Celestine Hitiura Vaité
Chlebovník
Přeložila Vladimíra Gosset
Akropolis 2019, 264 s.
Polynéská anglofonní spisovatelka Celestine Hitiura Vaité vydala první román z „trilogie o Matereně“ v roce 2000. Čtyřicet devět kapitol je rozděleno do různě dlouhých podkapitol, což knihu na jedné straně tříští, ale zároveň je tím navozen pocit vitality textu. Román ztvárňuje zklamání v mnoha podobách, hádky v domácnostech několika párů a životní nejistoty. Tahitská každodennost se tu realisticky odráží ve čtyřech generacích, od nejmladší Matereniny sestřenice až po její prababičku. Uklízečka Materena, matka tří dětí a družka pijáka Pita, vypráví s mnoha odbočkami svůj život obyčejné tahitské ženy. Spojovací linkou je čekání na svatbu s Pitem, který ji v první kapitole požádal o ruku po několika tahitských pivech Hinano. Život protagonistky je v podstatě stejný jako životy všech žen okolo ní – její matky Loany a babičky Kice, Pitovy matky Roti, sestřenic Giselle, Lily, Lomy či Rity. Všechny se snaží uživit děti, udržet si muže či druha a hlavně práci. Čtenář se dozví, jakým způsobem Francouzi stále ovlivňují místní obyvatelstvo, a nenásilným způsobem se poučí i o tahitských tradicích a zvycích. Jazyk zpočátku vzbuzuje dojem kostrbatosti, ale po pár stránkách je jasné, že se jedná o mluvu typickou pro oblast Francouzské Polynésie, přičemž každá postava svým vlastním způsobem jazyk modifikuje, ať už netradičním slovosledem nebo specifickou slovní zásobou. Tato kniha jistě nezmění váš pohled na literaturu, ale pozornost si zaslouží.
Vojtěch Šarše
Esther Tusquets
Láska je osamělá hra
Přeložila Markéta Hofmeisterová
Dybbuk 2019, 135 s.
Co naplat, člověku vládne touha. Objevování erotiky může mít mnoho podob, netoliko tělesných, ale i v hájemství ideálů. Román Láska je osamělá hra od španělské autorky Esther Tusquets vypodobňuje hledání a nacházení erótu tří mladých lidí, iniciaci a psychonautické výpravy. Kdo čeká prudérii v nejkatoličtější španělské literatuře, bude muset hledat jinde. Erotická svěžest čiší z každého řádku románu jako vánek linoucí se z oranžérie zjitra. Číst erotický román je jistě snazší než zachytit uplývající sled chvil. Při erotické četbě se zjeví, že je všechno jinak, špatně a docela zřejmé, a navíc má taková četba přídech ordinérní lascivity voyeurství. A přesto čteme, zvědavi, co s postavami a čtenářstvem ještě autorka vyvede za další erotický kousek. Konzumní přístup erotiku dehonestuje na sex a mocenské ovládání a stává se pokusem o manipulaci s lidským společenstvím a záměnou prostředků s cíli. Hrdinka Elia provádí své partnery v erotice sebou samými, přichází a odchází, angažuje se toliko v rámci nutnosti, aby si udržela svoji autonomii. Jsou i jiné koncepty lásky, Esther Tusquets však zaměřila pozornost na etapu iniciace, která formuje ducha pro dospělý erotický život. Srozumitelně: některým lidem se v lásce daří, jiným zase ne; tajemství spočívá v duchovosti začátku – zda zvolíme cestu lásky, anebo šalby a sebeklamů.
Vít Kremlička
James Welch
Smrt Jima Loneyho
Přeložil Jiří Kaňák
Akropolis 2019, 220 s.
„Mít jen jedny předky. Bylo by fajn myslet si, že jste jedno nebo druhý, indián nebo bílej. Cokoli by bylo lepší než bejt míšenec.“ Novela amerického autora indiánského původu Jamese Welche z roku 1979 má blíž k francouzskému existencialismu než kašírovanému patosu mayovek. Postkoloniální násilí tu už nemá podobu přestřelek v prérii, ale spíše vnitřních zápasů s vlastní identitou a postavy se potýkají s bezúčelností života, vykořeněností a alkoholem. Hlavní hrdina Jim Loney se jako míšenecká reinkarnace Camusova Meursaulta z Cizince potácí v nekonečné Montaně, opuštěn rodiči a vtahován zpět do reality ženami se nakonec stává strůjcem i obětí vlastního radikálního činu. Strohá bezútěšnost se v textu mimo jiné projevuje zdánlivou literární neschopností: bez psychologické dramatizace, bez strhujícího tempa kulek a pěstí a v nesnesitelné liknavosti každého nového dne. Jenže první klasik americké indiánské literatury James Welch schoval obsah do formy. Loney, odcizený světu i vlastním myšlenkám, nehledá smysl života ani si ho nenechá vnutit zvnějšku. Přesto katarze přichází tam, kde už ji nikdo nečeká. Není jasnozřivou intencí ani spádem dějin – prostě se stane. Bez jediného káravého slova z druhého plánu čtení vystupuje jedna z nejpalčivějších obžalob kolonizační likvidace života původních obyvatel Severní Ameriky. Poté, co jim byla uzmuta skutečná svoboda, se jim tu vnitřní zkouší vnucovat okcidentální literárností odkojený mozek čtenáře, který nakonec stejně zjistí, že mu Welch celou dobu jen oprávněně plive do tváře.
Vojtěch Ondráček
Jennifer Ackerman
Genialita ptáků
Přeložila Vendula Hlavová
Kazda 2018, 352 s.
Truchlí stehlíci, když jim někdo umře? Přemýšlejí kosi? Zní to přehnaně? A nejsou náhodou ptáci mnohem inteligentnější tvorové, než jsme si my lidé zvykli myslet? Ornitoložka Jennifer Ackerman je přesvědčena, že ano. Přinejmenším ti, jejichž ptáčata se rodí bezmocná a odkázaná na pomoc rodičů, kteří je postupně připravují na život. Starší jedinci předávají mladým nejen zkušenosti děděné po generace, ale také individuálně získané znalosti. Každý ptačí druh přitom vyniká něčím jiným. Některé mají vysokou sociální inteligenci (vrány, papoušci, sýkorky). Sýkorky jsou vůbec fascinující – sdružují se do hejn podle povahy a preferencí stejně jako lidé! Ty nejodvážnější z nich pak mezi hejny přelétají. Najdeme mezi nimi despoty, kteří terorizují ostatní u krmítka, rychlé průzkumnice nebo zpravodajky. Známější je informace, že někteří ptáci umějí skvěle řešit hlavolamy (vrány kaledonské, straky) a někdy jsou dokonce při hledání řešení rychlejší než lidé. Jiní jsou zase geniální navigátoři a nosí v hlavách složité vzorce a mapy (tažní ptáci a také holubi). Ale čím přesně se tito cestovatelé řídí? Ukazuje se, že svést všechno na „přirozený instinkt“ je hodně zjednodušující. Autorka kromě poznatků založených na četbě, vlastním mnoholetém studiu a experimentech v terénu vypráví také řadu příběhů. Ptačí říši popisuje s obdivem a úctou, a zároveň s ostražitostí vědkyně, která si je vědoma hned dvojího nebezpečí: antropomorfizace a arogance. Tyto dva jevy jsou zase typické pro náš druh.
Marie Iljašenko
Tiché doteky
Režie Michal Hogenauer, ČR 2019, 96 min.
Premiéra v ČR 3. 10. 2019
Absolventský film Michala Hogenauera Tambylles vypadal jako slibná nápodoba Michaela Hanekeho. Jeho první celovečerní film Tiché doteky už bohužel hraničí s nechtěnou parodií rakouského auteura. Jestliže Hanekeho filmy jsou programově odtažité, jako by chtěly zkoumat své postavy klinickým, nezaujatým způsobem, Tiché doteky jsou dehumanizované do té míry, že připomínají přehlídku naprogramovaných robotů spíše než lidských protagonistů. To je samozřejmě záměr tvůrců, kteří nás zavádějí do bohaté rodiny, kde panuje absolutní asketismus. Má-li to být obraz reálné bohaté vrstvy, pak je redukovaný na jeden jediný aspekt, který je zdůrazněný ad absurdum. Stupňující se podivínské chování a kruté rituály jsou tak úporně patologické, že to působí až směšně. Stejná odosobnělá zmrtvělost a nelidskost ale prostupuje i scény, které se neodehrávají v rodinném sídle, ale například v nákupním centru. Závěrečné propojení filmu s nebezpečnými sektami vyznívá jako chabý a nevěrohodný pokus, jak dát celé stylizaci nějaké výraznější ospravedlnění. Ve skutečnosti ale zavání konspiračními teoriemi jak z brakových thrillerů. Tiché doteky jsou nakonec spíš vnějškovou imitací hanekovského proudu současné artové kinematografie, v níž se projevují nemalé inscenační schopnosti tvůrců, ale také touha nezřízeně tlačit na pilu a dovádět jak stylizaci, tak téma do maximální krajnosti.
Antonín Tesař
Za pravdu
Galerie Jaroslava Fragnera, lapidárium Betlémské kaple, Praha, 11. 9. – 10. 10. 2019
Otázka pravdy a jejího vztahu k umění se vynořuje opakovaně a zdá se, že každá nová generace cítí potřebu na ni odpovědět nově a po svém. Kladli si ji meziváleční avantgardisté, modernisté, konceptuální umělci, postmoderní teoretici a stejně tak si ji klademe v dnešní postkonceptuální době, která nadto získala přídomek postfaktická. Výstava Za pravdu, situovaná do lapidária Betlémské kaple, se koná nejen v době postfaktické, ale také v kontextu 650. výročí narození mistra Jana Husa, který byl jedním z našich nejvýznamnějších mučedníků pravdy. Zároveň slavíme třicet let od sametové revoluce. Poté, co kritická teorie společně s postmodernou odhalily reálné mocenské vztahy skrývající se za všemi rádoby pravdivými výroky, jsme dnes svědky pokusů o návrat pravdy do veřejného života. Možná přece jen platí, že kromě legitimních mínění, názorů a dojmů ještě existují i Pravdy a jejich nositelé, jak se nás už dlouho snaží přesvědčit například francouzský filosof Alain Badiou. Kurátoři nicméně svoji koncepci rámují na ose Hus–Havel a pro výstavu vybrali díla, o nichž se domnívají, že ukazují směr, kterým je možné se vydat při prověřování vlastní zkušenosti. Zvláště taková ambice zaznívá v dílech Marka Thera, reflektujících pravdu o odsunu sudetských Němců, nebo třeba ve Zpovědi Barbory Klímové, která nechala různé osobnosti veřejného života vést diskusi o pravdě v úplné tmě. Víc než ohmatávání tématu ale nečekejme – navzdory tomu, že pravda se v umění řeší neustále, k její podstatě se doposud nepodařilo proniknout.
Martin Vrba
Dagmar Radová a T.I.T.S.
Tumor: karcinogenní romance
Invalidovna, Praha, premiéra 17. 8. 2019
Nádor se v mnohém podobá lásce. Inscenaci Tumor: karcinogenní romance, kterou v rámci festivalu … příští vlna / next wave… uvedl česko-norský kolektiv performerů T.I.T.S., naplňuje převážně tanec dvou performerů – neuvěřitelně efektní, promyšlený a na pohled technicky dokonalý. V přestávkách mezi pohybovými kreacemi spolu oba vystupující hovoří. Střídají češtinu s angličtinou, přičemž obojí doprovázejí titulky na obrazovkách po stranách, děj však dialogy příliš neposouvají, jsou spíš jiným druhem ilustrace tématu. První polovina hry, věnovaná vývoji a konci vztahu dvou lidí, přechází do volného zobrazení člověka nemocného rakovinou. Tančí se dál, ale vynalézavě využité dekorace, projekce, světelné efekty a dramatická a mnohotvárná hudba naznačují, že teď jde o všechno. Ten druhý už není člověkem, ale zhoubou. Efektní konec, při němž performeři s extatickými výrazy roztrhají a pozřou pečené kuře – připomínající na první pohled nádor –, nechává diváky na pochybách, co se to před nimi vlastně odehrálo a jak to tedy skončilo. Podobná mnohoznačnost a nejistota je vzdor návodným replikám obou herců pro celé představení příznačná. Silnými stránkami inscenace jsou hudba, kterou složil Ondřej Anděra ze skupiny WWW, a neuvěřitelná práce se světlem – projekce na tělo proměňuje člověka v přízrak či symbol. Jen to „spojení mezi tumory a naší společností“, které hra údajně chtěla prozkoumat, zůstává nadále nejasné. K přemýšlení o rakovině, společnosti a vyjadřovacích možnostech umění vás však představení přiměje zcela jistě.
Miroslav Tomek
Equiknoxx
Eternal Children
CD, Equiknoxx Music 2019
Od vydání minulého alba projektu Equiknoxx, tvořeného jamajskými hudebníky, uplynuly dva roky. Deska Colón Man byla nabitá nejrůznějšími zvuky i ruchy a žánrově se pohybovala na území reggae, nebo spíš z něj vycházejícího dancehallu, ale také dubu. Nyní k tomu přibyla ingredience, která se na předchozích nahrávkách objevovala jen sporadicky, a navíc ve formě samplů: zpěv. Hudba je ovšem i nadále zvukově velice pestrá, takže by asi obstála i bez vokálu. Hned na začátku alba sice zpěvačka deklaruje: „This world just makes me sick“, skupina nicméně cestuje a vystupuje po celém světě a tuto zkušenost se pokouší do svých skladeb patřičně otisknout. Ve druhém tracku, nazvaném Brooklyn, nás tak rapující zpěvák zavádí na černošské předměstí New Yorku a ve čtvrté skladbě Manchester, která má asi největší komerční potenciál, kapela vzdává hold městu, kde její členové hrávali v klubu Swing Ting, a jak se dozvíme, oblíbili si zde cestování tramvají. Na rozpustilou jízdu Manchesterem navazuje skladba Good Sandra, v níž se s mechanickou pravidelností kapek odkapávajících z nedotaženého kohoutku ozývá titulní sousloví a rýmuje se s „good ganja“. V písni Grave hostuje jamajský zpěvák Alozade, vydávající skřeky, za něž by se nemusel stydět ani Strýček Jedlička. Nahrávka končí smířlivým duetem Rescue Me. Album Eternal Children je dobrým příkladem toho, kam až dospěla evoluce žánru, jehož počátky spadají do šedesátých let minulého století. Bob Marley by se možná divil, ale určitě by se bavil.
Jiří G. Růžička