Dědictví si nelze idealizovat

Výmarská univerzita se hlásí k Bauhausu už ve svém názvu. Jak s tímto odkazem pracujete?

Neříkáme, že jsme Bauhaus jednadvacátého století. Bauhaus je v první řadě historickým dědictvím. Není to jediná instituce, která byla důležitá pro modernu, jen je nejznámější, takřka paradigmatická, pro architekturu i urbanismus. Bauhaus­-Universität Weimar je přirozeně velmi hezký název. V dobách NDR se škola jmenovala Hochschule für Architektur und Bauwesen Weimar [Vysoká škola architektury a stavebnictví Výmar] a dominovalo zde stavební inženýrství. To odpovídalo potřebám stavebního průmyslu NDR. Po roce 1990 byla znovu založena umělecká fakulta. O šest let později se univerzita přejmenovala, a přihlásila se tak k dědictví Bauhausu. Nesmíme si to dědictví ale idealizovat. Jsme na něj hrdí, ale jsme také vědci a vědkyně, zabýváme se profesionálně historií a musíme být sebekritičtí.

Jaké historické souvislosti jsou tedy pro porozumění Bauhausu zásadní?

Rozšířená představa je, že Bauhaus byla architektonická škola, která vznikla díky genialitě Waltera Gropia. Bauhaus měl ale rozličné fáze a různé ředitele. V počátcích ve Výmaru se kladl důraz na svobodná umění, řemesla a výrobu předmětů každodenní spotřeby. Architektura se vůbec nevyučovala, to až v Desavě. Sice ve Výmaru stojí první bauhausovský dům, Haus am Horn, ale to je výjimka. Bauhaus nezačal jmenováním Gropia do funkce v roce 1919, podstatné je, co tomu předcházelo. Bauhaus je jen nejznámějším projevem a katalyzátorem proměny toho, co se v němčině nazývá Lebenswelt – žitý svět. Přibližně od roku 1880 nastává především v Evropě a v USA nové stadium průmyslového vývoje. Objevily se montážní linky, výrobní procesy se zjednodušily, a nové výrobky tak byly široce dostupné. Jedním z důsledků byly i hrozivé války 20. století. Obecně lze ale říci, že v minulém století se životní úroveň lidí na celém světě výrazně proměnila. A za to vděčíme tomu, že se v 19. století začaly předměty denní spotřeby vyrábět průmyslově – ve velkém a levně – a vznikl sociální stát, v němž jsou zisky podnikatelů rozděleny. Bauhaus stejně jako Výmarská republika jsou výsledky a zároveň katalyzátory nové fáze celosvětového společenského uspořádání. Najednou se stát zajímá, jak zlepšit životní podmínky svých obyvatel. A máme tu designéry a architekty, kteří jsou schopni objevovat nové formy.

Na konci století přichází měšťanská třída poprvé v historii se svým vlastním uměleckým stylem. K nejvýznačnějším osobnostem secese patřil Belgičan Henry van de Velde, který ve Výmaru navrhl několik budov a zasloužil se o to, aby sem Gropius přišel. Bez Výmarské republiky by o tom ale nebyla řeč. Sešli se tu lidé, kteří vyvinuli uměleckou formu, jež odpovídala průmyslové produkci. A stát to ještě podporoval, sídlo Bauhausu a další moderní výstavba byly financovány z veřejných peněz.

Co způsobilo mezinárodní úspěch Bauhausu?

Zapříčinila ho souhra různých faktorů: byl první mezinárodní školou, studovala tu řada cizinců, to tehdy nebylo běžné. Tato internacionalita umožnila úplně novou produktivitu a kreativitu. Na Bauhausu nestvořili jen nový styl, ale vymysleli také, jak nově vzdělávat. Vasilij Kandinskij a Paul Klee byli tehdy kvůli svým metodám považováni za blázny. Bauhaus přišel s novým přístupem k formě, barvě, tvořivosti, ale i s kritickým přístupem ke společnosti. Umělkyně a architektky z Bauhausu měly například krátké vlasy a kouřily. A dokonce v počátcích působilo na Bauhausu víc žen než na jeho konci.

Ke Gropiovi a Miesovi van der Rohe ale musím poznamenat: rozšířená představa je, že důvodem konce Bauhausu byl nástup nacismu. To je ale jen polovina pravdy. Gropius s Miesem se oba pokoušeli uplatnit i po nástupu nacistů k moci, ale nedostávali zakázky, a proto odešli. Na tom není nic špatného, ale neříkal bych, že museli odejít do exilu. Jiní členové Bauhausu byli skutečně pronásledováni, museli uprchnout nebo byli zabiti. Někteří ale spolupracovali s nacisty po celou dobu.

Gropius byl ve Státech důležitou osobností, a tak vznikl dodnes platný narativ o Walteru Gropiovi jako velkém architektu, demiurgovi, stvořiteli světa. A architekty to samozřejmě těší, protože jim to umožňuje prezentovat architekturu jako vůdčí obor, který může řešit cokoli, tedy i společenské problémy. K Bauhausu se pak hlásí úplně všichni. Kamkoli přijedu, od Jekatěrinburgu po Argentinu, všude mi říkají: My také patříme k Bauhausu. O to obezřetněji ho ale musíme reflektovat.

Jak spojit odkaz Bauhausu se současností? Má vůbec smysl se o to pokoušet?

Za prvé, pokud se kriticky zaobíráme historií Bauhausu, nesmíme uplatňovat dnešní měřítka. Dnes víme, jaké měla urbanistická moderna následky. Byla produktem i motorem růstu. Od Le Corbusiera v Paříži po Ludwiga Hilberseimera v Berlíně, všichni měli představu, že zničí staré, protože jen nové je správné. Nemysleli na konečnost zdrojů nebo na to, jak velkou část krajiny zastavějí. Ale my se tím zabývat musíme. Bereme to ve Výmaru hodně vážně. Univerzita vymyslela, že při příležitosti stoletého jubilea založíme na Bauhausu profesuru a každý semestr pozveme osobnost, jejíž činnost se nějakým způsobem dotýká Bauhausu. Kolegové architekti chtěli pozvat Rema Koolhaase. Designéři také někoho úspěšného a slavného z oboru. My jsme pozvali Patricii Espinosu, výkonnou tajemnici Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu – ženu, která stojí v čele světové snahy udělat něco s klimatickou krizí. Jsme přesvědčeni, že tohle je to nejpodstatnější – ne hezké domy, pěkné sklenice nebo nějaký popelník z hliníku, ale naše odpovědnost za planetu.

Za druhé, v Bauhausu ignorovali historii. Teď už je Bauhaus sám minulostí. A my ho respektujeme jako součást kultury dvacátých let. Tehdy využívali nejnovějších způsobů výroby jako prostředku změny životních podmínek. A jak jsme na tom nyní? Výrobní síly se samozřejmě radikálně proměnily, objevila se digitalizace. Architekti, architektky, my urbanisté, ale i designéři, grafici, fotografové, všichni tady na univerzitě musíme přemýšlet, co digitalizace znamená pro naši tvorbu. Nezáleží jen na estetice, ale samozřejmě i na funkci. Takovým příkladem ze současnosti jsou například chytré telefony. Digitalizace nás obecně staví před zcela jiné otázky než před sto lety – jaké písmo používat, jak navrhovat sídla, jak se proměňují média a distribuce informací. Naším úkolem je sledovat, jaké jsou současné technické a vědecké možnosti a společenské potřeby, a snažit se je naplnit. A k tomu nestačí jen nějaká nová estetika, jsou zapotřebí také nové způsoby konstruování světa.

V architektuře se střetávají dva přístupy – na jedné straně stojí vysoké umění a nadčasová, apolitická hodnota, na druhé straně snaha reagovat na společenské potřeby. Jak pojímáte architekturu zde na výmarské univerzitě?

Architekti a urbanisté jsou samozřejmě i uměl­ci – a je to tak dobře. Ale musíme myslet na to, že zákazníkem by měla být společnost. Jsem absolutním zastáncem svobody tvorby a toho, aby se architekti svobodně rozvíjeli. Existují ale určité úkoly, které společnost architektům ukládá. Jsem rád, když architekti navrhují například krásná muzea. Muzeum Bauhausu ve Výmaru se mi třeba zdá skvělé. Architekti a architektky ale mají navrhovat také dostupné bydlení pro lidi s nízkými příjmy, architekturu, která myslí na chudé, na lidi, co nemohou chodit po schodech, nebo na lidi, kteří mají zájem o komunitní bydlení. Musíme stavět domy a města, která spotřebovávají málo energie. K tomu potřebujeme veřejný sektor, stát a společnost, která nejenže po tom bude toužit, ale také to umožní. My jako univerzita bychom měli dokázat oba přístupy sloučit.

Jakou důležitost ve výuce přikládáte etice architektury a sociální zodpovědnosti architektů a urbanistů? Například v Česku podobná debata příliš neprobíhá.

Podle mě je to dáno odlišným pojetím veřejného sektoru v různých zemích. Veřejným sektorem nemyslím jen stát, ale i družstva nebo spolky. Existují různé představy o vztahu mezi architekturou, urbanismem, designem a společností. Podle některých je vše podřízeno trhu. Domnívám se ale, že životní úroveň, obecné blaho, spokojenost, politická stabilita i ekonomická síla jsou na vyšší úrovni tam, kde není vše podřízeno tržní logice. Německo je dobrý příklad, i když samozřejmě není dokonalé a já ho kritizuji docela dost. Ale obecně to platí. Například tady není možné prosadit si něco bez předchozí diskuse. Tak tomu bylo třeba při stavbě nového Muzea Bauhausu, které nebylo zrovna nejlevnější. Podobně se tady otevřeně diskutuje, když někdo chce například stavět výškové domy. Nerozhodují o tom jen politici. Ale jsou země, kde stačí, že máte dost peněz, a můžete stavět. Jsou to naprosto rozdílné představy o fungování společnosti. A v tomto s Bauhausem souzníme – je třeba veřejného sektoru, který vynakládá peníze na uspokojování sociálních potřeb.

Text vznikl ve spolupráci s Rosa Luxemburg Stiftung.