Zůstává jen smutek

„Nechci vědět, co se bude dít. V životě to sice může být děsivé, ale jde o zásadní součást krea­tivity. Předvídatelnost je nudná, neinspirativní a odrazující. Potřebovaly jsme se znovu najít, kvůli publiku i kvůli nám samým,“ píše kytaristka a zpěvačka Carrie Brownstein v pamětech Hunger Makes Me a Modern Girl (Hlad ze mě dělá moderní holku, 2015) o stavu své skupiny Sleater­-Kinney po deseti letech existence. V roce 2004 podle ní kapela stagnovala – fanoušci věděli, co od ní mohou čekat, label tušil, jak bude znít další album, dopředu se vědělo, jaké budou recenze. „Měly jsme plné zuby lidí, kteří měli jasno v tom, kdo jsme a co umíme.“ Brownstein, kytaristka Corin Tucker a bubenice Janet Weiss se tehdy rozhodly opustit kritiky i fanoušky milovaný indie rock nasáklý punkem a grungem a na své sedmé desce The Woods (2005) ho nahradit klasickým rockem inspirovaným skupinami jako Led Zeppelin, The Who nebo The Jimi Hendrix Experience. Vznikla nahrávka, jež je dodnes považována za vrchol tvorby Sleater­-Kinney. Brownstein ale během turné k albu onemocněla a psychicky se zhroutila. Ač kapela turné dokončila, ještě v jeho průběhu oznámila pozastavení činnosti na dobu neurčitou. Až po deseti letech natočila vynikající desku No Cities to Love (2015) a nyní se vrací s albem The Center Won’t Hold.

Konec rozháranosti

Jedním z překvapení, jež nová deska přináší, je spolupráce s producentkou Annie Clark, jež je známá pod jménem St. Vincent. Někteří fanoušci se před vydáním alba netajili obavami z toho, jak tato výrazná umělkyně, jež ve své současné tvorbě kombinuje art rock se sofistikovaným elektropopem, ovlivní zvuk kapely. Singl Hurry on Home nebo titulní píseň desky jejich obavy jen podpořily. Kritici sice skladby vesměs chválili, ale podle řady fanoušků se až příliš podobají producentčině vlastní tvorbě. Současně se objevily zvěsti o tom, že Clark a Brownstein, které spolu v minulosti chodily, kapelu ovládly, a jako potvrzení této domněnky bylo vnímáno rozhodnutí Janet Weiss ze skupiny odejít. Annie Clark tak bylo vyčítáno, že Sleater­-Kinney zničila, přestože tuto spolupráci ve skutečnosti navrhla právě Weiss. Kapela se prý navíc zaprodala, protože opustila vydavatelství Sub Pop a její hudba nikdy nebyla blíže popu. Taková kritika ale není pro jednu z klíčových skupin hnutí Riot Grrrl ničím novým. Už v minulosti se s ní setkala, když například přešla z queercorového labelu Chainsaw k trochu většímu vydavatelství Kill Rock Stars.

Je přirozené, že kapela, jež vznikla před pětadvaceti lety, dnes zní jinak než ve svých počátcích. Způsob poslechu The Center Won’t Hold ovšem ovlivňuje i to, že víme o odchodu bubenice. Posunem k syntezátorovějšímu a místy i industriálnějšímu zvuku se skupina zbavila určité rozháranosti předchozí tvorby. Ta spočívala v kreativní souhře všech tří nástrojů a zároveň kompenzovala absenci baskytary. Novinka je oproti tomu předvídatelnější, čitelnější a není tak nápaditá. Bicí zde v podstatě vytvářejí jen kostru držící vše pohromadě a není jim ponechán prostor, v němž by mohly vyniknout.

Další věcí je, že Sleater­-Kinney už dávno netvoří jako v minulosti, kdy kapela hodiny jamovala a spontánně rozpracovávala své nápady. Obě kytaristky, jedna z Los Angeles, druhá z Portlandu, si při přípravě aktuálního alba posílaly vlastní demonahrávky, které posléze dále rozvíjely. Na nové desce jsou individuální přínosy obou jasně rozpoznatelné: písně od Corin Tucker znějí temněji, songy, pod nimiž je podepsána Carrie Brownstein, jsou zase melodičtější a vzdušnější. Obě ovšem kladou důraz na naléhavé a občas zneklidňující texty.

Na hranici chaosu a zoufalství

V době, kdy se v Seattlu grungové skupiny potýkaly s depresemi, nihilismem a vnitřními démony, se v hodinu cesty vzdálené Olympii zrodila subkultura Riot Grrrl. Kapely jako Bikini Kill, Excuse 17 nebo Heavens to Betsy nechtěly nic menšího než bořit společenské struktury, v nichž kořenily sexismus, rasismus či homofobie. Sleater­-Kinney původně vznikly jako vedlejší projekt členek dvou posledně zmíněných kapel. Weiss se k oběma kytaristkám přidala po třech letech v roce 1997, ale už od svých počátků skupina patřila k nejrespektovanějším aktivistickým hlasům na rockové scéně. Nedá se říct, že by tento osten, který obzvlášť vynikl například na explicitně protiválečném a protibushovském albu One Beat (2002), na nejnovější desce zcela absentoval, tentokrát ale dominuje poněkud jiný přístup.

„Vše rozpadá se,/ střed se zevnitř hroutí,“ znějí verše poválečné básně Druhý příchod od Williama Butlera Yeatse, které daly albu název. Neklid, rozklad, destabilizace, beztvarost či křehkost charakterizují dobu, v níž deska vznikala, ale především tehdejší pocity vnímavého člověka. Jako už by subverze nešlo dosáhnout skandováním sloganů, ale spíše introspektivním obnažením, návratem k sobě. V rozhovoru pro Pitchfork Brownstein a Tucker tvrdí, že dnes je obzvlášť cenné sdělovat konkrétní osobní příběhy. Vyjádřit postoj skrze postavy, které se vypořádávají s novou sociopolitickou realitou, aniž by měly jasné odpovědi. Vypravěčky stojí na hranici chaosu a zoufalství a nevědí, co si počít. „Nejsem si jistá, jestli chci vůbec pokračovat,“ zpívá Brownstein v písni Can I Go On, jejíž veselá melodie rozhodně nekoresponduje s tíživostí textu. Osobní tragédie proznívají přes durové akordy. „Všechny máme tyhle děsné pocity. Pokud je prožíváme samy, jsou nesnesitelné, ale když je sdílíme, najednou je z nich zábavná rocková písnička,“ říká Tucker.

Není žádné řešení

Má­-li album nějaké zastřešující téma, je to právě cennost mezilidských vztahů. Spolupráce je vnímána jako středobod rezistence. „Nikdy jsem se necítila tak strašně ztracená a osamělá (…) Potřebuji tě víc než kdy předtím,“ zaznívá ve skladbě The Future Is Here. „Nemůžu bojovat bez tebe,“ opakuje se v refrénu Reach Out. „Můžeme být mladé,/ můžeme být staré,/ hlavní je, že držíme při sobě,“ zpívá Brownstein v LOVE, roztomilé ódě na přátelství mezi ní, Corin Tucker a Janet Weiss, která v poslední sloce přejde v rebelské – a anti­ageistické – ujištění, že Sleater­-Kinney zdaleka nekončí. Závěrečná skladba Broken je nicméně manifestací zranitelnosti: Brownstein zde hraje na piano jazzovou melodii a Tucker se snaží přesvědčit sebe samu, že se nezhroutí. Na jednom místě text odkazuje k loňské výpovědi profesorky psychologie Christine Blasey Ford krátce po nominaci Bretta Kavanaugha na soudce Nejvyššího soudu Spojených států: „Ona se za nás postavila, když svědčila (…) Moje tělo křičelo, když říkala ty věty.“

Jedna z největších změn proti předchozím albům spočívá ve smířlivosti. Z hudby Sleater­-Kinney čišela energie a bojovnost. Sama Tucker říká, že v minulosti vždy cítila zodpovědnost za to, aby jejich hudba nesla pozitivní poselství. Tentokrát „není žádné řešení, žádný optimismus./ Zůstává jen smutek.“ Pokud fanoušci kapely budou album vnímat v kontextu vývoje skupiny, pravděpodobně budou shovívavější a najdou si na něm to, co mají na milované kapele tak rádi, byť v poněkud pozměněné podobě. Ve srovnání s dravějšími staršími deskami je zde patrná určitá sterilita, jakkoli může být do určité míry záměrná. Na místě je pozornější a soustředěnější poslech, protože album je hlubší, než se zprvu zdá. Pověsti nahrávky, jež vedla k odchodu jedné z nejtalentovanějších rockových bubenic, se ale zřejmě nezbaví.

Autor je publicista a překladatel.