Design tvoří společnost

Sedím unavený nad psacím stolem. Den byl dlouhý, děti v noci špatně spaly, a s nimi i já. Teď jsou opět v posteli a já mám konečně čas na práci. První příčku na seznamu úkolů zaujímá text o Bauhausu, který má odpovědět na otázku, zdali může design změnit společnost – a neuklizený jídelní stůl. Jak ustát pád z výšin historického Bauhausu a společensky odpovědné tvorby k otázce špinavého nádobí? Jinak řečeno: Proč by se měl člověk zabývat Bauhausem, když má ještě tolik jiné práce? A má vůbec ohlížení se za Bauhausem smysl pro to, co je třeba udělat dnes?

Bauhaus stál, stručně řečeno, ve své době před otázkou, jakým netradičním přístupem k tvorbě by mohl vyřešit palčivé problémy průmyslové produkce, a stvořit tak moderní kulturu a spravedlivou společnost. Šlo také o to, jak vyvinout tvar, který nebude dále naplňovat touhy po reprezentativnosti ze strany buržoazní, či dokonce aristokratické společnosti, ale poskytne výraz ideálům a představám rozvíjející se demokratické společnosti. Či ještě lépe, jak se vznešené ideály a představy dají přeložit do žité skutečnosti a materiální kultury, ať jde o bytovou výstavbu či věci denní potřeby – uveďme jako příklad známou židli z ohýbané oceli „Freischwinger“, na které člověk nesedí jako na trůně, ale jak již označení říká, volně se pohupuje; možná trochu nejistě, ale zato svobodně. Pokus reformovat moderní průmyslovou výrobu a dát pomocí objevného tvaru moderní společnosti výraz se projevil také v zacházení s formou a materiálností. Zástupci Bauhausu používali moderní materiály a technologie: beton, ocel a sklo nabídly nové možnosti. Výsledkem byly jednoduché a minimalistické formy bez zbytečných ozdob.

Dnes stojíme nad sutinami světové modernizace, která v globálním měřítku nezvládla pokrýt ani minimální lidské potřeby (bydlení, vzdělání, zdravotní péče), ani vybudovat spravedlivou společnost. Modernita naopak napáchala ekologické a psychosociální škody a posílila globální nespravedlnost – s tím vším se budou nastupující generace muset vyrovnat. Současně se rozvinuly technologické možnosti, které se před sto lety daly jen tušit nebo o nichž se nám ani nesnilo. S umělou inteligencí, syntetickou biologií, nanopočítači a neuroinženýrstvím vyvstává otázka „nového člověka“ v úplně jiném měřítku, než si vůbec mohly avantgardy počátku 20. století představit. To vše vede k tomu, že dnes musíme pojmy „design“ a „tvar“ radikálně nově promyslet.

Zajistit přežití lidstva

Tíživé a rozsahem ohromující dědictví moderny – průmyslová, destruktivní masová výroba a přírodu ignorující logika růstu – je nutno překonat. Design tak dnes stojí před nejdůležitějším úkolem: zajistit přežití lidstva. Soudobí designéři musí navrhnout předměty umožňující životní styl, který nejen že nebude ničit životní prostředí, ale bude je i přinejmenším uchovávat, a současně učinit tento nový styl žádoucím, atraktivním a udržitelným.

Přestože se zdá, že o designu pro přežití panuje všeobecný konsenzus – byť k tomuto konsenzu patří, že jsou odmítány důsledky zjištění, která jsou zpravidla nesporná –, v odpovědi na otázku, co je bezpečnost a jak se jí dosáhne, lze vidět výraznou neshodu. Spektrum klasických, materiálových úkolů designu se rozprostírá od výstavby zdí (ať už mezi Mexikem a USA nebo podél hranic EU) či zátarasů (na pěších zónách, před vyslanectvími nebo na vánočních trzích) až po výstavbu detenčních táborů či ubytoven pro uprchlíky. Méně konkrétní a hůře povšimnutelný je design neviditelných forem současných „bezpečnostních zařízení“ – subtilních forem dohledu od kamerových systémů přes payback karty až k chytrým telefonům. Smyslem sledování, jež se vydává za užitečnou službu, je především vytvořit profil uživatele, který slouží kontrole, prevenci a ovládání.

Formy designu bezpečnosti patří k tomu, co švýcarský sociolog Lucius Burckhardt popsal v osmdesátých letech jako „neviditelný design“, design vedoucí nikoli ke svobodě, ale k podrobení. Proto je dalším úkolem současného designu postavit se proti sekuritizaci ve všech funkčních oblastech společnosti. Patří sem projekty schopné narušovat strategie zastrašování, jako například materiální manifestace „welcome culture“, tedy „vítací kultury“, ve formě iniciativ, událostí a vytváření sítí. Také by měly být vyvíjeny nástroje, které pomohou lidem snášet nejistotu.

Úroveň svobody naší společnosti je podmiňována tím, jak uvažujeme o bezpečnosti a jak ji každodenně vytváříme. Ať už je design viditelný či neviditelný, vždy ovládá, formuje a řídí společnost a jednotlivce. Design na materiální i nemateriální úrovni ovlivňuje způsoby a prostředky našeho spolužití. Bez ohledu na to, zda jsme ustrašení či stateční, svobodní či nesvobodní, sami či ve společnosti, vše je určeno také designem, zcela ve stylu Marxova diktátu „bytí určuje vědomí“.

Představte si, že chcete umožnit takové soužití seniorů, aby bydleli podobně jako studenti společně v jednom bytě, s velkou kuchyní, kde všichni vaří a jedí, ale aby každý měl vlastní koupelnu. Znáte nějakou novostavbu, která takové řešení nabízí? Nebo si představte mladou rodinu, v níž se rodiče právě rozešli. Nemohou si z finančních důvodů dovolit dvě samostatné jednotky s dětskými pokoji a hodil by se jim koncept, který by této situaci odpovídal – například byt se dvěma oddělenými vchody. Výsledkem dnes je, že děti zůstanou bydlet u jednoho z rodičů, druhý si najme malý byt, děti přijdou jednou za dva týdny na víkend a spí na gauči. To je přece normální, řeknete si možná. Ale normální to není proto, že by to tak ti, kteří se v této situaci ocitnou, chtěli; je to důsledek toho, že se v řadové bytové výstavbě nevyskytují žádná půdorysná řešení, která by odpovídala jinému než tradičnímu modelu rodiny. Mohlo by tomu být jinak jenom v případě, že by se kromě imaginace architektů proměnily i formy podpory v oblasti sociálního bydlení a rámcové podmínky bytové politiky – protože design je víc než jen souhrn prostoru a věcí.

Design každodennosti

Je potřeba, aby byl design radikálně přehodnocen, protože jeho objekty se změnily. Bauhaus, avantgarda počátku 20. století, snil o „novém člověku“, který se nyní opět objevuje na obzoru – když už ne přímo jako kyborg, tedy hybrid člověka a stroje, pak alespoň jako syntetický produkt někde na půli cesty mezi rozšířením vědomí, plastickou chirurgií a moderní protetikou. Komu to stále připadá příliš přitažené za vlasy, ať si vzpomene na naše každodenní „projekty“ odehrávající se mezi fitness studiem, anorexií a šílenstvím selfíček. Všichni jsme objekty designování – a všichni jsme, ať chceme nebo ne, tvůrci a tvůrkyněmi sebe samých. To mimochodem vůbec není snadné: je třeba se to učit a procvičovat, jinak hrozí, že možnosti, jak zlepšit své vlastní „já“, splynou s vylepšováním z donucení. Existuje totiž velké nebezpečí, že se podrobíme „smartifikaci“, místo abychom se pomocí nových technologií stali svobodnějšími.

Může nám s těmito úkoly pomoci Bauhaus? Či snad alespoň diskuse nad ním, vzhledem k tomu, že historický Bauhaus už neexistuje? Mám o tom určité pochyby.

Zkoumání Bauhausu jakožto historického fenoménu má podle mne už určitou rituální funkci, totiž funkci sebeutvrzování. Bauhaus se stal součástí německé a vůbec západní identity a také důkazem toho, že neexistovalo jen konzervativní pravicové, fašistické a nacionálněsocialistické Německo. Všude je proto „Bauhaus“ prezentován jako ztělesnění krásy a dobra. Každé městečko, ve kterém se mezi lety 1919 a 1933 postavil nějaký bílý dům, má svou bauhausovskou plaketu. A na zpřístupnění dědictví Bauhausu turistům jsou vynakládány nemalé finanční prostředky. Využití Bauhausu pro konstrukci národní identity a regionální marketing nemusí přitom vůbec odrážet to, co učinilo Bauhaus ve své době relevantním.

Pokud nicméně spolu s filosofem Theodo­rem Lessingem předpokládáme, že dějiny dávají smysl až zpětně, mělo by být jasné, proč nesou diskuse o Bauhausu také sebe­legitimizační rysy. V současnosti můžeme pozorovat dva protikladné pokusy o jeho výklad. Na jedné straně stojí kritičtí myslitelé, kteří svou vlastní práci přiřazují k této všeobecně přijímané tradici, aby se svým kritickým postojem k otázkám současnosti seznámili veřejnost – používají tedy Bauhaus jako jakéhosi trojského koně. To je sice mazané, ale příliš se to neliší od druhé podoby vlastní legitimizace, jíž se dnes téměř nedá uniknout: kupčení s reedicemi publikací, které staré produkty vydává za čerstvé jen díky novým líbivým obalům. Je to opravdu nutné? Nechme raději už Bauhaus Bauhausem…

Zůstává prchavá naděje, že ve všem tom humbuku zahlédneme přece jenom něco, co stojí za to, abychom se Bauhausem dnes vůbec zabývali. Například je důvod mluvit o tom, že existovala i doba, kdy se neargumentovalo jen „praktickými omezeními“ a nerozhodovalo podle pravidel „tržní demokracie“ a kdy tvůrci a tvůrkyně věřili, že jejich práce může zlepšit svět. Ukazuje se, že smyslem designu může být i něco víc než jen zvýšení prodejnosti. Vidíme, že Bauhaus byl prostorem, kde lidé z celého světa společně pracovali na uskutečnění utopické ideje. Právě to mi pomohlo rozhodnout se kdysi pro studium architektury – naděje, že se tvarem a dobrým designem dá změnit společnost.

Jaká utopie?

Změnit společnost, ale jak? A co je to vůbec ten „dobrý design“? Design může být dobrý dle ekologických, ekonomických nebo estetických kritérií. Mne zajímá jiná perspektiva – politická. Podle ní není design tak lehké objektivně posoudit, protože její kritéria jsou závislá na normativních základech a kulturně daných konceptech. Sám bych „politicky dobré“ definoval asi jinak než například Donald Trump. O objasnění tohoto rozporu jsem se pokusil ve své knize Weltentwerfen. Eine politische Designtheorie (Jak projektovat svět. Politická teorie designu, 2016): dobrý design má být designem, který pouze navrhuje, a je opakem designu, který přikazuje; jinými slovy, design má být aktem osvobození z útlaku. Právě pro takový přístup může být diskuse s Bauhausem podnětná – pokud nebudeme úlohu Bauhausu zveličovat a klást ho na piedestal, ale vypořádáme se s opakovanými selháními této školy.

Není však třeba hned plánovat novou podobu společnosti. Dvacáté století ukázalo, že velké projekty většinou selhávají. Možná k tomu, aby se zabránilo hladomorům, zvyšování hladiny oceánů a nárůstu šovinismu, sklouznutí do totality blahobytu nebo tomu, aby se člověk stal předmětem genetického a neuropsychologického vylepšování, stačí pragmatické a konkrétní utopie. Postačí předložit protinávrh k panujícím podmínkám totálního kapitalismu, ve kterém je vše a každý jenom zbožím testovaným podle kritéria využitelnosti. Potřebujeme alternativní prostor, v němž by bylo možné být upřímný a svobodně tvořit, a odvahu ponechat nápady v nedokončeném, neurčitém, a tedy možnostem otevřeném tvaru.

Když totiž člověk přistoupí na to, že místo navrhování velkých futuristických plánů hledá pragmatické utopie v již existujícím, vyjeví se mu takřka ihned zkostnatělost naší demokracie – tedy otázka, zda se nemusí jako designér, architektka či zkrátka tvůrce zabývat především podivně zastaralými reprezentativními formami naší demokracie. Vezměme si například volební urny, ony trochu jinak tvarované popelnice, do kterých v čase voleb házíme hlasovací lístky: nedala by se snad pro volební urnu najít nějaká forma, která by lépe odpovídala důležitému aktu hlasování? Nebo si vezměme tvar, jehož prostřednictvím se projevuje úcta zvláště angažovaným občanům: kovové kříže. Cožpak tato obdoba náboženského řádu – a především netransparentní postup při výběru oceňovaných – ještě odpovídá dnešním nárokům na komunikaci a reprezentaci? Nemohli bychom vytvořit rituály a ceremonie, vlastní kulturní formy, které by demokracii propůjčily větší hodnotu? A vážně není pravda, že by v naší době neexistovaly žádné obřady, vzpomeňme třeba vítání státníků (konvoj aut, přehlídka vlajek, dechová hudba, vojenská vyznamenání). Jen jejich podoba není úplně aktuální.

Seznam úkolů je v případě přepracování přežitých symbolických forem demokracie dlouhý a zcela jistě nekončí služebními auty nadměrné velikosti či zlověstně působícími obleky, které, jak se zdá, jsou stále součástí repertoáru reprezentace. Přesto se mýlí ten, kdo se domnívá, že se můj návrh přepracovat podobu demokracie omezuje na objektově­-materiální reprezentaci. Musí se zvážit také budoucnost politických stran, podoba volebního procesu i nové formy politického vzdělávání. V době, kdy specifické vazby sociál­ního prostředí ztrácejí na síle a klesá ochota trvale se angažovat v organizační struktuře „strany“, a kdy se naopak upevňují nová, většinou extrémně pravicová, nacionalistická a populistická hnutí, je nutno také kriticky zkoumat sám systém „reprezentace“. Pak nestačí jenom opakovat mantru „je třeba brát občany vážně“ a vyvíjet formy symbolické a pouze povrchní participace. Je třeba otevírat možnosti skutečné účasti. Proč by nemohly vzniknout prostory, v nichž by se experimentálně rozvíjely a testovaly již známé, byť odlišné demokratické postupy, od systému rad po losování? Budeme­-li nadále lpět na existujících strukturách, přestože jsme svědky jejich nefunkčnosti, riskujeme ztrátu výdobytků naší demokracie.

Demokracie však není jenom politický systém nebo forma správy, ale také způsob života. Každodenní život je další oblastí, kde by se demokratická společnost mohla ještě rozvíjet. Zbývá demokratizovat životní prostor mnohých lidí, zbývá prolomit hierarchické struktury ve veřejných institucích a podnicích. Demokracii zrovna neprospívá, když se sice chodí každé čtyři roky k volbám, ale jinak trávíte větší část dne v hierarchických strukturách organizovaných shora dolů. Proč tedy neřešit bezpečnost a další rozvoj naší demokracie pragmatickou utopií?

Estetika demokracie

Stejně jako hledal Bauhaus vlastní estetický výraz své doby, vyvstává dnes otázka, co je či co by mohlo být estetickým výrazem naší společnosti – či jaká je ideální představa naší společnosti o ní samé. Určitě to není lesklý kov bauhausovského nábytku. Estetiku současné demokracie také jistě nelze hledat v estetickém minimalismu současnosti, který má kořeny právě i v historickém Bauhausu. Je paradoxní, že nábytek vytvořený pro potřebu nejširších vrstev obyvatelstva se stal objektem reprezentace vyšších tříd – jde o doklad, že Bauhaus v tomto ohledu selhal.

Estetika odpovídající naší různorodé, demokratické společnosti by určitě nebyla tak perfektní, tak vyvážená, tak „krásná“ jako všechny ty objekty vytvořené Bauhausem. Estetika demokratické současnosti by možná byla dokonce protikladem jeho stylu, protože společnost, ve které nyní žijeme, si nečiní nárok na to být dokonalá a vytvořit „nového člověka“. Společnost dnes připouští, že lidé jsou různí a odlišní a stejně tak je křehká a rozporuplná i ona sama. Tuto rozporuplnost společnost chápe jako svou silnou stránku, protože je součástí její otevřenosti, která připouští jinakost. V ideálním případě se tento postoj promítne i do designu. Abychom se ještě vrátili k architektuře: dobová budova nemusí být harmonická, nemusí být „krásná“; může být naopak rozmanitá, polyfonická a plná rozporů.

Kreativní procesy, které se snaží integrovat hodnoty a principy demokracie do každodenního života, vyžadují otevřenost. Tato otevřenost, která ví o tom, že věci, struktury, stavy mohou být změněny, ještě hledá své specifické estetické vyjádření. K tomuto výrazu, jak se domnívám, by měl patřit rys nehotového, neukončeného, protože právě nehotové si žádá, aby bylo dále přizpůsobováno a pokračovalo jinak.

Ale taková estetika otevřenosti může být vyčerpávající. Není ani sterilní, ani pohodlná, je náročná. Koliduje se zažitým pohledem na věci. Musí být proto zkoušena a procvičována. Je třeba učit se „sebedesignu“, který dovoluje otevřenost a který je „porézní“. K tomu nejspíš potřebujeme něco, co bude pro naši dobu tím, co byl pro svou dobu Bauhaus. Ten byl totiž především školou, místem učení, procvičování a zkoušení. Takové zařízení potřebujeme i dnes. Přirozeně bez mistrovských domů, bez absolventského diplomu a nejenom pro lidi, kteří usilují o odborné vzdělaní.

Potřebujeme dnes něco, kam by lidé v jakékoli fázi života mohli přijít, řekněme na jeden měsíc v roce, aby opustili své každodenní struktury a získali jiné zkušenosti. Něco, kde by se člověk setkal s tvorbou nejenom z perspektivy řemesla, umění, architektury, ale i s tvorbou z hlediska informatiky, biotechnologie, neurovědy a mnoha dalších oborů. Něco, kde by se mohl věnovat vlastnímu tělu a vzájemnosti lidí a jiných tvorů. Něco, kde by se pokusil zříci spotřeby. Píši „něco“, neboť toto něco nepotřebuje žádné pevné místo, žádnou budovu, ale může se objevit na různých místech a zase zmizet, protože to není jednostranné, nýbrž mnohostranné zařízení. Toto něco by byl prostor zkoušení – otevřený a nehotový.

Takže zbývá ještě hodně práce – na utopické i každodenní úrovni, ve velkém i v malém měřítku, v konkrétním i abstraktním smyslu. Úkolem není nic menšího než nově projektovat demokracii a vlastně i založit nový Bauhaus, který se už nebude takto jmenovat, ba ani se nebude historického Bauhausu dovolávat. A po těch všech velkých slovech a s nadějí, že nezáleží jen na velkých utopiích, ale i stálém procvičování se v každodennosti, jdu teď konečně do kuchyně umýt nádobí.

Autor je architekt.

Z německého originálu Design formt Gesellschaft, publikovaného v časopise Aus Politik und Zeitgeschichte č. 13–14/2019, přeložila Věra Leininger. Redakčně kráceno.