Kdyby nezemřel Karel Gott, asi by to v posledním zářijovém a prvním říjnovém týdnu vypadalo, že v Česku byla hlavním tématem švédská středoškolačka Greta Thunbergová a její emotivní projev na zasedání Valného shromáždění OSN. To by nebyla špatná zpráva, kdyby ovšem tolik tuzemských odborníků nediskutovalo převážně o jejím autismu či značně neformální dikci, kterou zvolila, nýbrž o obsahu jejího sdělení, jímž není nic menšího než snaha odvrátit ekologickou katastrofu planetárního rozměru.
Mladá Švédka se stala hlavní tváří klimatického hnutí a je zcela pochopitelné, že ani její kampaň se neobejde bez mediálního marketingu a manipulace, která k němu neodmyslitelně patří. Vlastně by bylo divné, kdyby se kolem ní neseskupil tým lidí, kteří jí v jejím snažení pomáhají – na tom není nic spikleneckého, žádná použitelná munice pro konspirátory. Na záchraně světa se zkrátka chce podílet kdekdo. Zvolená strategie, která kalkuluje s přepjatostí, ne-li s hysterií, nemusí být každému po chuti, ale určitě může na leckoho zapůsobit. A komu se nelíbí, tomu lze doporučit, aby stejně jako pisatel těchto řádků před vizualitou upřednostnil psaný text – pocity trapnosti se tím minimalizují na únosnou míru a člověk při četbě zjistí, že v rámci klimatického diskursu Greta neřekla nic zcela nového ani provokativního, přičemž slovo „kapitalismus“ pro jistotu vynechala úplně. Jak vidno, vyhrocený tón může snadno překrýt obsah, jenž si ovšem pozornost rozhodně zasluhuje.
Někteří komentátoři a komentátorky si všimli, že rozzlobená rétorika Gretina projevu vzbudila hysterii především mezi muži středního věku, kteří odmítají přijmout krutou realitu klimatické krize. Freudův topografický model osobnosti má sice mnoho vad, to ale neznamená, že princip reality a princip slasti v lidském životě nehrají zásadní roli. Dospět podle tohoto modelu znamená nepodléhat slepě pudovým nutkáním nebo je z významné části sublimovat. Není sveřepé popírání Gretina vzkazu především vyjádřením odporu někoho, kdo si odmítá připustit, že se svět nekonečných slastí může blížit svému konci? Pokud ano, je zřejmé, že z tohoto hlediska je šestnáctiletá Greta dospělejší než její infantilní odpůrci. Dítě se tu samo – proti své přirozenosti – staví do role dospělého. Zloba je navíc zdravá emoce, což se o hysterii říct rozhodně nedá. Přesto by se nemělo zapomínat, že katartická léčba je dávno překonaná metoda, která navíc nemusí vést k úspěchu – Greta Thunbergová lidstvo s největší pravděpodobností zhypnotizovat nedokáže. Možná že by na půdě OSN šaman některého z amazonských kmenů dopadl lépe, ale moc bych na to nesázel.
Hysterická diskuse o hysterii přesto k něčemu byla: na odstrašujícím příkladu (dnes již bývalého) předsedy dětské sekce České psychiatrické společnosti Jaroslava Matýse totiž ukázala, jak moc potřebujeme reformu péče o duševní zdraví. Veřejná stigmatizace vlastních klientů z úst odborníka byla naštěstí příliš velkým soustem i pro paternalisticky nastavený systém české psychiatrie, kterému by v rámci uvažované reformy jistě neuškodil antipsychiatrický náhled třeba ve formě zajištění větší komunitní podpory lidem s duševními obtížemi. Koneckonců to byli právě angažovaní psychiatři, kteří stáli u zrodu antipsychiatrického hnutí.
Ani klimatické hnutí ale není zcela bez hysterických příznaků. Pokud platí, že od devadesátých let jsme na poli duševního zdraví pozvolna dospěli ke stavu, kdy už není považováno za výraz slabosti, že takzvaně normální člověk může kritické životní situace řešit s pomocí psychoterapie, pak mezi klimatickými aktivisty lze pozorovat přesně opačný fenomén. Diagnózou je zpravidla „environmentální žal“ včetně přidružených symptomů a podle všeho už existují terapeuti, kteří se na něj specializují. Je skličující sledovat, jak člověk, jenž prochází nějakou vleklou duševní krizí, odmítá psychologickou či psychiatrickou pomoc, neboť je přesvědčen o tom, že by se tím pasoval na blázna. Opačný extrém, kdy se uchyluje do náruče psychoterapeutů při každé příležitosti, ale také není žádná výhra.
Připravovat nezkušené aktivisty na přímé akce, včetně případného střetu s policií, je nutné a patří to k tradičním manuálům rezistentních strategií, nějaká ta rána obuškem by ale člověka nemusela poslat rovnou na psychoterapeutický gauč. Duševní hygiena je sice v prostředí, kde neustále hrozí vyhoření, jistě potřeba, ale přílišná starostlivost o sebe samého vede k sebepatologizaci – a nutno podotknout, že ve vypolstrovaných kulisách prvního světa, který zatím rozhodně netrpí nedostatkem, působí až směšně. Je to, jako když se někdo přehnaně dlouho prohlíží v zrcadle: zda obdivuje svou krásu, anebo se masochisticky trápí pohledem na svou ošklivost, nakonec vyjde nastejno. V dějinách psychoanalýzy najdeme dobu, kdy byla veškerá psychoterapie považována za šarlatánství, ale i období, v němž jako by bez psychoanalytiků nešlo ani dýchat – a nebyla to zrovna nejšťastnější éra. Snad se při vědomí toho, že bolestínství si vždy dobře rozumělo s apokalyptickým myšlením, nedočkáme chvíle, kdy bude propustkou do klimatického hnutí anamnéza environmentálního žalu.