Mastičkáři z Québeku

Představení Tabarnak (2018) montrealského Cirque Alfonse završilo Letní Letnou 2019. Skupina, jež sklidila v Praze v minulém ročníku strhující úspěch se svým představením Barbu (Vousáči, 2015) ve vtipné režii Alaina Francoeura, byla i letos magnetem festivalového programu.

Jejich nové představení je čiré rouhačství, počínaje už titulem. Slovo tabarnac je zkomolenina spisovného tabernacle (z latinského tabernaculum), tedy svatostánek – část oltáře, v níž je uložena monstrance. Ovšem v běžné řeči Kanaďana z Québeku je to něco jako naše ksakruužhimlhergot. Ale nejen to, cirkus Alfonse proměňuje cirkusové šapitó bezbožně v kostelní interiér. Pro takové rouhání musíme až do středověku a renesance, nejlépe v doprovodu Michaila Bachtina a jeho knihy François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (1965, česky 1975), která patří k nejvýznamnějším kulturologickým dílům minulého století, knihy, kterou nosí v podpaží studenti všech světových univerzit a která je autoritou při výkladu středověké a renesanční kultury. Bachtinova definice středověkého karnevalu jako světa převráceného naruby se na představení Kanaďanů dobře hodí; není to zde metafora, v převracených polohách jsou cirkusoví artisté v jednom kuse ve svém každodenním karnevalu vezdejším. A pokud jde o rouhání – jsou to Mastičkáři, které někdo zapomněl vyhodit z kostela.

Trochu kýče

Představení je orámováno a sceleno pseudo­religiózním motivem; má i svého Krista, hocha jako pannu – cirkus dává spoustu příležitostí, jak vystoupat na nebesa. Artisté jsou oblečeni do bílých pánských košil, má to asi působit panicky čistě, možná mnišsky, ale je to i trochu nestydaté, zvlášť když si mužští artisté občas zdvihnou podolek a ukážou nám provokativně spodky.

Na dění shlíží gotické okno. Upřímně, je to trochu kýč… Ale je to úplně, ale úplně v pořádku; bez dávky kýče by každé umění pro masy, tedy i cirkus, zůstalo podvyživené. Musí být přece silně emotivní – a silné –, základní emoce si o kýč přímo říkají. Z konceptuálních vychytávek typu Pli Viktora Černického, jakkoli pozoruhodných, by se všelidový svátek, jakým je cirkusový festival Letní Letná, asi nesložil. Gotické okno se posléze uplatní i v akci – bude využito jako plató pro akrobacie ve výšce, případně jako cirkusová houpačka.

Kompozice představení není úplně ustálená. Může mít více nebo méně komponentů, tedy „čísel“; pravděpodobně záleží na momentální dispozici (a asi i na domluvené výši honoráře). Takovou licenci dovoluje tradice cirkusu, kde kostrou představení – jeho strukturou – je nakonec vždy sled cirkusových výstupů (entrées), které jsou momentálně k mání, tematizace netematizace. Epochu, kdy se estétské režie cirkusového představení ujímali umělci jako Joseph Nadj nebo Daniel Gulko, kde by porušení scénáře mohlo zmařit celkový záměr a choreografii, máme nejspíš už za sebou.

Svatokrádežný odpor

Příběh cirkusu či jeho prehistorie začala, už když se člověk postavil na zadní – když projevil odpor vůči gravitaci. V průběhu dějin jí čelí čím dále tím více, až svatokrádežně. Svatokrádežní kanadští artisté, a v tom je jejich síla, útočí nejen na gravitaci, ale i na primární emoce diváků; budí úžas a strach. V představení Tabarnak vyvolává zatajený dech u diváků riskantní akrobacie na takzvané perské tyči neboli perši. Ta může být opřena o zem, ale na vyšším levelu, a to je zdejší případ, se artista či artistka producíruje na perši, kterou balancuje „spodák“ na rameni. Dole stojí jeden či dva kolegové, kdyby něco, mají obřadně založené ruce za zády, ale jsou napružení. Perš je jedna z oblíbených základních technik.

Jsou tu ale i netradiční prvky; jakákoli pohybová technika se v novém cirkuse může proměnit na cirkusovou, je­-li zahnána do extrému či uplatněna metaforicky. Tak se ze dvou misek kostelních křtitelnic snadno stane cirkusové diabolo, vířící expertně kolem těla artisty v nekomfortních polohách. Tak se hned v úvodu představení vřítí do manéže hokejistka na kolečkových bruslích. (Za víc peněz si na jiných festivalech mohou pořadatelé přikoupit celou skupinu artistů s hokejkami.) Vždyť strefování se pomocí hokejky nikoli do zející branky, ale jako zde do malého okrouhlého otvoru je vskutku cirkusový kousek. Nový cirkus nepřestává pracovat s tradičními disciplínami, ale může, jak se zdá, proměnit v cirkusovou disciplínu cokoli, dá­-li bůh. Tak jsme si také na výzvu Alfonsů zazpívali naši hymnu – tak nějak mimo mísu…, nebo to byl nějaký podvratný politický vzkaz?

Cirkus se po dobu své existence drží osvědčené kompozice. Je to gradující řetězec jednotlivých „entrées“. Pro finále cirkusového představení bývají často voleni skákači, velmi euforizující technika jednoduchého, avšak strhujícího rytmu. V aktuální produkci startují artisté z houpačky, v niž se proměnilo ono gotické okno. Skákači nemohou diváky nestrhnout, svým rytmem, svou narůstající gradací rizika, nikoli však šíleného. A když vběhne do manéže malé dítě, rozhojní bezstarostnou euforii diváků.

Artisté cirkusu Alfonse předvedli na Letní Letné sice malinko redukovanou verzi svého představení, i tak ovšem naplnili šapitó emocemi, strachem, úžasem, humorem a euforií.

Autorka je taneční publicistka.