Zrazená autonomie - básnická redukce

Roku 1941 připojil Jindřich Heisler k sé­­rii třiceti fotografií Jindřicha Štyrského z let 1934–1935 svou báseň v próze a vznikla kniha Na jehlách těchto dní. Slovo a obraz mají se tu vůči sobě tak, že je nelze oddělit. Vývěsní štíty, jarmareční výjevy, obsahy výkladních tabulí zpřítomňují vedle zobrazených předmětů též pohled fotografa, který se dívá. Co viděl a co zachytil, aktualizují nervózní slova básně. Fetišistická záliba surrealistů v částech lidského těla soustřeďuje naši pozornost k figurínám, protézám, stojanům na paruky a příčesky. Věčně zastavený obraz fotografie vyvolává, slovy Heislerovými, nepřítomný „celek[,] staticky strnulý jako děs“. S ohledem na každodenní utrpení let 1939–1945 nelze než tato přízračná torza považovat za mementa fyzické likvidace člověka jako druhu. Tak ženská a mužská busta dekorující výlohu s potřebami pro zubní hygienu představují, trpně a zprostředkovaně, němé oběti války. Pod fotografiemi bust stojí: „Váš pohled umírá s nadějí na objetí./ Jen slunce se postupně dotýká pěstěných svalů, které nesnesou déšť ani vítr, ani teplo ve vaší posteli.// Váš pohled umírá s hrůzou šílených nocí, jež nosí jen sny podobné květům na zmrzlých oknech, anebo bezesné pláně jako plech spuštěných rolet.“

Surrealistická imaginace má nádech zla, protože vychází, jak praví jazyk psychoanalýzy, z temnoty a neznáma podvědomí. Temnota války však na světlo dne vynesla obsahy lidské zkušenosti, které jsou zlé z podstaty, reprezentují síly, které reálně usilují o autorův život.

Svou báseň Heisler píše v situaci bezprostředního ohrožení vlastní existence. Jako Žid na počátku roku 1941 nenastoupil do transportu a až do konce války se skrýval, nejprve v garsonce u Toyen, později u sestry a v jiných bytech. Narůstající izolace citelně proměnila jeho poetiku. Na rozdíl od starších veršů, kde přítomnost války vyjadřoval v náznacích a symbolech, ovívá nyní „chlad vojenských pelerin“ jeho texty bezprostředněji. Svědecká pozorování člověka, který se nemůže účastnit dění „tam venku“, zvolna nabývají podoby angažované výpovědi. Objevují se anticipace budoucího vypořádání („jednou, až…“), které kontrastují s aktuálním stavem věcí. Bezútěšná přítomnost je znázorněna divokými, odpudivými metaforami, zatímco nejistou budoucnost básník vzývá klasickými obrazy průniku světla do tmy či motivem očišťujícího ohně. Hlas, který zde vzrušeně promlouvá, začíná doufat, burcuje proti nevyslovenému, ale konkrétnímu zlu: „a strojte se, strojte se, ať opustíme tuto olověnou zahrádku, která skřípe“. Dušuje se, klade řečnické otázky, mluví o naději…

Není pochyb, že nadreálná, křečovitá obraznost knihy Na jehlách těchto dní povstala z umělecky destilovaného koncentrátu skutečného Heislerova strachu. Robustní česká alegorie zrazuje pod tlakem okolností surrealisty uctívanou autonomii poezie. Surrealismus tu není cílem, je metodou ve službách, prostředkem, jak si ulevit od nesnesitelných obav. Životodárná katarze bez vztahu díla ke skutečnosti? – Kdeže!