Kultovní polský básník, písničkář a překladatel proslul jako tulák, hazardní hráč, ale také „člověk-nikdo“, který rozdal majetek a hledal cestu absolutního osvobození. Pro řadu čtenářů se stal guruem – po jeho smrti na něj obdivovatelé vzpomínali „stachuriádami“, masovými setkáními s kulturním programem.
Narodil se 18. srpna 1937 ve Francii v rodině polských emigrantů. Když mu bylo jedenáct let, přestěhovala se rodina zpátky do Polska. Kvůli neshodám s otcem se uchýlil k několika kratším útěkům z domova a definitivně z něj odešel v sedmnácti letech: „Opustil jsem je, protože jsem se chtěl stát sirotkem z vlastní vůle.“ Později studoval romanistiku na Katolické univerzitě v Lublinu. Žil ve finanční tísni a studium několikrát přerušil. Přespával na nádraží, přivydělával si hazardními karetními hrami i občasnou žebrotou. Hlavní a nejpřirozenější činností Edwarda Stachury však bylo putování. Vandrování po Polsku i řadě jiných zemí je zároveň ústředním tématem většiny jeho textů, českému čtenáři dostupných díky výborům Smířit se se světem (1996), Cestou na Yucatán (1996), Člověk-nikdo (2014) a románu Sekerezáda aneb Zima lesních lidí (1971, česky 1980).
Posedlý duchem
Stachurovi nebyly příroda a tuláctví víkendovým odpočinkem zlenivělých čundráků, ale skutečně tím nejvlastnějším prostředím. Trampský způsob života pro něj znamenal revoltu proti konzumu, konformitě a pokrytectví. Příležitostně se živil nejrůznějšími manuálními pracemi, bydlel v mnoha městech u známých i cizích lidí, ale vždy jej cosi nutilo jít jinam a dál – „tam, kde končí město a začíná svět“. Načerpat zase trochu čerstvého vzduchu, volnosti a klidu. Snaží se být daleko od lidského hemžení: „Lidé jdou do práce, děti do školy, panuje tam teď velký ruch. Ale já jsem daleko.“ Existence na jednom místě jej vysiluje. Necítí se dobře v těsných bytech („třetí měsíc jsem jako nájemník zahnízděný/ ale už mi ubližují stěny toho stavení“) ani v nudě literárních klubů („v nohách se mi zdá se pavučiny usadily/ v srdci nic dobrého“), a tak všechno opouští. Nejen místa a situace, které mu ubližují, ale i ty, v nichž je mu dobře: „Ty mé stavy ohňové, kdy všechno opouštím, sebekrásnější krajinu, sebelepší lidi, sebelepší práci, sebelepší dobrý začátek a jdu. Jdu, protože mě posedl duch.“
Putuje bez cíle, neví proč a kam. Cestuje stopem, vlakem načerno nebo pěšky s kytarou na zádech. Přespává venku, u přátel, u lidí, kteří jej na nějakou dobu zaměstnají, nebo ve vagonech opuštěného vlaku: „Ten geniální nápad jsem dostal před několika dny, když jsem po práci dlouho chodil podél moře a potom kolem přístavu a potom po kolejích…“
V autobiografických povídkách líčí nejen příhody a vjemy z dnů naplněných samotou, ale také setkání s nejrůznějšími lidmi: s dětmi, které si ho pletou s indiánem, s opilými štamgasty, jejichž řeči, „ty uslintané kecy stoprocentních mužů“, poslouchá a zaznamenává, nebo s uklízečkou, která ho ráno probudí ve vagonu a přinese mu snídani: „Jedl jsem a ona se dívala, jak jím.“
Krásná bezcestí
Ačkoli jsou Stachurovy texty běžně charakterizovány jako nedějové, mají velkou vnitřní dynamičnost. Vnímavý vypravěč pozoruje detaily okolního světa, zaznamenává útržky rozhovorů z vlaku nebo z hospody, domýšlí si příběhy lidí, vytváří hypotetické scénáře událostí. Jakákoli drobnost nebo zdánlivě bezvýznamná situace je mu podnětem k reflexi. Vyprávění mnohdy může být dětsky naivní nebo naopak filosoficky hluboké, je neseno proudem vjemů, myšlenek a vzpomínek a obsahuje řadu repetic a refrénů. Stachurův styl tak v lecčem připomene prózy Bohumila Hrabala.
Převládajícím naladěním povídek je nikdy neutuchající údiv: „A když se probudí, dívá se plný údivu na sebe a na svět kolem, a říká: Ach, co to je za nádheru?“ Stachura sám sebe nazývá „synem svobody“ či „synem slunce“. Ideálem je mu takový život, který by byl pořád nový, který by nebyl jen svazujícím návykem. Raduje se z drobností, z „výhledů nad výhledy“ a „krásných bezcestí“. V chudobě cest nachází nezměrné bohatství: „Na světě je málo lepších věcí než syrová cibule…“
Přestože byl Stachura svým založením již od útlého dětství spíše samotářem, choval k lidem, a zejména k těm „obyčejným“, velkou lásku. Chtěl být bližním všech lidí na světě. Svými bratry nenazýval jen duchovní vzory, za něž považoval Buddhu, Lao-c’e a Krista, ale i čtyři hejsky, kteří ho zmlátili na ulici: „Zkopali mě klidně na široké ulici před očima občanů. Nikdo se ani nepohnul.“ Zamiloval se do spisovatelky a novinářky Zyty Bartowské („Miluju tě, Jabloňová větvičko“) a v roce 1962 se s ní oženil. Po osmi letech se však jejich vztah rozpadl. Od té doby se začal Stachurův psychický stav zhoršovat. V noci ho strašily noční můry („A obr stál nade mnou a smál se“), radost ze života, neutuchající energii a nadšení vystřídaly deprese, úzkosti a psychotické stavy.
Já je rakovina
V letech 1977 až 1979 prožíval autor mystické období. Z Edwarda Stachury se stává „člověk-nikdo“. Odchází z bytu, aniž by jej zamykal, rozdává peníze a majetek, pálí své fotografie a staré deníky: „Bylo to normální?“. Usiluje o radikální odosobnění, překonání egoismu i vlastní individuality. Plodem tohoto období je povídková sbírka Się (Se, 1977), v níž o sobě mluví ve třetí osobě („Se připravilo hromadu suchého dříví na oheň“), a dva filosofující spisy Fabula rasa (1979) a Oto (Hle, 1979). Dialog Fabula rasa není primárně literárním dílem („Tato kniha není k přečtení“), ale výzvou: „Je čas vydat se na cestu.“ Teď už však nejde o bezstarostné trampské putování, ale o cestu symbolickou. Člověk by se měl zříci svého já („Já je rakovina“), porazit tu „černou bestii“, kterou je on sám, a opustit luxusní peklo svého dobře zařízeného života.
Euforie skončí v dubnu 1979, kdy Stachura v pomatení smyslů neuhne projíždějícímu vlaku a ten ho připraví o část pravé ruky. Následně je hospitalizován v Ústavu pro nervově a psychicky nemocné. Poslední měsíce života tráví střídavě tam a u své matky. Píše si deník, posmrtně vydaný pod názvem Smířit se se světem. Trpí těžkými depresemi („ta mlha, ta mlha se na něho hrnula ze všech stran“), chybí mu síla, zdraví i divoká bezprostřednost, díky nimž byl dříve schopen všechno opustit a vydat se na cestu. „Člověk-nikdo“ je pryč a zůstává jen „člověk-já, strašlivě zmlácený životem“. Neudivuje ho už život a svět, ale spíše to, že pro ostatní lidi je žití cosi samozřejmého. Necítí už k nim jen lásku, ale i závist spojenou s nechutí k sobě samému kvůli tomu, že nemůže být jako ostatní. Život ztrácí svoji krásu a zázračnost a zůstává jen hrůza: „Ať už je po smrti cokoli, nemůže to být horší než tento život tady na zemi.“
„Čí rukou zhynu?“ ptal se kdysi Stachura sám sebe a 24. července 1979 si odpověděl. „Ať Žije Život,“ napsal v Dopise pozůstalým – a pak se o něj dobrovolně připravil.
Autor je komparatista.