Nechat Vandamovi jeho názor

Po zhlédnutí Národní třídy se obávám, že na velkou část diváků bude hlavní hrdina Vandam v podání Hynka Čermáka působit jako frajer. To podle mě není dobře.

Nemá to být frajer, ale nechci ho ani odsoudit. Právě ambivalence hrdiny mě na Národní třídě baví nejvíc. Nechtěl jsem Vandama prezentovat jako někoho, kdo má pravdu, ale ani jeho názory smést ze stolu jen proto, že jsou jiné než ty moje.

Neřekl bych, že je špatné odsoudit neonacistu za to, že má jiný názor…

Říct, že je Vandam neonacista, je trochu zkratka. Možná některé věci říká jen proto, aby provokoval. Tak jako tak mu ale jeho názory upírat nemůžeme – to bychom skončili v diktatuře. Navíc když přijdete k náckovi a odsoudíte ho, tak ho jen utvrdíte v jeho pravdě. Je potřeba jít hloub. Lidé jsou frustrovaní a mají důvod být naštvaní. To je v Česku stejné jako v Německu. Přitom ale za stav společnosti mohou spíš ti z větších měst a prominentnějších pozic než ti, kterým se žije hůř. A oni to cítí. Chybí jim ale vzdělání a informace, a tak ventilují svou frustraci často dost zoufalým způsobem – skrz homofobii, xenofobii, rasismus nebo sexismus. Když je za to odsoudíme, nic se nevyřeší. Musíme se zabývat příčinami jejich problémů. Ti lidé mají v mnohém pravdu, jen ji neumějí formulovat a svou energii správně nasměrovat.

Rád bych zde oddělil myšlení a akci. Kdyby tu někdo vzal židli a hodil jí po černochovi, bylo by to neakceptovatelné. Ale pokud si někdo myslí, že různé rasy a různé kultury je potřeba zachovat odděleně, pak je to něco, s čím sice osobně nesouhlasím, ale nemůžu přijít a říct, že si to dotyčný nesmí myslet. Maximálně můžu usilovat o to, aby se skrze vzdělávání od takových názorů upouštělo.

Hodně nejasností způsobuje, že Národní třída neustále uhýbá ke komedii. To byl záměr?

U předlohy se také zasmějete. Snažil jsem se zkrátka natočit relativně normální věc následující ducha předlohy. Šlo o ústupek, který ale dával smysl. Chtěl jsem spojit lidi napříč společností a žánr komedie v tom funguje nejlíp. Kdybych to natočil víc po svém, asi bych to měl jednodušší na festivalech, ale já chtěl natočit film, na který by zašel i Vandam osobně.

A opravdu se nebojíte, že si nějaký ten Vandam u filmu řekne: „Hele, to je frajer! A má ve všem pravdu!“

To je samozřejmě věc, kterou jsme řešili, ta hrozba nás provázela při každé fázi vzniku a pořád jsme se s ní prali. Je ale potřeba si uvědomit, že většina diváků o tom filmu nebude uvažovat tak, jak to děláme my teď – nebude ho dlouze rozebírat a analyzovat, ale bude k němu přistupovat intuitivně. Proto je důležité, aby bylo na emocionální rovině jasné, že Vandam není v pořádku a jeho chování v žádném případě nelze brát jako vzor. A protože i já při tvorbě myslím intuitivně, spoléhám na to, že když jsem to cítil já, vycítí to ostatní. Spoléhám na určitý stupeň lidskosti a na to, že lidé nejsou hloupí. Určitě se najde někdo, kdo si bude hrdinu idealizovat, ale nemůžeme přece točit filmy podle těch nejomezenějších diváků. Národní třída počítá s aktivním divákem, který si udělá svůj názor, i když Vandam zůstane ve svém bludném kruhu. Myslím, že je zřejmé, že to s ním právě proto skončí špatně.

Řekl bych, že v literatuře se snáz nastoluje subjektivita pohledu. Film má větší punc objektivity a názor protagonisty se tlačí na pozici poselství díla.

Tenhle problém mám u všech látek – zjistil jsem, že uvažuju hodně nefilmově. Film je totiž oproti literatuře nebo hudbě vlastně jen takový cirkus, v devadesáti minutách nemůže jít do stejné hloubky, jaké Dostojevskij dosahuje na ploše stovek stran. Většina diváků sleduje mechanicky příběh, a tím to končí. Chtějí hrdinu, záporáka, jasně stanovený problém a aktivní postavy, které projdou proměnou.

Potíž je možná v tom, že se s tím nechci smířit a snažím se své filmy zvrstvit, jak jen to jde. Někdy sám sobě vytýkám, že do nich cpu až moc věcí, ale nemůžu si pomoct. Vandam má ale ve výsledku být postava, která se nechová správně, a věřím, že dřív nebo později to dojde každému – nejpozději u scény v sauně. Myslím, že nejasnosti vznikají, jen když se film moc analyzuje a nevěří se intui­ci diváků. Což je spíš problém kritiků než kohokoliv jiného.

Váš předchozí film Schmitke vznikal v trochu bojových podmínkách, kdežto Národní třída je profesionální produkce. To obnáší více prostředků, ale také pokusů ovlivnit výsledek. Objevily se nějaké konflikty?

Produkce z principu vyrábí produkt, což není úplně můj přístup. Roli hrálo i to, že jsem jiná generace než producenti Pavel Strnad a Petr Oukropec a mám jiný pohled než oni, a to jak na film, tak na natáčení. Oni jsou velmi profesionální, mají jasnou představu, já chci spíš experimentovat. Schmitke vznikal v kolektivu kamarádů, takže jsem byl trochu nervózní z toho, jak okolo mě najednou vyvstal celý ten proces plný pravidel a podmínek, kterému jsem se musel přizpůsobit. Byl jsem jako dítě, co vejde do velkého světa a začne si ho ohmatávat. Pomohlo, že jsme si sedli s Jaroslavem Rudišem, který se mnou pracoval na scénáři, ale netlačil se do popředí a nechal mi dost prostoru. Přesto jsem pociťoval určité napětí z toho, že nedělám na něčem vlastním, ale na projektu, který mi byl nabídnut a u kterého nemám absolutní rozhodovací právo. Člověk si hned začne víc vážit toho, když se režisérům a producentům podaří najít společnou řeč. Myslím ale, že se to nakonec podařilo i nám, protože – i když každý po svém – filmy všichni milujeme.