Vládní krize v Itálii, kterou vyvolal lídr bývalé Ligy severu Matteo Salvini, dospěla k zajímavému rozuzlení. I díky silnému angažmá staronového premiéra Giuseppa Conteho se na vládní spolupráci dohodlo Hnutí 5 hvězd s opoziční Demokratickou stranou. Liga severu, která stále vede v průzkumech veřejného mínění, byla naopak odstavena od moci.
Hlavním aktérem srpnové vládní krize v Itálii byl nepochybně premiér Giuseppe Conte s jeho jednoznačným odmítnutím požadavku předčasných voleb ze strany Ligy severu Mattea Salviniho. Nestranický premiér, který byl ještě před půldruhým rokem veřejnosti neznámý advokát, se v srpnu vtělil do role Antisalviniho a podařilo se mu „rekonstruovat“ vládní koalici. V prudkém útoku proti bývalému koaličnímu partnerovi vytkl Salvinimu politický styl i požadavky. Tím si posílil sympatie opozice i levicové části Hnutí 5 hvězd, která již delší dobu špatně snášela koalici s pravicovým lídrem. Tak ostré a nenadálé vymezení nutně vyvolalo otázky na téma vnitřní konzistence současného italského premiéra. V průběhu roku a půl totiž prakticky zcela změnil své názory v klíčových oblastech, jako jsou vztahy s Evropskou unií či otázka migrace. Náhlý přerod z loutkového předsedy vlády dvou populistických stran na lídra progresivní, fakticky nejlevicovější vlády za posledních dvacet let u mnohých vzbuzuje podezření, že jde o schopného převlékače kabátů.
Levicová vláda nenaplněných přání
Na to koneckonců sází i blok italské pravice vedený Ligou severu, jenž nové koalici vytýká, že je přikovaná ke křeslům, a že tedy vznikla ze strachu z pravděpodobného volebního neúspěchu. Reakce na novou vládu současně ukazují nervozitu pravicového bloku, který se domnívá, že nyní nastal příhodný čas pro jejich vítězství ve volbách. Sympatie elektorátu jsou nestálé a odstavením od moci Salvini ztratil nemalou část své mediální viditelnosti. Zároveň platí, že námluvy Hnutí 5 hvězd a Demokratické strany, které ještě před pár týdny neskrývaly vzájemné pohrdání, působí na nemalou část elektorátu účelově. Problém to představuje hlavně pro Hnutí 5 hvězd, které se od svého vzniku ostře vymezovalo vůči zbytku politického spektra a odmítalo jakoukoli formu spolupráce. Tento postoj mu přinesl nemálo protestních hlasů, ale současně kolidoval s rostoucí chutí vstoupit do vlády. Dodržení původních slibů o nespolupráci by znamenalo usilovat o faktickou většinu elektorátu, což se zdálo nad síly hnutí i v jeho nejúspěšnějších momentech. Během několika měsíců tak Hnutí 5 hvězd vyměnilo svůj izolacionismus za koaliční potenciál hodný středových lidovců.
„Žluto-rudá“ exekutiva je podle řady komentátorů nejlevicovější vládou Itálie v posledních dvaceti letech. Vládní program přednesený premiérem Contem před zákonodárci se skutečně jeví jako seznam (nenaplněných) přání levicového a progresivního elektorátu: masivní investice do zelené ekonomiky, silný růst počtu jeslí, podpora veřejného zdravotnictví i školství, boj proti daňovým únikům, růst platů, humánnější přístup státu v oblasti migrace, pomoc nejzranitelnějším vrstvám společnosti. Conteho deklarace je fúzí programové priority koaličních stran. Ty se v mnohém podobají, a obě strany se jim už stačily zpronevěřit během předchozího pobytu u moci. Vládnímu programovému prohlášení nicméně chybí konkrétnost, kterou vykazovala minulá exekutiva. Snížení věku odchodu do důchodu a zavedení občanského příjmu byly dvě nejdříve splněné priority, které si první Conteho vláda vytkla za cíl. Po jejich uskutečnění si už sice vládní partneři neměli co říct, koalice se rozpadla v rekordním čase, ale vláda se mohla zaštítit silnými a viditelnými opatřeními. Takto jasně vymezené programové cíle nová vláda nemá. Ví se jen, že exekutiva chce zamezit zvýšení DPH, které by podrazilo již tak chabou domácí poptávku, a více investovat. Plán, jak zrealizovat nenaplněné sny, chybí nebo je recyklací již známých receptů. V oblasti migrace tak chce italská vláda obnovit a posílit mechanismus redistribuce migrantů, byť předchozí zkušenosti v tomto ohledu nejsou příliš povzbudivé. Řešení spatřuje v posílení finančních sankcí proti těm zemím, jež se nebudou chtít zapojit. V obdobném duchu postupuje i nový ministr financí Roberto Gualtieri, který požaduje vyšší rozpočtovou flexibilitu a nezapočítání investic do maastrichtských kritérií. I to je nicméně starý recept, který přináší jen omezenou úlevu.
Poslední šance
Hlavní problém Conteho vlády – a také obdobných vlád široké levice na Iberském poloostrově – spočívá v tom, že navrhovaná řešení jsou vždy opožděná vzhledem k potřebám společnosti. To je hlavní poučení ze zkušenosti středolevicové koalice v Portugalsku, kde to vypadalo, že se podaří dosáhnout částečného zlepšení v různých oblastech postižených politikou austerity, ať už jde o účinnější boj s chudobou, zmírňování následků sociálních škrtů či rozsáhlejší investice do vzdělání a zdravotnictví, ale vše nakonec zablokovala neochota domácích sociálních demokratů a jejich bruselských partnerů rozvolnit fiskální disciplínu a přijmout alternativní opatření. Podle stávající dominantní ideologie jsou pak některé kroky nepřípustné: typicky se jedná o narovnání pracovněprávních vztahů ve prospěch zaměstnanců. Conte a jeho ministři jsou si zřejmě této situace vědomi, a přesto doufají, že se jim podaří v Evropské unii uspět, když zdůrazní, že jsou posledním obranným valem před nástupem euroskeptické pravice k moci. Pokud „žluto-rudá“ koalice neuspěje, bude mít krajní pravice cestu k moci zcela umetenou. Nebylo by to ostatně poprvé, co by se Evropa ocitla svou vlastní zásluhou na hraně propasti.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.