Nakopej démonovi zadek

Antologie Eskadra obětovaných představuje deset autorů rodokapsového čtiva, kteří se – snad kromě Boba Hurikána – vytratili z obecného literárního povědomí. O některých se dokonce nedají dohledat žádné ucelenější informace. Bylo těžké vybrat z množství dobového žánrového čtiva texty, které jsou reprezentativní?

Měřítko je takové, že za každou stovku románů, které v sešitových románových edicích vyšly, jsem po velkém váhání a různých poradách vybral jeden. Oba svazky antologie, vámi zmíněný modrý s deseti roďáčky i růžový s deseti romány pro ženy, představují tím pádem jednoprocentní vzorek. Když knihy přišly z tiskárny k nám do ústavu, vyděsila jejich tloušťka i mě, je to spíš materiál na stavbu opevnění než kniha. Vlídnější by samozřejmě byla jednosvazková antologie nebo aspoň dva svazky po sedmi románech. Nechal jsem se však opanovat touhou představit žánrově­-tematickou krajinu románových sešitů v její různorodosti a rozptýlit u dnešních studentů představy o její totální uniformitě.

Jaká byla vaše hodnotící měřítka?

Nehledal jsem nejlepší romány, ale typické. Z nich jsem potom volil takové, které v nejrůznějších ohledech vybočovaly. Jsou vynalézavěji, nebo naopak primitivněji vyprávěné a jsou stylově, ideologicky, ale i třeba z hlediska své recepční historie zajímavější než ostatní. V modrém svazku se najde záměrný žánrový experiment: lidový román o trampech od Jonnyho, tedy J. Ch. Novotného, autorem charakterizovaný jako „obložený chlebíček“, obsahující ingredience různých žánrů. Je tu ale také vypravěčsky naivní western od Tima O’Briena čili Bohuslava Čepeláka. Jeho stopa v poválečné kultuře je netuctová. Čepelákův Křížový Pete byl zesměšňován budovatelskou satirou a zároveň se k němu jako ke klasice hlásila trampská subkultura – první pokus o reedici byl podniknut na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v časopise Tramp. Většinou jsem nicméně upřednostňoval texty méně známé a pokud možno nereeditované. Úplně stranou jsem nechal autory známé z vyšších literárních kontextů, jako Olgu Scheinpflugovou, Jaroslava Mariu nebo Karla Schulze. Nešlo mi o kuriozity, ale o standardy tehdejší populární kultury.

Rodokaps byl původně název sešitové řady krátkých románů, za pouhých deset let se však z něho stalo synonymum pro jistý druh dobrodružného příběhu. V čem byly Romány do kapsy lepší a úspěšnější než ostatní sešitové řady?

Byly první, které u nás vycházely – tedy v češtině, protože ještě o chviličku dříve podnikání s tímto typem periodika v Praze rozjel německý exulant Martin Feuchtwanger, bratr známějšího romanopisce Lionela. Dnes už také spolehlivě víme, že za Rodokapsem od počátku stály tiskové podniky lidové strany, takže tu bylo i zázemí velkého vydavatelského koncernu. Navíc měly šťastně vymyšlený název. Konkurenční Romány vzrušené chvíle z ještě většího Melantrichu byly vizuálně atraktivnější a ani literárně za Rodokapsem nezaostávaly. Svůj název zkracovaly na „Rozruch“, to ale na rozdíl od „Rodokapsu“ nebylo nové, významově neobsazené slovo.

Vaši čítanku otevírá citát Michaila Bachtina, obhajující žánrovost jako literární formu, jejíž poutavost či populární potenciál nemůže fungovat, aniž by se „dotkla něčeho podstatného“. Čím podstatným podle vás dnes mohou čtenáře oslovit vybrané povídky?

Snáz se mi odpovídá za růžový svazek, tedy Slzavé údolí. V něm se pokouším změnit přetrvávající pohled na žánrovou krajinu tehdejší ženské četby. Podle mě neležela v jejím centru milostná romance, ale sentimentální melodrama. Jeho hybnou silou nebyla ani tak láska, jako princip božích mlýnů – pomalé, odložené, ale neúplatné spravedlnosti, která nic nepromlčí. Je zajímavé, jak často se ve vybraných románech objevuje slovo osud, představa kola osudu. Oboje to jsou drobečky metafyzických systémů, jejichž rodokmen sahá až někam do antiky. Na to se vlastně snažím upozornit motty knihy, pro která jsem sáhl nejen do Bachtina, ale také do Boëthia. Ve westernech a kriminálních či dobrodružných příbězích z Eskadry obětovaných jde naopak o pozemskou spravedlnost prosazovanou jednotlivcem proti jednotlivci. Jejich hrdinové se často brání proti lidem, kteří je o něco připravují, uzurpují si jejich práva. A současně tu zlo dostává chtonickou, démonickou masku. Klíčovými slovy je zde cesta, síla, tělo, pohyb, úder. Nečekej, netrp, vyraz ven, i když nevíš kam, běž co nejrychleji, a až to nepůjde dál, nakopej démonovi zadek. Osobně mi přijde zajímavější ten melodramatický svět, ale odpověď dnešního publika je opačná: na tři modré svazky se prodají dva růžové.

Kdo byl modelovým čtenářem takového braku?

Tradičně máme tendenci chápat to tak, že četba sešitových románových edic byla jednoznačně genderována: Rodokaps četli muži, Večery pod lampou ženy… Tohle členění re­­produkuje i antologie. Ale při práci na knihách to skřípalo a teď už vím, že by to stálo za nové promyšlení. Z publicistických rubrik je zřejmé, že všechny románové magazíny do jisté míry komunikovaly i s opačným pohlavím. Okrajovější edice byly nevyhraněné – v edicích pro ženy vycházely mimo jiné i romány s kriminální či dobrodružnou osnovou, v edicích pro muže dobývali hrdinové vždy také srdce krásných žen. Jako by se tu do genderově binárního moderního světa propisoval z hloubi literární paměti mnohem synkretičtější archaický lidový román.

Dají se v Románech do kapsy vysledovat módní témata, typické žánrové motivy a propriety nebo stylistické postupy?

V růžovém svazku čtenář narazí i na jednoduchou variantu multiperspektivního vyprávění – v kontextu edic pro ženy se celkově více cenila literární stylizace a na jejím pozadí probíhala diskuse o ženské emancipaci. Žena hledající své místo ve světě produktivní práce už v těchto románech byla samozřejmostí, žena bez muže objektem laboratorního výzkumu, žena bez dítěte dosud předmětem odsouzení. V edicích pro muže bylo ohrožení asociováno s cizinci a s cizím. Na pozadí adorace exotiky v nich kvetl slovník rasistických předsudků a nacionálních stereotypů.

Do jaké míry byly rodokapsy spjaty s vývojem trampingu?

Tohle sepětí se dlouho přeceňovalo – jako by rodokapsy vedly k rozvoji trampingu. Nová kniha o českém trampingu od historiků Krška, Mareše, Pohunka, Randáka a Špringla nabízí jiný a podle mě adekvátnější rámec. Říká se v ní, že třicátá léta jsou obdobím zmasovění a komercializace trampingu. Tehdy se už o trampingu píše všude, i v tisku národního sjednocení. Sešitové románové edice byly nejmasovějším beletristickým médiem, není proto divu, že o trampingu psaly také. Rodokaps i Rozruch vytěžovaly toto téma především v rubrikách trampského zpravodajství. Tam byla zjevná snaha, aby informace či články dodávali sami trampové. Ale v beletristické části se románové sešity tribunou jakési vlastní trampské kultury nestaly. Třeba zmíněný Jonny­-Novotný se trampingu sám nevěnoval, pokud jsem to tedy nepřehlédl v jeho denících, které se mi do rukou dostaly až pět minut po dvanácté. To mu ale rozhodně nebránilo, aby v roce 1935 pro Rodokaps napsal Šerifovu kořist, jejímž hlavním hrdinou je trampský slang.