Verš a vězení

Pro čtenáře a milovníka díla básníka Jana Zahradníčka byl začátek letošního roku svátkem. Péčí autorů a editorů Josefa Vojvodíka a Jana Wiendla vyšly v Institutu pro ­studium literatury dva obsáhlé svazky shrnující dlouholetou práci této dvojice. První svazek, Jan Zahradníček. Poezie a skutečnost existence, je literárněvědnou monografií přinášející interpretaci celého Zahradníčkova básnického díla; druhý titul, Jan Zahradníček. Čtení o básníkovi z let 1930–1960, představuje komentovanou antologii kritik, recenzí, studií o básníkově díle a korespondenci s přáteli. Jestliže se první svazek věnuje výhradně dílu, z dokumentů a edičních komentářů v podobě poznámek pod čarou ve druhém svazku si lze udělat podrobnou představu o Zahradníčkově životě a nejnutnějším dobovém kontextu. Přečtením obou knih vzniká detailní obraz, plynoucí z osobitě vzkříšených perspektiv života a díla.

Poznání citem

Skutečnosti, že půjde o knihy výjimečné, na­­svědčuje na počátku prvního dílu konkrétní a přímo položená otázka po vztahu básnického pohledu a světa v Zahradníčkově díle. Stejně přímo je následně vysloveno několik tezí a nejoriginálnější z nich hovoří o nezbytnosti estetického prožitku a umělecké tvořivosti v lidském životě. Za pomoci filosofie a literárních, estetických i sociologických teorií se postupně zpřesňuje důležitost poezie, její „zásadní význam pro přežití“, životně důležitá role a antropologická platnost. Dovozuje se, že život je možné obsáhnout uměleckým gestem a lze na něj i odpovídajícím způsobem, tedy uměním, reagovat. Umění, přesněji poezie, je prapůvodním jazykem člověka i starobylým médiem zkušenosti se světem, specifickým nástrojem „poznání citem“, které člověk získává a svou prací jej vkládá do básnického obrazu. Tento otevřený tvar jako by se vymaňoval z proudu času, neztrácel na naléhavosti a zároveň uchovával to, co je v životě pomíjivé.

Mezi řadou teoretiků a filosofů, jako jsou Edmund Husserl, Maurice Merleau­-Ponty, Karlheinz Stierle, Ernst Cassirer nebo Gaston Bachelard, na jejichž práce se interpretace odvolává, zasluhuje velkou pozornost antropolog Helmuth Plessner a jeho pojem „přirozená umělost“. Ta představuje člověka jako bytost rozkročenou mezi přírodou a kulturou, uvádějící obě složky v soulad svou uměleckou tvorbou a sněním – a to nejen sněním o světě, ale i o sobě samotném. Jazykové vyjádření těchto snění pro druhé je úkolem básníka. V tomto duchu je dále postulován primát lidského přístupu ke světu – skutečnost, říká Merleau­-Ponty, se utváří podle toho, jak se „jí mé tělo chápe“. Zahradníčkův dramatický osud, plný bolesti a ztrát, vybízí k domýšlení těchto otázek do krajnosti. Velikým přínosem knihy Poezie a skutečnost existence je pečlivé sledování podoby básnického pohledu na svět a důsledná snaha nevyhýbat se krajním polohám.

Emoce a analýzy

Po úvodu následuje sedm kapitol, jež k so­­bě vždy chronologicky přiřazují tematicky blízké dvě až čtyři sbírky. S přechodem ke konkrétním analýzám si čtenář přece jen obtížně zvyká na náhle změněný tón, na drobnohlednou versologickou analýzu. Ta je provázena snahou vyložit, domyslet či zpřesnit úsudek, který již zazněl o pár stran dříve. A dále: tam, kde je básnický tvar pevný, kondenzovaný, přichází místy text snad až učebnicově výkladový. Jde o jedno ze specifik této knihy. Při úkolu promyslet veškeré básnické dílo se mu asi nebylo možné vyhnout: zpomalení rytmu a šíře interpretační hojnosti, kolísání mezi detailem a zobecňujícím pohledem, to vše je výsledkem autorského předsevzetí a možná i odlišného přístupu dvojice interpretů. Nicméně je možné, že si s tímto stylem výkladu čtenář nebude chvíli vědět rady.

Jinde se totiž objevuje pravý opak: superlativy a nahromaděnými adjektivy přepjatý, naléhavý tón. Ten je jistě motivován dramatem Zahradníčkova osudu, osobním zaujetím autorů, a je tedy také pochopitelný; jenže je ho tu příliš a jinak vynikající kniha je tak vzhledem k výše řečenému místy až příliš kontrastní. Opakováním některých slov se navíc ukazuje jejich emocionální nadsazenost – vedle Zahradníčkovy vytříbenosti a málomluvnosti vše náhle vynikne ostřeji, a tak sebepoctivější a sebeobjevnější výklad svůj odpovídající výraz vlastně nenajde. Čtenář toužící vstoupit s básníkem do důvěrnějšího kontaktu, opojený rozmachem odboček a poznámek, nakonec neuspěje.

Ještě na jedné překážce tu čtenář klopýtne. Josef Vojvodík a Jan Wiendl se věnují autorům, kteří mají mnohé společné, ale k fenoménu baroka a jeho inspirativnosti pro moderní českou lyriku se už oba znamenitě vyjádřili jinde – oddíl pojednávající o ­(neo)barokní thanatopoetice by proto mohl být napsán úsporněji. Snad by bylo možné zaměřit pozornost spíše k prchavému, neviditelnému, pomíjivému, jak je to naznačeno v části soustředěné kolem posledních básní. Právě oddíly věnované těmto jevům, vztahům mikro­- a makro­světa, velkolepým dimenzím drobných věcí působí v knize originálně a přesvědčivě. Kupříkladu analýzami v oddílu nazvaném Za jiné vidění a vnímání věcí neviditelných se otevírá skutečně nový svět, vyjádřený odpovídajícím precizním jazykem.

Nedopověděné skutečnosti

Ke druhému svazku není co dodat. Mluví sám, úsporně, a přesto pestrou škálou hlasů. Je uspořádán s neuvěřitelnou pečlivostí a v nashromážděných dokumentech ukazuje Jana Zahradníčka oklikou, v atmosféře blízké nepřímosti básnického obrazu, v intimním pološeru korespondence a reakcí přátel. V této řeči faktů, jejich věcné střízlivosti, ale i důvěrnosti vznikající v korespondenci mezi blízkými jako by se tu uskutečnilo a čtenáři zprostředkovalo „poznání citem“, o němž byla řeč v prvním svazku. Fakta se tu stávají prostými věcmi, a tak z mlhoviny poznámek, reakcí a dopisů povstává bytost jménem Jan Zahradníček k novému životu. Stejně jako se to stává při čtení jeho básní. Uspořádané dokumenty z rukou tak rozmanitých lidí, jako byli Jan Čep, Jan Pilař, F. X. Šalda, Bohumil Polan, Emanuel Frynta, František Hrubín, Václav Běhounek, spolu s hlasy různých prokurátorů a spoluvězňů tvoří hru odlesků, tušení a nedopověděných skutečností, pravé lidské ovzduší, které člověk kolem sebe zdánlivými drobnostmi vytváří. Právě ty ho charakterizují a odlišují od druhých. V tomto smyslu, v této zpřítomňující a svým způsobem zdrženlivé emoci, první svazek za druhým vlastně zaostává.

Obě knihy jsou dílem referenčním a mezi pracemi věnovanými českým básníkům nemají svou šíří obdoby. První svazek bude objevný především pro člověka, který dosud neměl v ruce žádnou z prací obou autorů. Jedinečným způsobem prohlubuje interpretaci a konečně umísťuje Jana Zahradníčka mezi největší české lyriky.

Autor je komparatista.