„Myslím na Vás vždy a stále“

„P. S. Pak nastane élent s publikováním.“ Touto větou uzavírá Milada Součková (1898–1983) roku 1976 dopis Olze Radimské. Její oblíbené slovo zvolili editoři Zuzana Říhová, Kristián Suda a Richard Štencl za název celého svazku Élenty (2018), čímž vystihli nejen zálibu Součkové v jazyce, ale také jemnou ironii přítomnou takřka v každém řádku. Dopisy z let 1942–1982 s výjimkou několika listů Chalupeckému a jednoho listu Jakobsonovi jsou všechny psány v době, kdy Součková žila ve Spojených státech. Tam nejprve působila jako kulturní atašé a v dubnu 1948, kdy na své místo rezignovala, se stala exulantkou.

Listy přátelům

Milada Součková vstoupila do literatury v ro­­ce 1934 prózou První písmena, kterou s nadšením přijal Roman Jakobson. Od té doby se datují jejich přátelské vztahy: Součková mimo jiné podporovala činnost Pražského lingvistického kroužku, Jakobson Součkové pomáhal v exilu a po letech doprovodil předmluvou její Sešity Josefíny Rykrové (1981). Součkové ojedinělé dílo těží z avantgardy a modernismu a předznamenává leckteré postupy poválečné experimentální prózy. Její dopisy velmi dobře postihují postavení intelektuálně náročné spisovatelky, jejíž dílo oslovilo jen poměrně úzký okruh čtenářů; vedle toho ale také dávají nahlédnout do osobní historie typické pro řadu českých intelektuálů druhé půle minulého století žijících v exilu. Editoři po úvaze do výboru zařadili jen osobněji pojaté listy psané přátelům, s nimiž Součková zvláště v exilových letech udržovala pravidelný kontakt. Od zmíněného Romana Jakobsona a Jindřicha Chalupeckého, s nimiž se znala již před exilem, přes exulanty starší generace, jako byli Otakar Odložilík nebo manželé Radimští, až po mladší exilovou básnířku Gertrudu Gruberovou­-Goepfertovou a Oldřicha Lešku, se kterým se seznámila v době jeho pobytu ve Spojených státech. Závěr tvoří několik dopisů Karlu Milotovi. Ten v osmdesátých letech věnoval dílu Milady Součkové pozornost a napsal o ní několik studií.

Přístup editorů postihl něco, co bylo pro Miladu Součkovou velice podstatné a co zároveň přesahuje rovinu korespondence. Přinejmenším v několika případech jde o přátelství, která znamenala vnitřní rozhovor i bez výměny dopisů. Jak v předmluvě připomíná Kristián Suda, v roce 1948 ustala výměna dopisů mezi Součkovou a Chalupeckým, který projevil nesouhlas s jejím odchodem do exilu. Korespondence opět ožila v šedesátých letech, v mezičase ale Součková věnovala Chalupeckému jednu z básní v souboru s ovidiovským názvem Ex Ponto (je součástí sbírky Gradus ad Parnassum, 1957). Dedikace z Ovidia svědčí o rozhovoru, který v myšlenkách nebyl nikdy přerušen.

Život v exilu

Ve svých listech Součková leckdy nejde pro slovo daleko, když například komentuje literární provoz v Československu nebo své postavení v něm. A přestože se často jedná o celkem intimní dopisy, stále si uchovává charakteristický odstup, přítomný ostatně i v jejím literárním díle. Komentuje přijetí svých prací, vyjadřuje se k životu v exilu a kulturní situaci, pozoruhodně málo se ale dozvíme o jejím vlastním životě. V tom si udržuje pózu modernistického spisovatele, jehož život se projevuje především v díle. Přesto lze nejen z dopisů soudit, jak velký zlom znamenal pro Součkovou exil. Její deník z roku 1939, vydaný až v roce 1998 pod názvem Svědectví, svědčí o tom, jak intenzivně prožívala dobu okupace i rozpor mezi psaným slovem a činem. O své účasti v odboji, kam ji při­vedl Vladislav Vančura, se mimochodem prakticky nezmiňuje. – V exilových letech se něco podstatného mění. Soudobý svět s jeho krizemi není již pro Součkovou tím nejdůležitějším. To hlavní se odehrává v jejím duševním či duchovním světě, určeném pamětí, kulturou a imaginací, myšlenkovou přítomností. Přítomná realita se v jejím díle často projevuje v náznacích a skrývá se za jinými obrazy, jako v básni, kterou reaguje na okupaci Československa v roce 1968 a u níž jen název poskytuje klíč ke čtení. Své zakotvení v kulturní paměti Součková krásně vyjadřuje v září 1972 v dopise Chalupeckému z Cambridge ve Spojených státech:

„Ta Calif. Berkeley byla dřina, já nevím už, co jsem Vám psala. Měla jsem třídu 15 undergraduates, kdo nevěděli, co je Sibyla, Dante, natož Krok, Libuše a Karel Havlíček Borovský. Byl to élent, ale bylo tam krásně, ráj na zemi, pomeranče, jaké nedostanete za žádné prachy v celé Americe, snad jen na Floridě. Zelenina, hrášek, lusky, artyčoky atd. Za facku. (…) Ale nejvíc mě poutal ten denní pohled na záliv San Francisco, na Golden Gate. Myslila jsem stále na Claudela, Teilharda de Chardin a na maminku (byla tu na cestě kolem světa). (…) Zvlášť v létě myslím často na domov. Mám právě v pokoji jeřabiny – dostala jsem je v knihovně od šéfa – a vidím to ­zvlnění bechyňského kraje circulus Bechynenais – nad údolím Lužnice, ke Kristlím, samotu, statek, bílý barokní štít s věncem nebo kytkou jeřabin – to Mácha dobře viděl tu bílou jihočeských statků a chalup. Kde jsem víc doma? tam, nebo u Golden Gate? V poezii?“

Roztroušená próza

V exilu Součková přednášela na několika amerických univerzitách a také pracovala jako knihovnice ve Widenerově knihovně v Bostonu. Soustavně sledovala českou literaturu a vydala několik monografií a studií. Tento nový rozměr se promítl pochopitelně do jejích dopisů, ale také do literárního díla. V roce 1960 dostala Součková Guggenheimovo stipendium a cestovala po Itálii, kde se zajímala o pobyt Jaroslava Vrchlického, jemuž v roce 1964 věnovala monografii The Parnassian Jaroslav Vrchlický. Itálie jako země umění a kultury byla inspiračním zdrojem jejího literárního díla ale již dříve. Na několika místech připomíná svou návštěvu v Goethově domě ve Výmaru někdy v třicátých letech, přičemž jedním z klíčových motivů pro ni bylo motto Goethovy Italské cesty (1816–1817, česky 1930), v němž Goethe Itálii přirovnává k Arkádii. Dojmy z první i druhé italské cesty, kterou vykonala v sedmdesátých letech, se promítají do dopisů i básnických sbírek a spoluutvářejí autorčinu kulturní sféru. Podobně důležitý pro ni byl barok, jemuž se věnovala v pozdější knize Baroque in Bohemia (Barok v Čechách, 1980).

Milada Součková se držela stranou organizovaného exulantského života, k němuž v souboru najdeme nejednu ostře kritickou poznámku. Život v exilu, jak o něm svědčí její korespondence, pro ni znamenal především důvěrné přátelství V tom je jejím antipodem Ladislav Radimský, důležitý exilový organizátor, ale také pozoruhodný esejista. Výrazný a charakteristický jazyk společný všem dopisům ovšem nezastírá zvláštní tón, s nímž se obrací k jednotlivým adresátům. Od přátelského respektu k Chalupeckému, jemuž pravidelně posílala své básně, až po dopisy mladší básnířce, v nichž hodnotí její tvorbu, leckdy ale řekne něco podstatného o své; a nové intenzivní přátelství s Oldřichem Leškou na začátku sedmdesátých let, v němž prakticky není znát skoro třicetiletý věkový rozdíl. Tato vnitřně různorodá jednota vytváří z dopisů Milady Součkové zvláštní prózu, roztroušenou mezi řádky určenými druhým.

Autor je básník a literární vědec.