Kapelu Tři čutory charakterizuje nevšední kombinace punku a trampských textů, čemuž zřejmě nejlépe odpovídá označení hardcore folk. O tom, jak tato napůl subverzivní, napůl parodická skupina vznikla, i o dobových bojích mezi subkulturami jsme mluvili se zpěvákem Markem Demnerem, na hardcorové a punkové scéně známým pod přezdívkou Kuláč.
Začněme neotřele… Jaký máte vztah k trampingu?
Když budu mluvit za sebe, úplně tramp asi nejsem. Na druhou stranu jsem odedávna jezdil na čundry. Nejdřív s pionýrským oddílem – jezdilo se do přírody, zakládaly se ohně, štípalo se dříví a tak podobně. A pak už jsem čundroval s trampy a později i s kamarády, kteří byli spíš militaristi. Samozřejmě Amíci… Tou dobou jsem si ale už pomalu uvědomoval, že trampská komunita je hned po náccích asi nejméně tolerantní subkultura u nás. I přes to proklamované kamarádství. Pak jsme začali na čundrech chlastat, a to už jsme měli z trampů nepokrytou legraci.
Proto jste kromě svých dalších kapel založili i Tři čutory?
Tři čutory vznikly z odporu k té ortodoxní trampské komunitě – s plánem dobýt Portu, dostat se do finále a tam nakonec vystrčit holé zadky na pódiu. Na jednu stranu jsme měli k trampům odpor, ale na druhou stranu jsme všichni vyrostli na Greenhorns a podobně, všichni jsme jezdili na čundry nebo tábory a všichni jsme znali trampskou muziku. A to vlastně platilo pro celou generaci. Proto jsme taky byli tak oblíbení. A je tu ještě jedna věc: aby člověk mohl dělat dobrou parodii, musí ve skutečnosti mít rád to, co paroduje.
Kdy jste vstoupili na punkovou scénu?
Na konci osmdesátých let jsme založili Akutní otravu a pak tu byly kapely jako Kritická situace, Zelení kanibalové, P.S., FBH a podobně. Všechno to vznikalo kolem hospody Na Slamníku, kde se pořád něco dělo. A tady jsme na nějaké pařbě někdy v devadesátém roce vymysleli i Tři čutory. Když se pak nahrávala druhá deska FBH, udělali jsme i první demo Čutor. A pak se scéna přesunula do klubu Mlejn ve Stodůlkách, kde se konalo i pražské předkolo Porty.
Zkoušeli jste se tedy probojovat na Portu?
Jasná věc, dokonce třikrát po sobě. Bylo to dost komplikované – nejdřív předkola, pak pražské kolo a až potom finále. Nakonec jsme tam ale pronikli. Poprvé jsme soutěžili v roce 1994. Konferenciér nám řekl, že jsme něco mezi Shalom a Depeche Mode… Já jsem přitom byl komplet v trampském, dokonce jsem snad tehdy měl i usárnu na zádech… Každopádně jsme se tehdy sice všem líbili, ale nějak se nás pořád báli pustit dál. Až třetí rok se nám podařilo dostat se do pražského finále, kde jsme pokořili nějaké Jarabáky v kožených stetsonech. Nesli to dost těžce.
Nakonec se zdá, že máte k trampingu docela kladný vztah…
Je pravda, že něco hezkého v tom je. Zažil jsem čundry ještě jako jinoch, bez chlastání, kdy šlo opravdu o přírodu a spaní v lese. Nikdy jsem ale nebyl žádný echt tramp, a to říkám při vší úctě ke starému trampingu. Ale člověk nemusí být ortodoxní tramp, aby mohl jezdit na čundry, a nemusí být součástí nějakého hnutí.
Tramping ovšem měl i svou politickou rovinu…
Naše nejpolitičtější období bylo, když jsme hrávali na Ladronce a oblíbili si nás anarchisti. Já tehdy pracoval v Hnutí občanské solidarity a tolerance a to prostředí mi bylo hodně blízké. Jinak ale Tři čutory politické nebyly. Mimochodem, když jsme u té angažovanosti, v té době došlo ke známému incidentu s bratry Nedvědy…
O co šlo?
Bylo to 28. října, Nedvědi hráli na Václaváku a při jejich koncertě přímo pod pódiem dva neonacisti zkopali nějakého kluka. Nedvědi ani nepřestali hrát, až po konci písničky Honza Nedvěd lítostivě poznamenal: „To je ta Praha…“ Tím všechny tak naštvali, že dokonce vznikla kampaň Nekrmte Nedvědy. Doteď mám někde tričko s obrázkem, jak obří pěst drtí Nedvěda. Nakonec to dopadlo tak, že Tři čutory jsou pořád sranda, zatímco Honza Nedvěd už jen tragikomická postava.
Došlo někdy ke konfliktu s neonacisty přímo při vašem koncertě?
Došlo, a dokonce hned na tom prvním, který se odehrál v roce 1991 v Březí u Říčan na festivalu Satanovo Březí. Hráli jsme tam i jako Akutor, Péesor, Gumor prasor a Mdlobalika, což byly metalové verze Akutní otravy, P. S., Gumového prasete a Mdloby. Bohužel jsme tehdy byli pacifisti a neuměli jsme se prát. Nakonec ale někdo přece jenom vyhlásil, že se jde na nácky – a všichni jsme dostali do držky. Mě vymáchali v nějakém kýblu, někomu zase uřezali dredy… To byla naše první konfrontace s násilím. Pro Akutní otravu jsem pak složil píseň Fašistický svině.