Tramping je v současné době opět na vzestupu, dokonce se stává módní komoditou. Nemíjí se ale tento trend s opravdovým trampstvím? Podle Richarda Fischera z kapely Bavor a Javor, která zhudebňuje básně „rudého trampa“ Gézy Včeličky, tato vlna přejde a trampové budou dál živit svou rodokapsovou utopii.
První trampové se v Čechách objevili před první světovou válkou. Většinou pocházeli ze slabších sociálních vrstev, už ve třicátých letech se ale tramping stal mainstreamovou zábavou, která smazávala sociální rozdíly. Z trampských hudebníků byly najednou téměř celebrity. Velké popularitě se trampování těšilo i v uvolněných šedesátých letech a masovou zábavou se stalo také v poslední době. Příčina netkví jen v nedávném stém výročí trampingu. Může za to i sklon hipsterů zkonzumovat vše, co je alespoň trochu alternativní. Přebírání angloamerických subkulturních vzorců ztratilo svou přitažlivost už před lety, a tak nastal správný čas na recyklaci vlastních zdrojů. Začíná výprodej ideálů trampingu a trampské intimity.
Česká alternativní scéna se přitom trampingu dlouho vysmívala. Ať už to bylo divadlo Sklep v krátkém snímku Na brigádě, který byl součástí Vorlova filmového debutu Pražská 5 (1988), novovlnná skupina Manželé ve skladbě Začala mladým slavnost nebo každá druhá punkrocková kapela. Tramping si o to ovšem svou bezelstností, rodokapsovou kýčovitostí a romantickou naivitou přímo koledoval. V poslední době si ale mnoho hudebníků z alternativních kruhů začalo pohrávat s poetikou místa a ruku v ruce s tím začali rehabilitovat i tramping. Aran Epochal, Severní nástupiště, YM, Wabi Experience, Bavor a Javor a další různými způsoby uchopují atributy trampingu a trampské písně. Ale víkendové utopii s teletem na zádech se zřejmě oddává jen Javor z posledně jmenované kapely, která zhudebňuje texty „rudého trampa“ Gézy Včeličky.
Géza Včelička 2.0
Elektrofolková skupina Bavor a Javor si ke zhudebnění vybrala básně ze Včeličkovy sbírky Klášterní ulice (1945). Richard Fischer, který se skrývá pod aliasem Javor, k tomu říká: „Při pátrání po historii staropražské a kdysi periferní čtvrti Na Františku jsem na Gézu Včeličku nemohl nenarazit. Prožil tam pestré a divoké dětství a bezvadně všechno popsal v próze a snad ještě výstižněji v básních. Stále nacházím další střípky z jeho života a jeho rozporuplná a fascinující osobnost mě nepřestává překvapovat.“ Géza Včelička svého času bydlel v ulici Řásnovka a jedinečnou atmosféru čtvrti Na Františku využil nejen v Klášterní ulici, ale i ve své vzpomínkové knize Pražské tajemství (1944).
Autor, vlastním jménem Antonín Eduard Včelička, si svůj pseudonym vypůjčil z Hlaváčkovy básnické sbírky Mstivá kantiléna (1898), kde je zmínka o Gézech – protišpanělském opozičním hnutí v Nizozemsku v 16. století. Otec ho donutil, aby se vyučil číšníkem, a jeho averze k této profesi – střídavě ho tloukli otec a kavárník – dokonce vyústila v pokus o sebevraždu. Své zkušenosti z učňovských let později uplatnil při psaní proletářského románu Kavárna na hlavní třídě (1932), dedikovaného číšníkům a služkám. Včelička z číšnické profese záhy zběhl a začal pracovat v jedné z karlínských fabrik. Zatímco šestnáctihodinové kavárenské směny nebyly pro jeho zálibu v trampingu zrovna ideální, osmihodinová pracovní doba byla v tomto ohledu požehnáním.
Posléze se Včelička stal ústředním představitelem komunisticky orientovaného trampského křídla. Na druhé straně stáli apolitičtí trampové v čele s Bobem Hurikánem (i když sám Hurikán přispíval do fašistického plátku Polední list). Hurikánovci hledali v příbězích z Divokého západu především romantiku a volnost. Pro komunisticky orientované trampy byl ale kovboj v zápase s proradným rančerem ztělesněním bojovníka proti vykořisťování. Rudí trampové měli za první republiky samostatnou rubriku v Rudém večerníku a komunisté podle všeho finančně podporovali i časopis Tramp. Hurikán a rudí trampové se shodli snad jen v kritice legendární osady Ztracená naděje. Elitáři ze „Ztracenky“ v očích obou skupin částečně mohli za to, že se ze svobodomyslného a dobrodružného trampování v lese stalo mastňácké víkendové chataření. Včeličkův literární odkaz zahrnuje proletářské romány, básnickou tvorbu, cestopisy, romány zachycující trampské prostředí i trampské zpěvníky. A je velká škoda, že Včelička nestihl dopsat svou historii trampingu, která mohla být protiváhou k Dějinám trampingu (1940) od Boba Hurikána.
Nazi Tramps Fuck Off!
Bavor a Javor zatím nemají studiovou nahrávku, na jejich soundcloudovém profilu si ale můžete poslechnout demosnímky hned několika skladeb se Včeličkovými texty – jedná se o písně Vrabčírna, Klášterní ulice, U Mezulánků, Krumlovský dům, Špinhaus, V Myší díře, Na Poustkách, U Kuchyňků, Na vánočním trhu a U Ročků. Kdyby se potkal Neil Young u táboráku s Mobym, možná by jejich duet zněl jako posledně jmenovaná píseň. Javorova láska k trampingu – stejně jako osudy Gézy Včeličky – přitom dokazuje, že to z džungle Na Františku do lesa není tak daleko, jak by se mohlo zdát: „Pro mě je trampování vzpomínka na dospívání a nejasnou touhu po svobodě, únik někam, kde tě nenajdou. Je to spojené s naivní představou, že za obzorem čeká něco divokého a romantického… Je to výzva ke znovuobjevování české krajiny – pěšky a za pár korun. Hledání něčeho, co v dospělém životě chybí.“
Fischer je také grafik a komiksový kreslíř – je například autorem angažované série obrazů Stínadla se boří! a rád si pohrává s trampskou symbolikou. V jeho výtvarných realizacích tak můžete nalézt odkazy na Hoboes Mikiho a Wabiho Ryvolových nebo brdskou vločku. Ve své fascinaci skupinou Hoboes došel tak daleko, že získal trampský poklad: pudr na nohy po Wabim Ryvolovi. Kontroverzi nejen v trampských kruzích vzbudil Javor tím, že si nastříkal na záda svého konga (jehličí vz. 60) nápis „Nazi Tramps Fuck Off!“. Na Facebooku se dokonce strhla prapodivná xenofobní diskuse. „To nebyla cílená provokace,“ vysvětluje Fischer, „ač to tak někdo mohl pobrat. Spíš nadsázka a jasná zpráva, že se o obraně brdského polesí před uprchlíky bavit nebudu… Nicméně dnes bych byl, veden vírou v celospolečenské, a tedy i celotrampské usmíření, asi diplomatičtější a svedl bych řeč jinam. Stejně smýšlející kamarád při těchto situacích říká: ‚Nebudem se radši bavit o telatech?‘ To odzbrojí všechny romantiky příhraničních hvozdů.“
Duše trampingu
V posledních letech se tramping stal módní komoditou. „Teď je to fenomén probíraný v lifestylových časopisech, speciálních televizních pořadech i na sociálních sítích. To zase opadne, ale provází to určitý falešný pocit vyvolenosti i u ‚ortodoxů‘. Pozoruju to i na sobě – otočím se za každým teletem,“ dodává Richard Fischer. Musím to potvrdit, vždyť i já jsem se letos ve svých třiačtyřiceti letech poprvé vypravil na tramp – do Roverských skal. Javor mi na cestu zapůjčil své kongo a nápis „Nazi Tramps Fuck Off!“ mi nastříkal i na tričko, přičemž na záda přidal motiv usárny s přeškrtnutým logem SS. Lesní dress code jsem tedy asi splnil. V lese jsem však zjistil, že pravý tramp ve mně asi nehnízdí. Ranní ovesnou kaši jsem nejedl lžící vydlabanou ze dřeva, ale plastovými vidlemi z Lega Duplo, které jsem našel v kapse košile. Když jsem se po návratu domů Javora esemeskou ptal, na kolik stupňů mám vyprat jeho kongo, odepsal mi: „To, prosím tě, neper. Pokud jsi ho přiudil, je to v pořádku. Z tebe tramp nebude!“ A má pravdu. Tele odkládám do kouta a do lesa už chodit nehodlám, to nechám Javorovi, který je na dobré cestě k nalezení duše trampingu. Beztak už jsem napáchal dost škody psaním o trampingu do mastňáckých médií…
Autor je hudebník a publicista.