Laco Kerata
Suché roky
KK Bagala 2019, 152 s.
Literárny cirkus K. K. Bagalu uvádza na scénu ďalšiu prózu spoluzakladateľa Divadla Stoka Laca Keratu. Ten v nej využíva hneď niekoľko zabehnutých rekvizít žánru dystopie. Vykresľuje svet budúcnosti, kde vládne systém systémov a prísna hierarchia, a preto sa tu každý správa priemerne a hľadí si toho nad sebou. Vedecký pokrok v tejto dobe dosiahol vrchol a technológie vstupujú takmer do všetkých sfér každodennosti – ľudia sa vozia vesmírnymi loďami, pracujú na neviditeľných počítačoch a do spánkov si implantujú sofistikované komunikačné zariadenia. Systém však postupom času začína pôsobiť čoraz čudnejšie a nakoniec sa mu mnohí neboja vzoprieť a „odchýliť sa od koeficientu normálnosti“. Týmto spiatočníkom sa civilizačné vynálezy a „strojčeky na všetko“ nepozdávajú, uprednostňujú pred nimi archaické veci, ktoré sa neprestali vzťahovať k svojmu pôvodu. Kerata necháva čitateľa do konca v napätí, ako tento súboj nového a starého dopadne. Okrem technologických dystopických predstáv nájdeme v jeho próze aj tie ekologické: „Pole už človek nepotrebuje, kedysi sa vysadilo, ovlažilo, dačo z toho vyrástlo, ale kde sú tie pravé autentické zemiaky, to už nikto nevie ani netuší.“ Ľudia tu už dávno nejedia, čo im „matka zem uplietla a ponúkla“. Napriek tomu je príbeh jedna „veľká žranica“ a v druhom pláne môže pôsobiť ako kritika konzumnej spoločnosti – údelom manželky je byť „prekrásne a oplzlo tučnučká“ a postavenie riaditeľa zase bezpodmienečne súvisí s tým, aby sa „riadne nadžgal“.
Monika Sechovcová
Marie Iljašenko
Sv. Outdoor
Host 2019, 64 s.
Básně druhé sbírky Marie Iljašenko jsou ve své perspektivě sebestředné, sentimentální, ustýskané. Mluví „já“ a mluví se o jeho pocitech, vjemech a předmětech – obzor básní se tímto „já“ prakticky vyčerpává. Touží se po „tam a tehdy“, pěstuje se umírněná, intelektuální lítost, která je mízou těchto starých, symboly obtížených veršů. Básnířka se stylizuje do role smutné pěvkyně ztracené domoviny, kde se odehrálo to základní a rozhodující. Teď, když je rodná krajina ztracena v čase a vzdálena v prostoru, může za ní nostalgicky, leč s rozvahou tesknit. Klidné, nad sebou rozněžněné, hegemonické „já“ se pomalu, svůdně převaluje ve svých fantaziích; jeho prožívaný stesk je také steskem po dobrodružství, jež z našeho světa spolehlivě vyprchává. Tušená vnitřní dramata všudypřítomného, ale nepřístupného subjektu zmeliorovala melická vlna splývavého verše. Zdánlivě bezpečný prostor básnické obraznosti, jejž autorka cizeluje k dokonalosti, k „bělosti“, cuchá vypuštěná interpunkce, neznačené přeryvy mezi větami a intonačními celky. Ty jsou tady konečně jako skvrny života na chladné kráse veršů. Když přistoupíte na autorčino úsilí psát básně jako krystaly niterné zkušenosti po vzoru velkých lyriků minulého století, přiznáte sbírce vybranost a důmysl. Pravděpodobnější ale je, že básně Marie Iljašenko jsou projevem útěchy z úlevného vyslovování „já“, které tolik pozoruje a tolik cítí, že mu nezbývá než se nechat navštěvovat sv. Venkovním.
Martin Lukáš
Vadim Damier
Ocelové století
Přeložila Dagmar Magincová
Anarchistická federace 2018, 422 s.
Ocelové století je druhou do češtiny přeloženou knihou ruského historika Vadima Damiera. Zatímco jeho Dějiny anarchosyndikalismu byly psány zevnitř hnutí, Ocelové století svým titulem naznačuje, že tentokrát Damier k tématu přistupuje kriticky. Podtitul Sociální historie sovětské společnosti je ale zavádějící hned dvojím způsobem. Za prvé se Damier vymezenému období nevěnuje vyváženě – prvních 320 stran knihy zabírá vývoj do Stalinovy smrti, kdežto rokům 1953 až 1991 je věnováno pouze posledních šedesát stránek. Druhá výtka je závažnější a blednou vedle ní i konkrétní nepřesnosti, kterých je v knize bohužel víc než dost: Ocelové století totiž sociální dějiny sovětské společnosti v žádném případě nepřináší. Ve skutečnosti je spíš pokusem o historii sociálních bojů vedených proti komunistickému režimu „zleva“. Kniha vypráví jakési paralelní dějiny, ne nepodobné konstrukcím konzervativních autorů typu Richarda Pipese, byť v převrácené podobě. Tam, kde Pipes tvrdí, že Říjen byl výhradně dílem bolševiků, se u Damiera setkáme s prohlášením, že se revoluce odehrála v podstatě bez nich; líčí-li Pipes jejich vítězství jako panství násilí a tajné policie, v Damierově podání bylo celé „století“ bojem (anarchisticky inspirovaných) mas proti komunistické nomenklatuře a brežněvovská stagnace jejich faktickým triumfem. K těmto dějinám tak nepatří nacionalismus, pravoslaví ani boj sovětských občanů proti sovětské moci po boku nacistů.
Matěj Metelec
Wolfgang Behringer
Chonrad Stoeckhlin a „noční houf“
Přeložil Vladimír Cinke
Argo 2019, 200 stran
Kniha německého historika je zásadním titulem „čarodějnické“ historiografie. Má dvě tematické roviny. Tou první je pramenně velmi dobře doložený a zrekonstruovaný příběh životního dramatu obyčejného pastýře koní Chonrada Stoeckhlina, který získal šamanské schopnosti poté, co zažil mystický prožitek návratu svého přítele ze záhrobí, a kvůli tomuto daru byl nakonec v roce 1587 upálen na hranici jako čaroděj. V konfliktu navíc nechyběl ani aspekt klasického sousedského sporu. Kniha tak nabízí věrohodně zpracované nahlédnutí do každodennosti selské obce v 16. století. Druhou rovinou je interpretace dnes těžko pochopitelného a vědecky nejednoznačně vykládaného fenoménu honů na čarodějnice, jež zachvátily Evropu mezi pozdním 14. a raným 18. stoletím. Wolfgang Behringer se nepřiklání jednostranně k žádné z konkurenčních interpretací, přesto je zjevné, že jsou mu blízcí Claude Lévi-Strauss, Peter Burke či Carlo Ginzburg. Mimořádnou pozornost autor věnuje souvislosti mezi ustavováním moderního státu prostřednictvím absolutistické monarchie a konfesní regulací myšlení v důsledku reformace a protireformace. Nové formy správy populace nenechávaly prostor pro existenci extravagantních poddaných, jakým byl upálený „virtuos lidové kultury“ Stoeckhlin. Podle Behringerova názoru se právě v této době dosud živoucí mýty lidové každodennosti transformovaly do podoby pověstí a pohádek, jak je známe z podání romantických sběratelů 19. století.
Jakub Rákosník
Budiž světlo
(Nech je svetlo)
Režie Marko Škop, Slovensko, 2019, 93 min.
Premiéra v ČR 10. 10. 2019
Když měl slovenský film Budiž světlo světovou premiéru v hlavní soutěži v Karlových Varech, sklidil nadšené ovace. Důvodem k nim ale bylo spíš alarmující téma, kterým se snímek zabývá, než jeho umělecké kvality. Sonda bývalého dokumentaristy Marko Škopa do prostředí extrémního nacionalismu na slovenském venkově totiž sice vyznívá naléhavě, ale její pojetí zároveň z plíživé celospolečenské hrozby dělá strašáka, který patří do konspiračních thrillerů nebo hororů o mimozemských invazích. Film vypráví o dělníku Milanovi, který se vrací domů z dlouhého pracovního pobytu v zahraničí a zjišťuje, že jeho rodná vesnice je prorostlá extremismem, jenž už ovlivňuje i jeho děti. Postava Milana je nejpropracovanější z celého snímku. Na jednu stranu vystupuje jako vnitřně nejistý macho, na druhou má jako jediný širší perspektivu a dokáže pochopit omezenost národovecké ideologie ovládající jeho okolí. Nacionalisté naproti tomu působí jako hrozivá sekta, do které jsou zataženi učitelé, faráři i příslušníci policie. Všichni se chovají jako naprostí fanatici, kteří s nelidským zápalem deklamují svá obecná přesvědčení a neštítí se ani nejtvrdšího násilí. K přehnaně vyostřeným prvkům, díky nimž Škopovi extremisté působí tak démonicky, patří mimo jiné i motiv znásilnění. Možná je namístě se ptát, zda Budiž světlo není spíš filmem o našem strachu z extremismu než o reálném nacionalismu na Slovensku.
Antonín Tesař
Zbyněk Baladrán
The Beginning of Something Yet To Be Determined
Hunt Kastner, Praha, 31. 8. – 2. 11. 2019
Samostatnou výstavu Zbyňka Baladrána v galerii Hunt Kastner pojal kurátor Pablo José Ramirez jako expozici materiální a materialistické umělecké praxe autora. Jak kurátor tvrdí v doprovodném textu: „V pozadí Baladránových výzkumných projektů a procesů tvorby se nachází silně materialistické vnímání. V jeho díle budoucnost není určována výhradně lidskou subjektivitou, ale materialitou a formou dějin.“ Nejedná se ani tak o marxistické, jako spíše o realistické chápání politiky a světa, do něhož je politika zasazena. Součástí některých děl jsou spekulativní pokusy o postižení vnitřní logiky administrativních aparátů a jejich dějinného směřování. Příkladem je videoinstalace Apparatus As a Goal of History (Aparát jako cíl dějin), která dává do vzájemného vztahu algoritmickou inteligenci a logiku byrokracie. Celá výstava pak připomíná jeden velký bizarní archiv – dokumentaci věcí současných, minulých i budoucích, která jako by svou repetitivní formu odvozovala od byrokratických mechanismů. Tak je tomu i v případě instalace The Continuity of Imagination in Retail Business And the Art of Making Collages (Pokračování imaginace v maloobchodě a umění koláže), která se prostřednictvím tří set koláží věnuje „byrokratickému vědění“ a odráží se od příběhu Ludwiga Lidla – zapomenutého umělce, jehož příjmení si koupil zakladatel řetězce Lidl. Navzdory fádnosti tématu je výstava prodchnutá vtipem, který zde vytváří zdravou distanci od nezdravého světa byrokratického rozumu.
Martin Vrba
Pierre Lemaitre
Krvavé svatební šaty
Přeložil Tomáš Havel
CD, Kniha Zlín 2019
Z detektivní tvorby francouzského spisovatele Pierra Lemaitreho u nás zatím vyšly dva romány spadající do cyklu s vyšetřovatelem Camillem Verhœvenem a potom jeho román Na shledanou tam nahoře, za nějž v roce 2013 získal Goncourtovu cenu. Teď se pod značkou Kniha Zlín vrací nakladatelství Albatros k jeho staršímu detektivnímu románu z roku 2009, Krvavým svatebním šatům v překladu Tomáše Havla. Je to detektivka netradičně rozdělená do tří částí, přičemž v každé se ukáže, že všechno bylo vlastně trochu jinak. V první části sledujeme příběh Sophie, která trpí výpadky paměti, během nichž ovšem podezřele často umírají lidé. Hrdinka se stává štvancem vlastního nekontrolovatelného chování a její existence se smršťuje na unikání spravedlnosti, smiřovaní se s nově objevenou tváří sebe samé a hledáním místa, kde nebude ostatním nebezpečná. V druhém oddílu se setkáváme s Frantzem, labilní a zároveň geniální postavou závislou na své mrtvé matce – podobně jako Norman Bates ve snímku Psycho. Ve třetí části se cesty obou protagonistů protnou a posluchač napjatě čeká, jak tohle setkání dopadne. Nezkrácená audiokniha vyšla ve stejné době jako její tištěná předloha a má necelých deset hodin. Načtení se chopili Jitka Moučková, Jakub Saic a Martin Zahálka a výsledkem je napínavý poslech, při kterém posluchač žasne, jak zručně autor skládá komplikovaný příběh s krvavým začátkem i koncem.
Jiří G. Růžička
Samey
XYZ
CD, F*CK THEM 2019
Pryč jsou doby, kdy se zasloužilá generace slovenských rapperů rozčilovala nad vzestupem košické skupiny Haha Crew, která přišla s tehdy novým trapovým zvukem a také s tématy, jež stokárským rapperům nebyla po chuti (třeba móda). Dnes jsou ze všech členů Haha Crew etablované postavy hiphopové scény, což možná zčásti souvisí s tím, že v pravý čas okoukali zámořské vlivy. A nyní se zase kdekdo z česko-slovenské scény snaží kopírovat je. Samey byl co do techniky rapování vždy nejzdatnějším členem Haha Crew a jeho druhé sólové album XYZ je po všech stránkách zdařilejší než to debutové. Snaha o originalitu za každou cenu je naštěstí pryč – jedná se o čistě rapovou desku a devět skladeb drží pevně pohromadě, i když mají různé producenty. Klidné tempo určuje atmosféru, která má sice daleko k melancholii, dá se nicméně považovat za východoevropskou obdobu tvorby mladých amerických rapperů, jež před dekadentní sebelítostí často nezachrání ani miliony na kontě a lamborghini v garáži. Také Sameyovi se sice daří na všech frontách, ale jeho album prostupuje potemnělá nálada, která působí trochu chtěně. Kupodivu to ale funguje. Samey je totiž lyrik v pravém slova smyslu – poetický je jeho přístup k rapování i k volbě hudby – a takovým interpretům se sklon k patosu i kašírování emocí dá odpustit. „Moje albumy sú už klasika/ jak Kontrafakt, jak Lasica,“ kasá se Samey v úvodním tracku. Ke skutečnosti to má zatím daleko, ale XYZ je určitě krok správným směrem.
Pavel Chodec