Bratři

Jak to, že mi ve vzpomínkách celý devadesátky splývaj v matnou mlhu, přestože to bylo moje první desetiletí jako dospělýho, říkal si Mick po letech. Když se nazoomoval do té mlhy, která se ukázala být diskomlhou, přestože výraz disko už dávno nikdo neříkal, zjistil, že se toho vlastně stalo hodně pozoruhodného. Byl jsem při tom, pomyslel si, když seděl u důkazního materiálu, krabic plných fotek, desek, časopisů, cédéček a videokazet, které spolu s jeho klavírem tvořily jeho jediný majetek, s nímž se protloukal svým dospělým životem. Jediný oficiální důkaz jeho účasti na devadesátkách spočíval ve vyrozumění o důchodu, z něhož vyvodil, že tehdy nepracoval nikde, kde by za něj odváděli sociální pojištění. Takže ilegál, bez prokazatelných diplomů či úspěchů, na druhou stranu i bez bankrotů, trestů či rozvodů. Vyvázl z toho všeho se zdravou kůží. Bez jakýchkoli vnějších zranění a jizev, dokonce i bez tetování. Naštěstí při všech těch opomenutích opomenul nechat si do kůže aplikovat jeden ze svých nevyzrálých nápadů.

Fotky z té doby se podobaly jeho vzpomínkám. Neostré a zachycené na neznámých místech, noční snímky s bleskem, červené oči, zavřené oči, soustředěné oči čekající na spoušť, špatné barvy a kontrasty, nijaká atmosféra, jen změť lidí, kteří evidentně bloudili temnými místnostmi, ve skutečnosti se ale nacházeli na legendárních večírcích. Ne, na základě těchhle fotek by nikdo nezačal být sentimentální. A jako dokumenty o duchu doby byly vhodné leda tak pro ty, co skutečně byli u toho. Desperátové nočního života jako Mick. Ale našel i důkazy svojí existence ve dne. Mick s lidmi, co mu byli blízcí, Mick se zvířaty a dětmi, Mick, co sportuje, a Mick na cestách. Fotky, na kterých viděl kluka, co se považoval za vysportovaného a necitlivého a který mu později připadal tak bezelstný a buclatý jako nějaký čmelák.

Roku 1990 mu bylo dvacet. Roky nato strávil vklíněný v pocitu, že je zralý a má přehled, který se počátkem třicítky měl ukázat jako totální klam. Svoje věkově přiměřené velikášství si dovedl odpustit, lehkomyslné zacházení s vlastním životem, přestože i to bylo věkově pochopitelné, totiž vyplývalo z dětské iluze vlastní nesmrtelnosti. V zásadě krásný pocit, onen dar zvaný mládí. Které promrhal. Stejně jako promrhal všechno, co se mu v té době naskytlo, dokonce i přátelství, dokonce i lásku. Tak nějak najednou už nic neměl.

Předtím byl klukem, co se naučil pozdě mluvit, a potom, když se u něj prolomila příslovečná hráz, ze sebe chrlil nekonečný vodopád slov, takže učitelka ve školce mu musela pusu zalepit náplastí, za což by ji dnes udali, ale ne tehdy, v sedmdesátkách. Byl klukem, co se jako první naučil jezdit na kole, co zůstával ve vodě tak dlouho, až mu zmodraly rty, a byl nejlepší v házení věcí na lidi. Hodně toho zničil, ale zvířata netýral. Byl klukem, co neměl tátu. Touha mít tátu v jeho univerzu přání měla rovnocenné postavení vedle mnoha jiných přání, až se stala něčím velmi vzdáleným, abstraktním, co kolem něj kroužilo a jen někdy vysvitlo. Byl klukem, jehož tvář na třídních fotkách není bílá, ale o něco tmavší, takže světle šedá, protože fotky byly černobílé. Logicky vyčníval, když tropil nesmysly: Kdo to udělal? Pár chuligánů, ten malej černej byl u toho taky. Aha. A jsme v obraze. Michi Engelmann, nomen non semper est omen, byl vždycky u toho. A rád. Někdy bandu vedl, jindy se nechal vést, čemuž se tehdy říkalo svést. Zákazové dopravní značky ho magicky přitahovaly.

A přitom byl tím nejmilejším dítětem, jaké si člověk může představit. Tak to řekla Martha, milovaná teta jeho matky, jež v jeho životě převzala roli babičky. Martha byla jediná, kdo si to myslel. Bylo mu šestnáct, když to řekla, jeho sklony k vandalismu už odezněly a už vyvázl z vývojového stadia, kdy si člověk mohl zneklidněně pokládat otázku, zda se ještě jedná o pubertu, nebo už o depresi. Na což se jej ovšem nikdo nezeptal, ani on sám ne. Martha, kterou poté, co se odstěhovali do Západního Berlína, vídal už jen zřídka, slovo deprese nepoužívala, věděla ale, že se mu nedaří dobře.

Nezletilí, co opustili NDR, se na rozdíl od dospělých emigrantů do země mohli vracet. Po Marthině návštěvě jel přes hraniční přechod Friedrichstraße zpátky do západní části města a po celou cestu městským vlakem bojoval s něčím, co by bylo záplavou slz, kdyby si to dovolil. Marthina radost z květin, které jí koupil na stanici Zoo, byla tak nečekaně obrovská, že krátce musel odejít z jejího nemocničního pokoje, protože náhle pochopil, že se z té postele už nezvedne a že ji s největší pravděpodobností vidí naposledy. Šel na záchod a naklonil se nad umyvadlo, váhal, co dělat: brečet? zvracet?

Narcisy, zvolala Martha, jéje, já se tak těším na tu mou zahrádku. Celá bledá a malá ho pozorovala, jak květiny dává do vázy s vodou, a říkal si, jestli ho chtěla šetřit, což bylo dost dobře možné, nebo zda se možná vždycky vycházelo z toho, že člověk žije věčně, zda je možná člověk dělaný tak, že se nikdy nevzdává. A protože mu bylo teprve šestnáct, připadalo mu při vší lásce k Martě, že je peklo se s těmito myšlenkami vůbec potýkat, a několikrát udeřil pěstí do zdi. A potom, když se z koupelny velké jako telefonní budka vrátil k její posteli, řekla mu, že byl vždycky tak hodný chlapec, a jako důkaz mu vyprávěla několik historek, jako by mu chtěla připomenout jeho jádro, které si zaslouží být milováno, a jež nyní bohužel bylo obalené špekatou, nejistou náctiletou horou masa. Tehdy ještě nedokázal přijímat pochvalu, v tomto případě mířenou k osobě, jíž už nebyl, dost možná nikdy nebyl, a tak se plaše usmál, díval se na Marthiny souměrné, sněhobílé zuby a poprvé si říkal, jestli jsou pravé. A tak to mělo i zůstat, ať už ostatní říkali cokoli, protože ostatní člověku musí být ukradení, říkala Martha, několikrát to zopakovala, protože to byla stará, hovorná žena, na což Mick mohl říct jen „tak jo“, protože to byl mladík skoupý na slovo. Řekla mu, ať jí podá peněženku, co má na stolku vedle postele, a vyndala z ní padesát marek. Tmavě růžová bankovka a na ní vousáč Friedrich Engels, věčně druhý za ještě vousatějším Karlem Marxem na modré stovce.

Tady, zlatíčko moje, pro tvoji povinnou výměnu.

Ale ne.

Jen si to vem, co já s tím?

Povinná výměna přece funguje opačně: musím západní marky měnit na východní.

Aha, takže východní marky nepotřebuješ.

Právě že ne.

Pořád zapomínám, že naše peníze nemají žádnou hodnotu. To je tak smutný.

Jo. Je to na prd.

Peníze, co nikdo nechce. Kdo to kdy slyšel?

A rozesmála se. Možná proto, že to bylo to nejlepší, co se dalo dělat, když toho člověk viděl tolik přicházet a zase mizet. Zamrkala na něj a poprosila ho o sklenici vody.

Není člověk odrazem toho, co v něm vidí ostatní?

Martha zemřela dva týdny nato. Na pohřeb jel zase přes hranici, tentokrát s věncem, na němž stálo jméno jeho a jeho matky, která ani tentokrát nesměla přijet. Teď, když měl oficiální příležitost brečet, nic necítil, jen nelibost, kterou s sebou pohřby přinášejí, a naléhavou touhu tématu smrti co možná nejrychleji zase uniknout.

Kolem Berlína jezdí okružní linka městského vlaku, kterou dopravní politici vzhledem k jeho pregnantnímu tvaru dali jméno Psí hlava. Když Mickova matka oznámila: Budem se s Wolfgangem brát, znamenalo to, že se z Treptowského parku, na spodní části týlu, přestěhují do Halensee, na špičku psího čenichu. Projet linii psí spodní čelisti by zabralo dvacet pět minut, jenže vlak už kolem města do kruhu nejezdil, protože město bylo rozdělené. Žádost a vycestování trvala rok a půl. Mickova matka přišla o místo ve vědeckém nakladatelství a pracovala v evangelické školce. Akt milosrdenství, za něž musela Monika být vděčná, i proto, že bylo evidentní, že tam zapadá asi jako do cirkusu. V mezičase žil Mick životem náctiletého, který navenek téměř vypadal jako vždycky. Ale když šel na trénink veslování nebo se s partou toulal ve čtvrti Plänterwald, vnitřně se loučil se svým revírem a svými kamarády. Jeho útěcha spočívala v nekonečných materiálních možnostech, které jej čekaly na druhé straně zdi, a naději, že tam jsou ostatně i lidi.

Když se pak odstěhovali nebo utekli na Západ, jak se na Východě říkalo, bolestné loučení už měl skoro za sebou. Těšení přebilo pocit, že ho někam odvlečou. Stěhoval se ostatně jen o pár kilometrů dál, zůstával ve svém městě. Celkově vzato si namlouval, že má absolutní kontrolu nad situací.

Omyl. První tři roky na Západě Mick strávil bojem s první vážnou závislostí. Závislostí, o níž ještě nikdy neslyšel. Ani ve výčtech nesčetných hrůz kapitalismu, když se východní propaganda snažila líčit děsivý život na Západě, a tak mu chvíli trvalo, než pochopil, co se to s ním děje a co to způsobilo.

Co bylo každému jasné: na Východě je míň aut, míň reklamy a komerce, žádní bezdomovci, feťáci a odkazy na sex ve veřejném prostoru. Na Východě nebyla žádná pozoruhodná emigrantská komunita, která by se usadila a otevírala obchody a restaurace, na Východě byli jen cizinci pracující v rámci dohod s danou zemí a studenti, kteří přicházeli a zase zmizeli, jako Mickův otec. Na Západě nejezdily tramvaje, ale dvoupatrové autobusy, a byla tam hustá dopravní síť metra, ne jen dvě zaostalé linky. Trumfnout východní Berlín nebylo nijak těžké, to člověk nemusel jezdit do žádné bombastické metropole. Stačilo prostě jen trochu ode všeho, a to bylo v Západním Berlíně k dostání. Nic z toho Micka nezasáhlo nečekaně. Až na tohle. Bylo mu patnáct, byla to doba obrovského, růstem podmíněného hladu, a protože ještě nechápal souvislost mezi přísunem a spalováním, jedl jako vrcholový sportovec, kterým byl jako dítě, akorát že v současné době odpoledne trávil u televize. Všechno musel vyzkoušet, ať byla chuť jakkoli umělá. Iluze barbecue, čerstvého pečiva nebo jakéhosi ovoce, které příroda takto vůbec nezplodila. Různé fantazie z tuku, cukru a laboratoře. Prožíral se městem. V každé zastávce metra ho to táhlo ke stánku a na stanici Zoo ho to netáhlo na pochybnou zadní stranu, ale na prostranství před stanicí, kde slibně zářilo zlaté písmeno M. Na Východě mělo všechno mnohem méně chuti, chyběly závislostní průpovídky, jimiž se potraviny daly proměnit v designovou drogu. Nedobrovolně se rezignovalo na rafinovanost a nezamýšleně tak vše bylo napřed: všechno chutnalo stejně jako v roce 1946, respektive stejně jako z obchodu s biopotravinami. Jestli je to lepší, horší nebo zdravější, Micka nezajímalo. Zajímalo ho, jak brzy vypadal: vybral by sám sebe do mužstva? Pustil by sám sebe do džungle? Co by řekli vyhazovači při pohledu na jeho nezletilou mopsovitou tvář? Odkud mají vědět, že tam patří? Protože ten pravý Mick do těchhle klubů – a postelí – cool lidí rozhodně patřil. Akorát na to bohužel zatím nevypadal.

Bylo zajímavé, že to nebyli ti druzí, kdo ho k tomu přivedl. Jeho matka sice tu a tam poznamenala něco ohledně jeho zevnějšku, byl koneckonců tak krásné dítě a rozhodující bod v této souvislosti zněl: její syn. Jeho spolužáci naproti tomu neoplývali krutostí hejna, potýkali se s akné, rovnátky, potními žlázami a vlasovým mazem a sami tak seděli ve skleníku. Tak jako Východ nikdy nebyl tak šedý jako ve východoněmeckých filmech nebo, ještě hůř, ve filmech o agentech z období studené války, tak ani Západní Berlín nebyly jen samé cool věci, alespoň na jeho gymnáziu.

Jeho školu na Východě zasáhla černá vlna, která se šířila všemi vyššími třídami, a zasáhla dokonce i šprty. Dospěláci této epidemii čelili nepřipravení, přičemž fanoušci Depeche Mode na ně dělali spořádanější dojem než fanoušci Cure s bíle napudrovanými tvářemi. Co to mělo znamenat? Mladší učitelé v tom nejspíš spatřovali následnou provokaci své rané dlouhovlasosti. Zarytým komoušům skutečně nepřipadalo, že by černá rtěnka na rtech do socialismu zapadala, přesto si, zdá se, jednoho dne i oni na ten festival New Wave na chodbách zvykli. Protože v ideologických otázkách, zdá se, všechno fungovalo, akce, kolektivy socialistické práce, apely a spartakiády byly tak zaběhlé jako mše v jezuitském internátě, a co tyhle puberťáky v té době skutečně pohánělo, bylo, jak ví každý dobrý pedagog, stejně nekontrolovatelné. A tak se nosily košile Svobodné německé mládeže a k nim účes à la Robert Smith, akorát Mick, věčná výjimka co se vlasů týká, nosil střední pás, afroverzi číra, a záviděl vyholeným, kteří zase záviděli jemu: protože mu stály vlasy. Všechny ostatní obklopoval vysoce vznětlivý oblak vlasového laku, až jednoho dne kdosi objevil ten nejlepší zpevňovač v lékárničce svých rodičů: tekutou náplast na rány, hurá, konečně vlasy tvrdé jako beton. Mick vycházel z toho, že pokud jde o styl, na Západě to bude mnohem divočejší, už jenom proto, že bylo mnohem jednodušší sehnat oblečení a vlasové přípravky a tak dále, a protože tam na Západě přece jen nebylo žádné nudné západoněmecké maloměsto, ale Západní Berlín, ostrov bláznů. Jenže ne. Neskončil na Kottbuser Tor, ale ve Wilmersdorfu, kde žáci chodili na vyučování oblečení v kvalitních svetrech a bez obarvených vlasů a kde holkám všechno jakýmsi nazálním způsobem bez podtextu připadalo hrozně vtipné. Že pochází z Východu, to nikoho nezajímalo, nevypadal tak, jak si představovali Výchoďáky. Považovali ho za dítě amerického vojáka. Ne, tím on není. Aha, fakt ne? To je taky jedno. Otravných otázek na téma Východ byl tím pádem ušetřen. Otravných proto, že v první části života musel zodpovědět tolik pitomých otázek, že mu to stačilo na několik životů dopředu. Otázky ohledně toho, odkud pochází a jaký to bylo na Východě, ne, díky.

Místo toho se ze své systémové změny zotavoval v obklopení roztomilými popaři. Všichni se prospávali a probrblávali vyučováním, šourali se po chodbách a hledali svoji identitu. Členy této apatické hromádky byli kromě Micka i další emigranti. Některé šlo poznat hned na první pohled, jiné podle jména, jiné až po dotázání. Ale naštěstí se nikdo moc na nic nevyptával. Náhodou zaznělo, že někdo nejí vepřový, Vánoce slaví až v lednu nebo vůbec a o prázdninách jezdí do vlasti rodičů. Nešlo o žádný gang menšin, měli se rádi, nebo taky ne, a Mick se po krátké době cítil jako už dřív: odkudsi vyplavený. Ale přizpůsobivý. Systém značek pochopil už po několika dnech a hned to vysvětlil matce, která mu požadované oblečení koupila, jako by to byla jeho školní uniforma: Diesel? Stüssy? Chevignon? Aha. Tak takhle. Dobrá. A ty ceny, koženého bombra značky Chevignon mu Monika koupit odmítla, čistě z pedagogických důvodů. Na Západě se neznámkovalo jen do pětky, ale až do šestky, což Mickovi otevřelo nové možnosti směrem dolů, kterých se okamžitě chopil. Ale naštěstí Monika tato témata nemíchala. Vzhledem k tomu, že byla východní Němka zajímající se o módu, opatření nového oblečení pro ni bylo odjakživa spojené s obětavostí, navíc její peníze to nebyly, platil to Wolfgang, její nový muž, bonviván stylu sedmdesátých let s blond pěšinkou, vážně míněným knírem a tmavými brýlemi se zlatými obroučkami.

Co dalšího člověk potřeboval pro pořádný sociální status? Mít vyřídilku, hudební vkus, prachy na kino a pokoj, kde se mohl nerušeně poflakovat. Takže nic jiného než v jeho staré partě. Tlak na to, aby shodil kila nabraná fast foodem, v něm tedy rostl, přesně vzato v hloubi jeho trenek, protože: jak by to s holkama mělo fungovat? Svoji budoucnost jakožto muž si nepředstavoval tak, že by měl být odkázaný na milosrdenství semiatraktivních žen. On rozhodně doufal v oslňující výběr žen. A nejdříve v zásadní průlom, protože za vědoucím křeněním a mlhavými náznaky umně skrýval, že je panic i když to plánoval jinak. Jeho cílový objekt, dívka, která vypadala jako Billy Idol, konečně souhlasila, že s ním pojede stanovat, zrovna když – taky konečně – byla schválena jeho žádost o vycestování, takže Mick a jeho matka během jednoho týdne nejenže směli opustit NDR, ale dokonce ji opustit museli.

Z německého originálu Brüder. Roman (Hanser Berlin 2019) vybrala a přeložila Tereza Semotamová.