Letos si připomínáme sté výročí založení zásadního avantgardního hnutí, jež ovlivnilo nejen architekturu a urbanismus, ale i užité umění, vzdělávání a v konečném důsledku i rozvoj strojové výroby. Umělecká škola Bauhaus rozvíjela mezi lety 1919 a 1933 nové způsoby mezioborové spolupráce a zohledňovala i sociální aspekty a genderovou rovnoprávnost. Z textu Milana Kreuzziegera, který může sloužit jako shrnutí čtrnáctileté existence Bauhausu, se dočteme o politickém a společenském kontextu a také o rozdílných koncepcích, které v rámci školy existovaly. Ve většině textů čísla ale zároveň zazní varování před idealizací a nekritickým obdivem. O genderové rovnoprávnosti, která v praxi příliš nefungovala, referuje Kateřina Smejkalová. Klára Peloušková píše o problematicky uchopeném dědictví Bauhausu i o tom, jak může funkcionalistické tvarosloví „dobrého designu“ odvádět pozornost od všeho nepříjemného, co se nachází pod dokonalým povrchem předmětů. A v úvodním komentáři Milena Bartlová mimo jiné konstatuje, že na konci nastolených změn „stojí dnešní nadměrná produkce konzumní společnosti, která je funkční a kvalitní jen do uplynutí záruční doby“. Tento hlas je přítomný i v rozhovoru s Maxem Welchem Guerrou, urbanistou působícím na výmarské univerzitě, který zohledňuje právě ekologické i sociální aspekty současné architektury: „Architekti a architektky ale mají navrhovat také dostupné bydlení pro lidi s nízkými příjmy, architekturu, která myslí na chudé, na lidi, co nemohou chodit po schodech, nebo na lidi, kteří mají zájem o komunitní bydlení. Musíme stavět domy a města, která spotřebovávají málo energie.“