Totem západu

Můj příběh začal v roce 1993, kdy jsme s Šlechticem razili na potlach Toulavých gentlemanů, který se konal v jejich osadním kempu. To místo leželo uprostřed divokých lesů kousek od Nové Role v západních Čechách. Byl to tlach jako každý jiný – hry, veselá vyprávění, hudební soutěže. Rusák, šerif osady, běhal s bločkem a tužkou a sháněl mezi nově příchozími kamarády soutěžící k večernímu ohni.

Vzal jsem si den dovolené, abych si s Šlechticem prošlapal okolní hvozdy. Šlechtic mě řádně protáhl, a tak jsem byl utahanej jako pes. Proto jsem se moc nechtěl účastnit nějakých soutěží a koukal jsem se zdejchnout dále od Rusáka a jeho notýsku. Věděl jsem dobře, že i kdybych mu řekl ne, tak by zasáhl Šlechtic, a já bych musel nakonec stejně soutěžit.

Jak jsem se tak rozhlížel po okolí, mou pozornost upoutal skalní masiv porostlý jehličnany. Viděl jsem, že směrem k němu se trousí partičky zeleně oděných trampíků, kteří po pěšince mezi rozeklanými skalami šlapali kamsi vzhůru. Jako správný muž činu jsem se rozhodl, že se vypravím to tajemné místo mezi stromy a skalami prozkoumat. A zmizím tak na chvilku z dohledu Rusáka a Šlechtice.

Vystoupal jsem tedy po stezce mezi skalami až na rozsáhlý plac s tlachovištěm. Bylo mi jasné, že tohle už není kemp Toulavých gentlemanů. Mou pozornost neupoutalo pouze ohniště, ale především nádherně vyřezávaný totem. Jednalo se o opravdu mistrovsky odvedenou práci a bylo až škoda nechávat zdobit trampskou osadu takovým uměleckým výtvorem. Měl jsem u sebe svůj takzvaný foťák pro blbý. Sám si nastavoval blesk a clonu a v dobách, kdy jsem byl mlád a nic mě nebolelo, se těšil tento přístroj velké oblibě. Několikrát jsem tedy přístrojem cvakl a kochal jsem se tím nádherným dílem.

Když vtom se za mnou ozval ostrý hlas: „Doufám, že jsi ten totem nefotil!“ Otočím se a vidím před sebou mladého chlapíka s šerifskou hvězdou na hrudi. Prohlédl jsem si ho a zhodnotil, že je tak stejně starý jako já. Měl docela souměrný, hezký obličej a krátce střižené blond kadeře. Na hlavě mu seděla čapka, jakou na přelomu století nosili kanadští dobrovolní zvědové. Na čapce měl i odznak kanadského dominia. Snad bych se jej zeptal, kde k té čapce přišel, jenže jeho výraz byl opravdu nepříjemný. Proto jsem ze sebe vysoukal jen: „Né, nic jsem nefotil.“ Obrátil jsem se napůl uraženě zády k totemu, tlachovišti i tomu nepříjemnému šerifovi a šel jsem pryč. Za svými zády jsem ještě zaslechl: „Proč jsi mu, Olafe, ten foťák nevzal?“ Tázaný šerif odpověděl: „Neblbni, víš, kolik je u Rusáka dole lidí, byl by to problém.“

Se smíšenými pocity jsem dorazil k ohništi gentlemanů. Slavnostní zapalování už proběhlo a právě se konala pěvecká soutěž, jejíž účastníci kňourali Nedvědy, takže jsem o nic nepřišel. Šlechtic měl ale jiný názor, a tak na mě svým ječivým hlasem spustil: „Střepe, můžeš mi říct, kde ses flákal, když bylo slavnostní zapalování?“ Na svou obranu jsem rezignovaně odpověděl: „Byl jsem tady kousek v nějaký trampský osadě. Mají tam nádherný totem, ale jsou fakt divný.“ Vedle stojící dlouhovlasý kluk se přidal k našemu rozhovoru: „To je osada Totem Západu, jsou to podivínští woodcrafteři.“ Potáhl ze své dýmky a dodal: „Namyšlení panáčkové jsou to, kašli na ně.“ A tím pro mě celá epizoda pro ten den skončila.

Čas letěl jako šíp vystřelený z luku toho nejlepšího indiánského střelce. Psalo se nové století a já se zamiloval. Jmenovala se Tamara, byla krásná a inteligentní. Jednou, když v mém podkrovním bytě probírala fotografie z mého trampského mládí, našla i snímek onoho totemu. Studovala etnografii se zaměřením na severozápadní indiánské kmeny. Asi proto hned vzrušeně vyhrkla: „Tohle jsi nafotil kde, Edo?“ Přisedl jsem si na otoman, na kterém ta krásná a éterická bytost seděla, držíc krabici s fotkami z mé minulosti. Pohlédl jsem na tu fotografii a zapátral ve svém brožovaném životě, abych pronesl: „Jó, osada Totem Západu, vadilo jim, že ten totem fotím. Děsně samolibí.“

Tamara se znovu podívala na tu přes deset let starou fotku. Dlouze a zkoumavě si ji prohlížela. Potom sáhla po svém batohu a vylovila jakási skripta. Nalistovala příslušnou stránku a nadšeně zvolala: „Edo, pojď se podívat, Xultiho kult.“ „Xultiho kult? Tuhle trampskou osadu neznám,“ řekl jsem tak napůl žertem. Tamara se kouzelně zasmála a nedbajíc mé žertovné připomínky mi podávala vysvětlení: „On to vlastně není totem, ale modla Temného boha.“ Udiveně jsem pohlédl na Tamaru a zopakoval její slova: „Temného boha?“ Po krátkém zamyšlení jsem se zeptal: „To má být indiánský satan?“ Tamara se znovu usmála: „No, dá se to tak říct, byl to kult indiánského kmene Kwakiutlů z pobřeží Britské Kolumbie. Členové kultu Xultimu upsali duši výměnou za věčný život.“ Celému vyprávění té krásné a roztomilé bytosti jsem se v duchu zasmál a pronesl jsem: „Takže indiánští zombíci?“ Její příjemný hlas mi odpověděl: „No, jsou to samozřejmě legendy, on se ten totem ztratil v roce 1919. Prý ho ukradl tenhle chlápek.“ Tamara mi podala knihu, kde byl vyobrazen totem, který se navlas podobal tomu, co jsem ho v minulém století nafotil. A hned na dalším snímku byl vousatý chlápek v čapce se štítkem, jakou nosili kanadští zvědové. V popisku stálo, že se jedná o Olafa Gyncla, dobrodruha, který se vetřel do přízně vyznavačů kultu a totem ukradl. Prohlížel jsem si se zájmem obrázek toho padoucha: „Vypadá s tím fousem a kšiltovkou jako Wabi Ryvola.“ Tamara se usmála a na krátkou chvilku se zamyslela, aby mi na má slova odpověděla: „No, normálně si severoameričtí indiáni vousy vytrhávali. Ale tyhle severozápadní kmeny z pobřeží Pacifiku si nechávaly vousy růst, takže hodně jejich náčelníků bylo vousatých.“ V duchu mě odpověď mé přítelkyně pobavila. Patřila už k jiné generaci a taky poslouchala jinou muziku, a tak měla Wabiho Ryvolu za náčelníka rudochů ze západního pobřeží Kanady…

Mám­-li být upřímný, tak na mne ženy vždy letěly, protože jsem neodolatelný. Musím ale také přiznat, že jsem zároveň nesnesitelný. I Tamara ode mě utekla, a já byl opět svobodný. Na celou tu věc s totemem jsem už skoro zapomněl, až jednou – telefonát! „Haló, tady je Pardál,“ ozval se na druhé straně sluchátka známý hlas mého letitého přítele. „Copak se děje, kamaráde?“ „Hele, vzpomínáš si na ten čundr do Středohoří, jak tam Mačeta říkal, že už dlouho neviděl Rusáka?“ Se zájmem poslouchám a čekám, co z Pardála vyleze: „Jestli máš tenhle víkend volný, tak mají Toulaví gentlemani potlach!“

Volno jsem měl, a tak jsem jel. Seděl jsem s nejlepšími kamarády v Pardálově gazíku a s pusou napůl plnou šebestiánského špeku jsem pravil: „Jak asi Rusák po těch letech vypadá? Určitě bude tlustej a rozvedenej.“ Kabinou auta se rozléhal smích. „Ten kdyby tě slyšel,“ káral mě naoko Veverčák. Když jsme se pak v kempu zdravili s Rusákem, byl hubený a stále ženatý. Probíhaly soutěže, oheň, dobrá muzika, všechno, co k dobré trampské akci patří. To vše jsem před lety zažíval na těchto místech též, uvědomil jsem si. V tu chvíli se mi vybavila ta podivná věc s totemem, a tak jsem se Rusáka zeptal: „Ty, hele, co je s těma západníma totemistama?“ Rusák pokrčil rameny: „Viděl jsem tam stát stan, ale ten totem tam nebyl.“

Vtom promluvil jeden z mladších trampíků v lesáckém mundúru: „Já vždycky slyšel při úplňku z těch skal bubnování.“ Další trampík, přezdívaný Jeff, který vzal na výroční oheň svou kudrnatou vnučku, pravil: „Jo, scházejí se tam na tom skalním ostrohu vždycky v sobotu kolem úplňku,“ a přihnul si z nabízené placatky, kterou nechal někdo mezi kamarády kolovat. „Teda, když jdu na houby tou dobou, potkávám je,“ dodal. Poslouchal jsem tyto zkazky a tajemná osada a její totem začaly budit můj zájem. Ptám se tedy Rusáka, který si právě přihnul z placatky: „Co jsou zač tihle západní totemové?“ „Arogantní euroindoši, či co. Jejich totem si nesmíš ani vyfotit.“

Někdo vytáhl kytaru a začal hrát, ostatní se připojili a o tajemné osadě s podivným totemem se už nikdo slovem nezmínil. Ale mně to všechno nedopřávalo klidu. Ještě když jsem uléhal do spacáku pod přístřešek z igelitu, zaměstnával mou mysl tajemný totem. Vše jsem si dával do souvislosti s Tamařiným vyprávěním a byl jsem rozhodnutý přijít té záhadě na kloub. Doma jsem ihned zalistoval v kalendáři, abych zjistil, kdy je v sobotu úplněk a já mám volný víkend. Nalezl jsem termín a zajásal: „Hurá, jede se a bude dobrodružství.“

Vojenské hadry obyčejně nesnáším, ale tahle dobrodružná akce je vyžadovala. Vzal jsem si jen tu nejnutnější výbavu a vyrazil směr Nová Role. Nepozorován jsem vylezl z motoráčku na malém venkovském nádraží. Pečlivě jsem se cestou vyhýbal všem zeleně oděným lidem, a pokud mě někdo překvapil, neodpovídal jsem na pozdrav „Ahoj“. Ostatně zelený hadry dnes nosí kdekdo. Tak jsem se nepozorován jako stín kradl přes opuštěný Rusákův kemp k onomu skalnímu masivu. Kdybych věděl, jak si na obličej nanést kamufláž, tak bych to býval udělal. Dbaje všech pouček Ústřední tábornické školy jsem se přískoky a plížením dostal na místo, odkud jsem měl dobrý výhled a které mi současně skýtalo dobrý úkryt. Znovu jsem viděl ten nádherně vyřezávaný totem. Před ním stála malá hranice ze silných polen, která byla dle trampských mravů obehnána dvojím kruhem z kamenů. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Kdybych jen tušil, jak se tím můj život změní, nikdy bych tuhle nebezpečnou cestu nepodnikl.

Jakmile se setmělo a luna odhalila tvář v celé své kráse, rozezněly se tamtamy a objevily se čtyři osoby s planoucími pochodněmi. Tiše zapálily hranici. Poté, co odstoupily od ohně, jedna z nich uzavřela kamenem druhý kruh. Nic, co bych z čundráckých tlachů neznal. Bylo mi ale divné, že kromě těch čtyř palivců tu nikdo další není. Jenže jen chvíli. Postupně se kolem ohně začali houfovat zeleně odění lidé.

„Otvírači brány pekel, přistup k nám!“ volali ti podivní trampové, držíce se vzájemně za ruce, a tvoříce tak hranice dalšího kruhu. Pak ti lidé utvořili uličku, kterou přišel ten, jehož volali. Mé nitro se sevřelo strachem i vzrušením. Onen vyvolávaný nebyl nikdo jiný než ten kluk v historické čapce, který mě před dvaceti roky káral, abych nefotil jejich totem. Plameny vydávaly dost světla, a tak jsem si mohl pozorně prohlédnout jeho tvář. Udivilo mě, že za ta léta se na ní vůbec nepodepsalo stáří. Jeho obličej mi byl hrozně povědomý. Ale odkud já ho jen znám? Pátral jsem ve své mysli.

To už ale začal ten kluk volat: „Ó, Xulti, vládce krásného světla, klaníme se před tvou pekelnou moudrostí a krásou!“ Nyní tenhle jejich kněz či šaman zkřížil ruce na prsou, aby záhy pronesl do zlověstného ticha dutým temným hlasem: „Žádal jsi krve zvířecích mláďat, dostal jsi ji.“ To na mě ale bylo už moc. „Co to je proboha zač?“ řekl jsem si tiše pro sebe a chtěl zmizet. V tu chvíli znovu zazněl hlas toho kluka v čapce: „Ó, mocný Xulti, vládce světla a čistého ohně, dej svým dětem věčnou životní sílu!“

A vtom se začaly dít věci. Plameny zasyčely, jako by na ně někdo chrstnul vědro vody, a z úst vyřezávaného obličeje totemu začalo vycházet cosi jako stříbrně zářící mlha. Ti podivní vyznavači kultu zvedali ruce vzhůru a do zvuku bubnů tiše pěli jakýsi chorál v cizí, snad indiánské řeči. Tvář toho muže v čapce se ale náhle počala kroutit jako při epilepsii, stárla a vyrazil na ní šedivý plnovous. Muž v čapce se chytil za hrdlo, zesinal a klesl mrtvý k zemi. Teď bylo vše jasné. Ten muž byl Olaf Gyncl! Muž, který před sto lety posvátný idol ukradl. A tohle je skutečný obřad Xultiho kultu! Ostatní vyznavači pohlédli na mrtvé tělo svého velekněze a vykřikovali: „Je zde vetřelec. Vetřelec! Znesvětil obřad. Chyťte ho!“

Na nic jsem nečekal, vyrazil jsem ze svého úkrytu a prchal pryč, jak rychle to jen šlo. Měl jsem z tábornické školy dobrý trénink, a tak jsem své pronásledovatele setřásl. Tu noc jsem nespal, lesem jsem se plížil k odlehlé železniční zastávce, protože jsem předpokládal, že v Nové Roli na mě budou fanatičtí uctívači toho indiánského ďábla číhat. Na příjezd vlaku jsem čekal v úkrytu mezi mladými břízami. Pečlivě jsem sledoval čtvercovou metodou své okolí. Tohle byla opravdu vážná situace a já ji rozhodně nehodlal podcenit, ani jí podlehnout. Bylo už světlo, ale kolik bylo hodin, to jsem nevěděl, protože při úprku lesem mi vypadl mobil. Ale čert ho vem! Koleje začaly dunět, vyřítil jsem se tedy jako namydlený blesk na nástupiště. Motoráček zastavil a já naskočil do vagonu. Jakmile jsem byl uvnitř, zaslechl jsem libý zvuk kytary. Rozhlédnu se po vagonu a zjišťuju, že je plný čundráků.

Vcházím do vozu a zdravím: „Ahoj!“ Za mý­­mi zády se ozve: „No, není tohle Křečová žíla Škot?“ To mě zarazilo, tak mi totiž říkali na Ústřední tábornické škole před více než dvaceti lety. Otáčím se za tím hlasem a poznávám svého dávného kamaráda z tábornické školy Kájíka Klewara. Po trampsku si s ním zalamuji palec a říkám: „Kájíku, slyšel jsem, že ses utopil v Norsku na raftech…“ Kájík se na mě tajemně usmál: „My, kamaráde, takhle snadno a banálně neumíráme,“ a poklepal si při těch slovech významně na levé rameno, kde se mu skvěla domovenka osady Totem Západu.

Zděšeně jsem ustupoval před zombie v těle dávného kamaráda a při bližším průzkumu jsem zjistil, že stejnou domovenku nosí všichni cestující v motoráčku. Co udělat? Zoufale volám průvodčího. Otevře se strojvůdcovská kabinka a z ní vyjdou dva uniformovaní muži v oblecích Českých drah. Poznávám v nich dva dávné kamarády Itala a Vaška Lhoťáka. „Jsem zachráněný,“ pomyslel jsem si, ale z mého omylu mě ihned vyvedla Italova slova: „Neboj, Střepe, nebude to bolet.“ Rozklepal jsem se po celém těle a neuklidnil mě ani Vaškův hlas, který mi s úsměvem říkal: „Neboj, Edo, podstoupíš to a budeš náš.“

Co mám podstoupit? To ne, tak snadno se nedám! Stavím se do své oblíbené bojové pozice, ale to už Kájík Klewar propuká v smích: „Škote, ty nekoukáš na horory? Ty nevíš, že na nemrtvé tyhle tvoje čínské kejkle nefungujou?“ Věděl jsem, že jsem ztracen. Kytarista ještě umocnil mou beznaděj, když spustil mou oblíbenou píseň od Queenů z filmu Highlander:

„Who wants to live forever? Who wants to live forever?“

Pohlédl jsem na Kájíka a záhy na Vencu s Italem. Venca se na mě sladce usmál úsměvem, který jsem neměl rád, už když žil: „Ono to není tak špatný, být členem naší osady.“ „Víš, tyhle lidi sice občas někoho zabijou, ale jinak nejsou tak zlí,“ dodal Ital svým rozvážným hlasem. V duchu jsem si nadával za to, kam jsem se to zase dostal. Tohle nejsou mí praví kamarádi, ale jejich zlá dvojčata. Tady nebudu! Zombie s tváří Kájíka Klewara jako by mi četla myšlenky: „No, Škote, na Útéešce ti parakotoul moc nešel,“ a ironicky dodal: „Proto jsme ti taky říkali Křečová žíla.“ Pak Kájíkova tvář zvážněla. Pohlédl mi do očí a řekl: „Máš dvě možnosti. Buď vyskočit z jedoucího vlaku a vyzkoušet si, co tě Venca Vlčků na Útéešce nenaučil, nebo zvol věčný život s námi.“ Usmál se a triumfálně se rozhlédl po osazenstvu motoráčku. Vy, co čtete tyto řádky, jak myslíte, že jsem se rozhodl? Zkusil jsem ten parakotoul. Mám raději živé kamarády než nějaké přeludy. A věčný život? Je to skutečné štěstí?