Petr Hruška vydal básnickou sbírku Nikde není řečeno, v níž „promlouvá o akutní hrůze autora postávajícího v netečných kulisách současnosti“. Básně jsou přesné a důmyslné, z básníka se ale stala instituce a jeho přesná poezie je sešněrovaná ve své dokonalosti.
Nezávidím Petru Hruškovi jeho pozici básníka, od kterého se vždy něco očekává. V povědomí kulturní veřejnosti dal vzniknout předpokladu – a ten posílili přičinliví redaktoři –, že umí, je-li tázán, říct vždy něco případného, něco, co nás přiměje zadržet uznale dech a souhlasně vydechnout. Trvale prokazuje, že to má takzvaně promyšlené. Stal se mluvící hlavou, která umí hovořit na libovolné téma, stal se klasikem, pokud je dnes něco takového možné. Požívá vážnost, a ta bezpochyby tíží, což vytváří nerovnou situaci: Na básníka se nesahá, ale každý si z něj bere. Když přijdou pochybnosti, hodilo by se být s nimi chvíli sám, nemuset je hned vláčet na světlo. Přisátá veřejnost se ale o pochybnosti nezajímá, očekává, že to bude mít Hruška opět promyšlené.
Tvrdí, že nelze nic tvrdit
Poslední sbírka Petra Hrušky je pečlivě připravená, bohatě nazdobená, čtenáři padá do klína tak akorát, opatřená všemi regáliemi velkého autora. Má své motto, má oddíly. Je skromně, ale vybraně ilustrovaná. Na fotografiích ukazuje, jak vypadá její autor, jak vypadá její ilustrátor. Z doprovodných textů se dovídáme, co tito vykonali a co si myslí o poezii a o kráse. Na zadní klopě obálky je verš „… jsou překvapená slova…“. Hledíme na něj jako na zapomenutý šperk. Tahle dobře zabalená nádhera se ale jmenuje Nikde není řečeno, což poněkud kazí automatický dojem, že dílo bylo dokončeno jediným možným, totiž dokonalým způsobem.
Navenek překomponovaný celek sbírky je vyplněn dírami. Vlastní básně jsou proloženy opisy hliněných tabulek, jejichž text se podařilo rekonstruovat jen zčásti. Tuto iluzi mají sugerovat poznámky o nečitelných, porušených, zničených řádcích. Není snadné přistoupit na hru s fragmenty, protože není zřejmé, proč tady jsou. Proti dohotovenosti sbírky, která přece bude něco deklarovat, stojí její titul, jenž každý názor zpochybňuje. Zlomky hliněných tabulek líčí děje, které se odehrály v epickém bezčasí „mnoho let př. n. l.“, svou velkolepostí kontrastují s disparátními výjevy z vyprahlé současnosti. Titul se zpěčuje autorovu záměru tvrdit; tvrdí, že nelze nic tvrdit.
Úvodní skladba Nikde není řečeno je takřka divadelní, monologickou scénou, v níž mluvčí básně spolu s kýmsi nese kohosi, kdo není při vědomí a povážlivě se oběma nosičům pronáší. Což toho, kdo mluví, vede k úvahám nad všehomírem. Dramatická situace, zprvu plná naléhavých zámlk, se po několika stranách rozbíhá k výpovědi o nás lidech, jací jsme a jak v životě tápeme. Od ukazování se jde k vysvětlování, od bezděčného odhalování k neúnosnému mentorování. Ten, kdo tu začal mluvit za sebe, vyvozuje z nehybného těla místního „povětroně“ soudy o lidstvu. Když před lety básník nesl kurvu, nesl ji s vervou a bez řečí a jeho rozčarování bylo rázem i naše.
Jsem drcen, a nevím proč
Hruška umí pojmenovat skutečnosti naprosto přiléhavě, v tom byl vždycky jedinečný. I tato schopnost se však stálým užíváním proměnila, účinek se obnosil. „Staneš před květinářstvím v Livornu/ a vidíš – je přesně nedůležité.“ Jsou to sousloví dokonale výstižná, ale jsou ve své sošnosti také marnivá. Žasnu nad důmyslem, vnímám, že přesnost se stala samozřejmostí, a ani důmysl, ani přesnost mnou už neotřese.
Jinde se básník příliš spoléhá na osudový zvuk infinitivu „být“, což je tvar natolik ohmataný a nevyhnutelný, že verš o tomto jediném slově působí toporně, nadneseně; jeho existenciálnímu smyslu se právě pro ten důraz nechce věřit.
Trpná konstatování; nadbytečné apozice; popis, který deklaruje; přirovnání ne jako katalyzátor výpovědi, ale jako tuhá blána mezi skutečností a jejím výrazem; ornament metafory; básně řízkované z veršů – to jsou už tradiční projevy ostravského stuporu, který po Hruškovi opakují dlouhé řady básníků. Jen jejich mistr má právo je pohřbít.
Mezi více než čtyřmi desítkami básní najdete několik kusů, v nichž se Hruška vystříhal toho, co k dokonalosti dovedl jindy a jinde. Proto – pro jejich čerstvost a naléhavost – jsou tato čísla geniální: koncentrovaná tíseň Banky v Amsterodamu; situace básně Vchod, která vydá za román; zklamání vtělené do zmuchlaného papíru v Novinách v Budapešti.
Sbírka Nikde není řečeno zřetelně promlouvá o akutní hrůze autora postávajícího v netečných kulisách současnosti. Nakažlivý, slastně defétistický pocit, že jsem drcen, a nevím proč, se pojí s okázalou pasivitou role posvěceného básníka. Hruška nadále rýsuje věrné detaily, ale netroufá si pro ně narýsovat nový rám. Role, kterou si vydobyl, je mu těsná. To víme všichni.
Autor je literární kritik.
Petr Hruška: Nikde není řečeno. Host, Brno 2019, 96 stran.