Před pár dny jsme dokončili revoluční studii proveditelnosti celoplošné zádrže vody – pokus, jak napravit příliš intenzivně obdělávanou krajinu v okolí jedné obce. První vjem z pohledu na zdejší lány je prázdno. Většina stromů roste v obci. Kolem ní jen samá pole a sucho. Nikde ani jediný normální tok. Krajinu vysušují přímky až 2,5 metru hlubokých melioračních příkopů, které jsou většinu roku bez vody. Vyschly totiž jejich nivy, z důvodu rozorání kvůli vyšší produkci. Kolem cest, jež jsou skoro bez stromů, nejsou žádné meze. Krajinu silně vysušuje vítr. Před pár lety se prášilo z polí maximálně při sklizni. Dnes i při setí, či dokonce senoseči. Sekorova naivní vize suché krajiny bez stromů z Pohádky o stromech a větru se zde dokonale naplnila, avšak umocněna klimatickou změnou. Jsme svědky kanalizace krajiny, tedy systematického odvodňování většiny půdy. Podzemní trubky v průměru do deseti centimetrů v délkách stovek metrů ústí do betonových rour hlavního melioračního zařízení (HMZ) o průměru až šedesát centimetrů. Ty pak až z dvoumetrové hloubky vedou do melioračních příkopů. Celkově jde o stovky kilometrů potrubí. Většina ročních srážek tak z půdy během několika týdnů na jaře zmizí. Takto přitom vypadá většina území Česka. Sucho je zesilováno průmyslovým způsobem zemědělství, který je spojený s využíváním chemie a těžkých technik, zabíjejících veškerý život a vedoucích k drastickému utužení půdy. Ta pak neváže jinak běžných 350 litrů vody na metr čtvereční, ale pouhý zlomek, což je i příčina rychlých a velkých povodní. Výsledkem savanizace české krajiny je nejen sucho, ale i obrovská vodní eroze půdy. Přes všechny pokusy tomu zabránit přicházíme ročně zhruba o 21 milionů tun ornice (tedy minimálně 4,2 miliardy korun). Škody způsobené suchem nicméně vyčíslit nelze.
Nebýt klimatické změny, trvalo by ještě dekádu, než bychom zjistili, že průmyslové zemědělství je neudržitelné, neboť zničilo i malý oběh vody. Česko razantně vysychá od roku 2015, protože tání Grónska zpomalilo Golfský proud a narušil se severní studený jet stream. Oba efekty zastavily náš bývalý příděl vody z Atlantiku. Výsledkem bylo v roce 2018 největší sucho za sto let. A může být ještě mnohem hůř.
Kromě co nejrychlejšího omezení skleníkových emisí musíme opravit celou krajinu, rychle skončit s devastující formou zemědělství a tím Česko adaptovat na klimatické ohrožení. Jedinou cestou je návrat k dobrému vodnímu režimu, částečnému odstavení meliorací a obnově retence půdy. Vyžaduje to tolik komplexních a propojených zásahů, že se to bez řízení státem neobejde.
Příklady z minulosti přitom existují. Mapy z roku 1840 ukazují sice již obraz narušené krajiny a velkých obav z vodní eroze půdy, nicméně údolnice na polích byly chráněny zatravněním a mokřady. Všude samá tůň, rybníček, lesíky, meze, větrolamy, dokonce malé poldery. Potřebujeme tudíž zhotovení nového krajinného plánu pro Česko i EU a opuštění průmyslové zemědělské cesty, čímž získáme dvojnásobek objemu všech 165 přehrad v zemi. Zde jest plán, jak nevyschnout, a zároveň národní zájem číslo jedna.