akumulaci kapitálu, jelikož imperialismus jako celek (…) není nic jiného než specifická metoda akumulace. (…) Podstatou imperialismu je právě expanze kapitálu ze starých kapitalistických zemí do nových krajin a konkurenční hospodářský a politický boj mezi novými oblastmi.“

Na rozdíl od Marxe, který abstrahoval od skutečné akumulace v konkrétních kapitalistických zemích a od jejich vztahů realizovaných zahraničním obchodem, Luxemburg tvrdí, že rozšířená reprodukce by neměla být hodnocena v kontextu ideální kapitalistické společnosti. Aby problematiku rozšířené reprodukce učinil pochopitelnější, Marx odhlíží od zahraničního obchodu a zkoumá izolovaný stát, protože chce ukázat, jak se nadhodnota realizuje v ideální kapitalistické společnosti, v níž vládne zákon hodnoty, který je zákonem světového trhu. Luxemburg s Marxem, jenž analyzuje hodnotové vztahy v oběhu sociálního kapitálu a reprodukce, nesouhlasí s tím, že tyto vztahy nezohledňují specifické rysy výrobního procesu, který vytváří komodity. Trh tak funguje „totálně“, což znamená, že v obecné analýze kapitalistického procesu oběhu předpokládáme, že prodej probíhá přímo, bez vlivu obchodníka.

Marx chce doložit, že podstatná část přebytku je absorbována kapitálem jako takovým, namísto konkrétních osob. Otázkou není „kdo“, ale „co“ spotřebovává nadbytečné komodity. Naproti tomu Luxemburg analyzuje akumulaci kapitálu počínaje úrovní mezinárodní komoditní výměny mezi kapitalistickými a nekapitalistickými systémy. Navzdory námitkám si však Luxemburg uvědomuje, že Marxova analýza problému variabilního kapitálu slouží jako základ pro položení problému zákona akumulace kapitálu, který je klíčem k její sociálněekonomické teorii. Stejně tak tato argumentace dovoluje porozumět velmi důležitému rozdílu mezi produktivní a neproduktivní prací, bez které by bylo téměř nemožné pochopit teorii sociální reprodukce jako specifickou reakci na neoklasickou ekonomii a její partnerství s liberálním feminismem. Právě z tohoto důvodu v Akumulaci kapitálu Luxemburg cituje Marxe: „Populace pracujících se může zvýšit, když se dříve neproduktivní pracující změní na produktivní nebo když se do výrobního procesu dostanou části obyvatelstva, které dříve nepracovaly, jako jsou ženy, děti nebo nemajetní.“

Feminismus potvrzuje kapitalismus

Tento typ ekonomiky a liberalistické začlenění „populace pracujících“ má zjevně nízký demokratizační potenciál a postrádá jakoukoli snahu o osvobození utlačované třídy. Práva jsou přidělována velmi opatrně, na úrovni identity (na rozdíl od materiální sociální úrovně) a výhradně podle vzorce určeného především k ochraně reprodukce kapitalistického způsobu výroby. Buržoazní ženy z počátku 19. století neusilují o zrušení třídního systému; naopak, podporují ho. Navíc buržoazní feminismus potvrzuje kapitalismus a vlastní třídní postavení a ignoruje práva žen dělnické třídy. Procesy akumulace kapitálu, moderní stát, snahy liberalismu i buržoazní feminismus jdou ruku v ruce.

Luxemburg vysvětluje, že role ženského hnutí za volební právo je reakční nejen proto, že příslušnice buržoazie nepodporovaly boj za práva pracujících a sociální práva proletářek, ale také kvůli jejich aktivní účasti na stvrzení útlaku žen, jenž vychází ze sociálních vztahů založených na reprodukční práci žen v domácnosti. Předmětem kritiky jsou pro Rosu Luxemburg právě ty společenské fenomény a procesy, které umožňují kapitalismus – liberalismus či úloha buržoazie při přechodu od feudální monarchie k kapitalismu. Práva, zákony a moderní společenské smlouvy jsou instituce, které hrály klíčovou historickou formální úlohu při stvrzování kapitalismu. Buržoaz­­ní feminismus hraje ale důležitou roli i při udržování kapitalistických třídních struktur. Na jedné straně ženy buržoazní třídy požadují politické právo volit pouze pro vládnoucí třídu žen a z osobního hlediska nemají nejmenší zájem na řešení otázky postavení žen obecně nebo řešení třídních příčin útlaku žen. Podle názoru Luxemburg příslušnice buržoa­zie nepřestávají aktivně udržovat zavedené sociální vztahy (Ženské volební právo a třídní boj, 1912): „Mimo těch několika, které mají práci nebo povolání, se příslušnice buržoazie nezúčastňují společenské produkce. Nejsou nikým jiným než spolukonzumenty nadhodnoty, kterou si jejich muži vynutí na proletariátu.“

Mluvit o ženách obecně nestačí, protože genderová analýza je bez třídní analýzy reduktivní. Ženy patřící k vyšším třídám se většinou ne­účastní výroby v rámci tržních procesů, a spotřebovávají tedy nadhodnotu, která byla odčerpána vykořisťováním dělnické třídy; jejich role v reprodukci sociálních vztahů má tak parazitní povahu: „Jsou parazity parazitů na těle společnosti. A spolustolovníci jsou obvykle ještě zuřivější a krutější při obraně svého ‚práva‘ na parazitický život než přímí strůjci třídní nadvlády a vykořisťování.“ Jedinou společenskou rolí buržoazních žen je tak zachování a reprodukce stávajícího řádu; nejsou spojenci v boji za emancipaci: „Ženy z třídy vlastníků budou vždy fanaticky hájit vykořisťování a zotročení pracujících, čímž nepřímo získají prostředky pro vlastní společensky bezcennou existenci.“

Společenská role rodiny

Luxemburg nestojí v ostré kritice buržoazního feminismu osamocena. Clara Zetkin a Alexandra Kollontaj a další k ní výrazně přispěly, zvláště vzpomeneme­-li jejich náhled na reakční postoj liberálních žen k ženské emancipaci. Univerzální požadavky socialistek vznikly na základě sociálně materialistických motivů a příčin, a nakonec tak měly více společného s muži příslušejícími ke stejné třídě než se ženami vyšších tříd. A to navzdory skutečnosti, že v minulosti se fenomén žen na trhu práce často pokládal za pokus o zavedení levnější konkurence mužské pracovní síly, což následně ovlivnilo pokles ceny práce. Socialistky poukazují na to, že pracovní zátěž žen se dále zhoršuje reprodukční prací v domácnosti. V případě vyjádření Clary Zetkin na sjezdu Kominterny v roce 1922 by se skoro dalo hovořit o první vlně teorie sociální reprodukce: „Ženy jsou utlačované dvojnásobně – kapitalismem a svou závislostí na rodinném životě.“ Podobně jasnozřivá slova najdeme i ve výkladu společenské role rodiny od Rosy Luxemburg. S odkazem na Engelse v projevu z roku 1912 rozlišila práci v oblasti trhu a práci v domácnosti, čímž položila základy teorie sociální reprodukce (Ženské volební právo a třídní boj, 1912): „Tento druh práce [výchova dětí nebo práce v domácnosti] není ve smyslu současného kapitalistického hospodářství produktivní, bez ohledu na velikost obětí či množství energie potřebné na splnění tisíců malých úkolů. Jedná se o pouhou soukromou záležitost dělnice, její štěstí a požehnání, a proto pro současnou společnost neexistuje. Dokud vládne kapitalismus a mzdový systém, za produktivní je považován pouze takový druh práce, který vytváří nadhodnotu a zisk. Z tohoto pohledu je kankánová tanečnice, jejíž lýtka dávají vydělat jejímu zaměstnavateli, produktivní pracující, zatímco veškerá práce proletářek a matek mezi čtyřmi stěnami jejich domovů je považována za neproduktivní. Ač to zní nemilosrdně a nesmyslně, přesně to odpovídá nemilosrdnosti a nesmyslnosti naší současné kapitalistické ekonomiky. A nahlédnout tuto krutou realitu jasně a ostře je první úkol proletářky.“

Luxemburg zdůrazňuje klíčovou analytic­kou otázku, jíž čelíme, když připisujeme nevýhodné postavení žen jednoduše ideologii „antagonismu“ mezi ženami a muži namísto kapitalistického způsobu výroby. Toto varování ukazuje, jak mylné a reduktivní je podle Luxemburg interpretovat útlak žen transhistoricky a v souladu s liberálním feminismem, místo abychom ho vykládali jako produkt antagonismu mezi kapitálem a prací (Proletářka, 1904): „Volání po rovnosti žen z úst příslušnic buržoazie je čistou, materialisticky nepodloženou ideologií několika slabých skupinek, která vypráví o přízraku antagonismu mezi mužem a ženou. Právě zde pramení falešná povaha hnutí sufražetek.“

Protože neoliberalismus úspěšně zneužívá gender pro účely třídních zájmů kapitálu, čelíme nyní důležitému úkolu navrhnout anti­kapitalistické strategie založené na odporu proti trhu a jeho reprodukci a úkolu zaměřit se současně na soukromou sféru a reprodukční procesy v kapitalistickém způsobu výroby. V době, kdy jsou systematické analýzy vztahu mezi trhem a státem – ať už na národní nebo mezinárodní úrovni – nutnými výchozími body diskuse o jakýchkoli krátkodobých nebo dlouhodobých alternativách ke kapitalis­tickému způsobu výroby, kritika buržoazního feminismu Rosy Luxemburg a její propojení s teorií sociální reprodukce se zdá být nejen cenným teoretickým základem, ale také inspirativním politickým modelem pro organizační propojování paralelních struktur a ke sladění progresivních cílů.

Autorka je sociální filosofka.

Z anglického originálu Luxemburg’s critique of bourgeois feminism and early social reproduction theory (Rosa Luxemburg: Kritika buržoazního feminismu a počátky teorie sociální reprodukce), publikovaného 25. února 2018 na webu časopisu Historical Materialism, přeložila Marta Martinová.