Bauhaus v politickém sevření

Jak vznikl váš zájem o Bauhaus jako umělecký a architektonický směr?

Jako člena levicové, postkomunistické strany a ministra kultury mě samozřejmě zajímá složitý vztah Bauhausu například k Sovětskému svazu, stejně jako rehabilitace nebo naopak odmítnutí tohoto směru po druhé světové válce ve východním Německu, kdy byl označován za součást dekadentní buržoaz­ní kultury.

Víme, že Bauhaus čelil represím jak ze strany nacionálněsocialistického režimu, tak nastupující stalinistické byrokracie. Jaký byl ale vztah Bauhausu k Mussoliniho režimu, jenž byl k umělcům poněkud vstřícnější?

V tomto ohledu je nevyhnutelné si stále připomínat, že Bauhaus „sám o sobě“ nikdy ne­­existoval. Jak konstatuje spoluautorka knihy Bauhaus­-Ideen 1919–1994 [Ideje Bauhausu 1919–1994] Kerstin Eckstein, „image Bauhausu je úzce spojena se způsobem vlastní sebeprezentace“. Skutečnost, že byl Bauhaus od samého počátku vystaven ostré umělecké i politické kritice, vytvářela tlak na to, aby se navenek prezentovala sevřenost. V tomto smyslu platí, že nacionální socialisté odmítali Bauhaus jako bolševický, stalinisté jej odmítali jako buržoazní a Mussolini nechal budovy Bauhausu relativně svobodně stavět.

Musíme se tedy ohradit proti mýtu, že Bauhaus a moderní umění jako takové bylo „přirozeně“ levicové a antifašistické. Není tomu tak. Realita mimo tento mýtus je častokrát mnohovrstevnatější, rozporuplnější, a proto i ošklivější, než by si člověk přál.

Někdejší vydavatel deníku Welt Thomas Schmid v tom pro zástupce a zástupkyně moderního umění viděl historický a paradoxní okamžik štěstí: „Přece právě proto, že režim moderní umění neúprosně vyloučil, nebylo v Německu vystaveno zkoušce. Zůstalo tak do jisté míry ušetřeno totalitního pokušení. Ne však ve fašistické Itálii. Mnozí avantgardní umělci se stali miláčky diktátora.“

Posuneme­-li se ale od architektury k designu, stane se vztah Bauhausu a národního socialismu, potažmo německého komunismu poněkud komplikovanější…

Ano. V národněsocialistických továrnách – a máme tady především na mysli válečný průmysl – se nakonec setkáme s aplikací některých idejí Bauhausu z oblasti produktového designu, především důraz na levnost a funkčnost, který se ve válečném designu uplatňoval.

Jednalo se tedy o masovou mechanizovanou produkci, jak o ní uvažovali představitelé této školy?

Přesně tak. A něco podobného můžeme vidět i v případě poválečného východního Německa a Sovětského svazu. Nicméně Bauhaus pronikal do všeobecného povědomí například i prostřednictvím své modernistické typografie. Existuje dokonce vydání knihy Mein Kampf, které je celé vysázené v typografii z dílny Bauhausu. Stejně tak se tehdy dospělo k závěru, že například pro sbírky zákonů je praktičtější používat moderní typografii.

Lze obecně shrnout, jaké byly podmínky umělců v nacionálněsocialistickém Německu?

Byli tu umělci, kteří okamžitě odešli do exilu, mezi nimi samozřejmě i umělci židovští. Jiní se stáhli do jakéhosi vnitřního exilu a další se snažili s režimem nikoli snad kooperovat, ale nějak s ním prostě vyjít a prakticky v něm přežít. Určitému pragmatismu se blížil i třeba přístup Ludwiga Miese van der Rohe, alespoň tedy ze začátku, předtím, než také po dramatických peripetiích odešel do exilu.

Po převzetí moci nacisty byli představitelé Bauhausu po Výmaru, Desavě a Berlíně vypuzeni s konečnou platností z celého Německa. Nedalo se tedy předpokládat, že osvobození od nacismu přinese možnost navázat na Bauhaus a jeho klíčové principy?

K takové renesanci skutečně došlo, ale jenom nakrátko. Bauhaus byl znovu převálcován společenským vývojem a vzhledem ke své vysoké symboličnosti se stal předmětem polarizace mezi východním a západním Německem, které podléhala i kultura. Jak zmiňuje sociolog a urbanista Harald Bodenschatz, v NDR byl tento směr kritizován za svůj formalismus a kosmopolitismus, v SRN ale našel jisté pokračování na Vysoké škole designu, založené v roce 1953 v Ulmu, která však musela být v roce 1968 po velkých hádkách a rozpočtových škrtech uzavřena. Naopak v NDR zažil Bauhaus částečnou obrodu v roce 1976.

Jakkoli je dnešní obrázek o NDR veskrze černobílý, ve skutečnosti tato země procházela střídavými obdobími represe, reforem a stagnace, které se přirozeně odrážely v umění a kultuře a v tom, nakolik mohli umělci ­svobodně dýchat. Po zpočátku ještě navenek otevřeném poválečném vývoji následovala radikální ideologizace v důsledku vzniku SRN a NDR. K uvolnění poměrů po Stalinově smrti došlo v NDR až pozdě a jen pod tlakem. Obecně ale platilo, že když začali umělci brát náznaky kulturní a politické liberalizace vážně, mělo to pro ně často fatální následky.

Bauhaus tedy bezprostředně po válce mohl těžit z mytologie o „zářném příkladu antifašis­tické kultury, německé moderny a obrody“. Toto otevřené okno se rychle zavřelo s nástupem represivního stalinismu s totalitními rysy na počátku padesátých let, který přetrvával i po Stalinově smrti a byl ukončen až po intervenci Moskvy vůči vedení NDR.

Jak tedy nakonec vypadala východoněmecká moderna?

Východoněmecká moderna se nacházela ve vnitřním napětí – vyvolala rozpory a stala se poněkud opatrnou a nesmělou. Vedení NDR pochopitelně vnímalo architekturu jako nástroj vyjádření moci a obyvatelstvo toto poselství vyjádřené v architektuře četlo, nicméně leckdy poněkud jinak, než by si stranické vedení přálo.

Problémem východoněmecké moderny byl slabý vztah intelektuálů a dělníků. Lidové povstání z června 1953 bylo poháněno dělnicemi a dělníky, přičemž ohlasy intelektuálů byly malé, což jej zároveň odlišovalo od srovnatelných pozdějších událostí v Maďarsku a Československu. Ačkoli nakonec došlo k porážce dělníků, došlo zároveň k jistým ústupkům ze strany silně vyděšeného vedení státu. Straničtí funkcionáři tehdy dokonce horečnatě sbírali každodenní stížnosti lidí a snažili se uvést v život alespoň ty nápravy, které byly realizovatelné. Aby se na vedení NDR vynutilo alespoň něco, muselo být požadováno vše.

Nicméně problém chybějící solidarity mezi dělníky a intelektuály pokračoval až do roku 1989. Odcizení ještě umocňoval fakt, že poválečná NDR si žádala srozumitelnost a hladký přechod. Státní represe pochopitelně neumožňovala moderně vzkvétat a situaci nepomáhala ani absence ekonomické, politické a kulturní soutěže, po níž volali reformátoři, jako byli Friedrich Behrens a Arne Benary v padesátých letech nebo Ota Šik v Československu šedesátých let. Východoněmecká moderna tak zůstala po všech stránkách ambivalentní a nedokončená, protože nikdy skutečně nezískala podmínky pro svůj rozvoj.

Text vznikl ve spolupráci s Rosa Luxemburg Stiftung.