Láska k filmu a k bundě

Francouzský snímek Le daim (Jelenice) vypráví o muži ve středních letech, který se beznadějně zamiluje do vlastní bundy. Fixován na tento kus oděvu, dostane několik podivných nápadů a na svou neřest čím dál více doplácí. Tolik k zápletce. Jenže zatímco v běžných případech představuje shrnutí děje ustálenou a poklidnou součást recenze, u komedie svéhlavého režiséra Quentina Dupieuxe to spíš znamená pořádně se zapotit. Zbytek textu by měl totiž neustále připomínat, že výstředně znějící námět je o poznání složitější a rafinovanější, než se na první pohled jeví.

Kontemplativní nonsens

Dupieux nesáhl k podobné taktice poprvé. Hned několik jeho děl navléká na excentrické premisy další dílčí motivy, jež navádějí k přemýšlení; případně stavějí cosi bizarního do širšího rámce situace, která podněcuje interpretační úsilí. Výsledek se vymyká běžné divácké zkušenosti a může způsobit prvotní diskomfort. Kontrastní příklad: když někdo natočí seriózní film o těch či oněch závažných traumatech minulosti, zamračené pohroužení a emocionální, jakož i intelektuální spolu­účast se v podstatě očekává. Společenský úzus velí trpělivě naslouchat a sotva proti tomu co namítat, byť tato reakce je leckdy mechanická. Naproti tomu v případě komedie o vraždící pneumatice (Rubber, 2010) žádné intelektuální chvění není v plánu. Dupieux imponuje právě proto, že ponouká k disciplinovaně rozumovému uchopení i prostřednictvím filmů o podivínovi s bundou, partě sotva gramotných policistů obcházejících pravidla (Fízlové, hajzlové, Wrong Cops, 2013) či o nezřízeném řádění pneumatiky jménem Robert.

Le daim přitom zvládá různé akcenty propojovat, aniž by se vzájemně přebíjely. Kdyby na projekci kdokoli dorazil s několikaminutovým zpožděním a bez základní obeznámenosti, zřejmě by film zprvu nepovažoval za dílo zacílené na fetišistický poměr protagonisty k bundě. Podmanil by si jej podchlazený svět v jakési setrvalé kocovině, který však vedle divných propriet nepostrádá těžce postižitelnou majestátnost. Podezření, že cosi nehraje, by náš opožděný divák asi pojal při scénách zobrazujících splachování záchodu nebo kontemplativní zírání na bundu. Jenže ani při těchto netradičních momentech snímek nevyplouvá z pečlivě budovaného mikrokosmu kamsi na infantilní mělčinu. Naopak se zdá, že do tohoto světa jaksi neodmyslitelně patří jak vznešenost, tak dětinskost – první kvalita opanuje viditelný střed, druhá působí nenápadně na okraji. Takové protínání vysokého a nízkého pochopitelně není nijak revoluční – tyto boty byly už mnohokrát prošlapány, Quentin Dupieux ovšem může inspirovat přinejmenším tím, jak ladně v nich dokáže tancovat.

Hra jménem artfilm

Za zmínku stojí i způsob, jakým režisér škodolibě reflektuje diváckou pozici. Sledovat filmy o fetišistickém vztahu k bundě či vraždící pneumatice s mudrujícím výrazem ve tváři by šlo snadno (a banálně), kdyby do nich tvůrce explicitně zapouštěl intelektuál­ní hlášky, narážky a podobné kudrlinky. To ale Dupieux vesměs nečiní. Potřeba zamýšlet se nad těmito podivnostmi vzniká bez usrká­­vání moudrých citátů ve scénáři a postavy či vypravěč dokonce někdy diváckou situaci přímo shazují. Když už se konečně otevře prostor k filosofickým úvahám, tvůrce naznačí, o jak pošetilé úsilí kráčí. V Le daim se této role ujímá – a v čemsi ji i karikuje – mladá barmanka, která divoce interpretuje protagonistou natočené amatérské záběry, domnělý základ pro jeho budoucí film. Hrdinka začne tento bláhový no­-budget projekt financovat a výrazně ovlivňovat. Její svérázné cinefilní postřehy a autisticky oddaný zápal pro věc v něčem evokují mnohomluvného pisatele recenzí. Ostatně Le daim běželo na prestižním festivalu v Cannes a Dupieux očividně zná (možná až příliš dobře) pravidla hry jménem artfilm.

Autor je filmový publicista.