Zpět k říznosti slova

Festival divadelní alternativy …příští vlna/next wave… má za sebou dvacátý šestý ročník, který ohlásil obrat k angažovanému a politickému divadlu. Letošní motto „Odsouzen ke svobodě“ si organizátoři vypůjčili od Jeana­-Paula Sartra. Evidentně si uvědomili, že skutečná svoboda není soukromý statek, a rozhlédli se po bolavém světě, jehož jsme součástí, jak si na tom se svobodou stojí. Ale došlo i k dalšímu důležitému obratu. Divadelní alternativa, která se svého času ohlásila odmítnutím textu jako výrazového prostředku nevlastního podstatě divadla, se k němu v tuto chvíli obrací, neboť v politickém boji, jehož se hodlá účastnit, by říznost slov scházela. Pokusím se poukázat na letošní inscenace festivalu, v nichž se příznačné rysy tohoto obratu odrážejí.

Užité umění?

Jedním z nejoblíbenějších politických témat mladé generace je boj za práva Palestinců. Nechci ale být cynická, je to samozřejmě téma relevantní, a také bolestné. Název představení Stavitelé písku nás přenesl na Blízký východ a také upozornil na politickou nestabilitu tamního „písečku“. Autorem scénáře je Jan Motal, dramaturgyní Lenka Dombrovská. Autoři konfrontovali fragmenty textů arabských, židovských a perských básníků s řečí politiky – mluvou diplomatických depeší, projevů a novinových zpráv. Nezvykle v kontextu divadelního festivalu, avšak případně pro téma předvedli svou koláž jako film. Jako bychom se dívali na imaginární starý černobílý týdeník s reportem o bojích „kdesi“. Autoři tak zavrtávají nůž do našeho svědomí. Po­­ukazují na skutečnost, že zůstáváme diváky, zatímco se – tak daleko, tak blízko – odehrává krvavé divadlo, hra doopravdy. Letošní program festivalu tedy nebylo nic pro estéty.

Zato pro ty, kdo obstojí ve zkoušce z humoru, to ano. Pod názvem Kniha Tutáč aneb ­Triumf lhostejné šelmy bylo uvedeno představení ve stylu Otce Ubu, zdivadelnění stejnojmenné knihy autora S.d.Ch. V podtitulu inscenace stojí: „Zdramatizovaná interpretace přelomového dokumentu v pracovně státního ministra národní kultury“. Performance je založena na silné jevištní prezenci protagonisty, kterému přihrávají dvě další postavy, rozptylující hrozbu monologického symptomu. Protagonista vystoupá v průběhu svého monologu od persóny ministra kultury až k persóně faraona i s příslušnou zlato­-černou tiárou. V textu nám Tutáč připomene mnoho pravd, které si nedají oni ani my za klobouk. Netrvá nicméně na tom, abychom my odešli zdrceni. Oni tu nakonec ani nejsou… Protagonista v průběhu monologu prochází postupným procesem zkomiksovatění. Když si nasadí papírovou pozlátkovou tiáru faraona, mohli bychom ji zarámovat do komiksového políčka. Nebo povýšit na heraldický znak postmoderního vkusu. Kdyby snad někdo tápal, jak to myslím – tak celkem pozitivně.

Letošní ročník festivalu se jevil jako překvapivě angažovaný. A přece, nemění se umění spolu s angažovaností a se vstupováním do politických bojů tak trochu v „umění užité“, tedy třeba v něco jako hrnek na kafe? Nechávám otázku otevřenou.

Stálý přísun absurdity

Mimo politický boj a opojena stálým přísunem absurdity, kterou poskytuje život, zrak a mozek, zůstává skupina Antonín Puchmajer D.S. Její členové sehráli či spíše vsedě přečetli – v přátelském hospodském prostředí – divadelní text svého člena Vladimíra Mikulky Beranidla budoucnosti. Komplikovaný útvar se spoustou qui pro quo, jak to má správně být, se vyvíjí vtip od vtipu (neměřila jsem to nicméně na hodinkách, abych zjistila, zda vycházel na „každou minutu jeden gag“, jak to nalinkoval Chaplin). Autoři a performeři Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil a Martin J. Švejda jsou dokonce tak mazaní, že své čiré rouhání dokázali prodat oslavám výročí sametové revoluce. Třeba časem trumfnou v politické angažovanosti Divadlo Járy Cimrmana.

V programu se zkrátka uplatnila síla slova, slovního vtipu. A rovněž schopnosti slova vybočit z únavné kauzální logiky do světa vícerozměrné absurdity. Samozřejmě, asi bychom nechtěli proměnit divadelní festival ve čtenářský kroužek. Ale proč nepustit slova ke slovu?

Autorka je taneční publicistka.