Chop se pera, příteli!

Ještě dnes je termín „literatura NDR“ kontroverzní: jednak z hlediska korektnosti, jednak z pohledu toho, co by měl vlastně označovat. Na jedné straně byl vždy přetížen podvědomými politickými postoji – u některých vyvolával negativní konotace, jiní ho spojovali se státní literaturou, někdy byl tedy upřednostňován pojem „literatura v NDR“. Na druhé straně se vymezení toho, co by měla zahrnovat veškerá literatura NDR a jak by měl být tento termín kanonicky definován, zdá být dost problematické.

Nejedná se koneckonců o národní literaturu v klasickém slova smyslu, ale o literaturu státu, nikoli národa, jehož existence byla kontroverzní, nijak zvlášť oslavovaná a trvala jen čtyřicet let. Tato literatura sdílela jazyk se třemi dalšími státy a podílela se na kulturní a sociální výměně, zejména se Spolkovou republikou Německo. Stejně jako mnoho jiného byla i východoněmecká literatura po roce 1989 nově přehodnocována. Například literární teoretička Roswitha Skare se ve své knize Wendezeichen. Neue Sichtweisen auf die Literatur 66 der DDR (Znamení obratu. Nové náhledy na literaturu roku 1966, 1999) ptá: „Které texty vyžadují nové čtení a mohou či měly by být i nadále předmětem literárněhistorického zájmu?“ K otázce, jak se stavět k literatuře NDR v rámci literární historie, odtud nevede dlouhá cesta.

Dva státy, dva národy

Chápání literatury NDR jako samostatného fenoménu i v NDR začalo oficiálně platit v šedesátých a sedmdesátých letech. Myšlenka Waltera Ulbrichta o německé národní kultuře a literatuře ve smyslu „sjednoceného kulturního národa“ se hned neprosadila. Přestože první konference všech německých spisovatelů v říjnu 1947 byla kvůli značným sporům v období před studenou válkou současně i poslední, po skončení druhé světové války dominovala snaha o vytvoření sjednocené kultury a literatury německých okupačních zón. Když se po roce 1951 znovu rozproudila debata o formalismu, odklonila se NDR od západní moderny, aby podle sovětského modelu zavedla socialistický realismus.

Na další rozdělovací tendence poukázala konference v Bitterfeldu v roce 1959, přičemž motto bitterfeldského přístupu znělo: „Chop se pera, příteli, německá socialistická národní kultura tě potřebuje!“ Jednota německého národa však stále byla oficiálně ustanovena v ústavě NDR a nadále se odkazovalo na tradici německé socialistické (dělnické) literatury.

Koncept samostatné literatury tedy ­vznikl v šedesátých letech, ačkoli v té době se oficiál­­ně ještě nemluvilo ani o literatuře NDR, ani o literatuře SRN. Nakonec ve Spolkové republice roku 1967 upozornil na rozdílnost obou literatur literární vědec Hans Mayer. Rozhodujícím momentem se patrně stalo Honeckerovo převzetí moci v roce 1971. Nešlo již jen o dva státy, ale o koncept dvou národů a o etablování existujícího socialismu jako jediné sociální struktury. Stejně tak nová Ústava NDR z roku 1974 odstranila (poměrně tajně) pasáže týkající se německého národa, respektive jeho jednoty. Od té chvíle se už oficiální „národní literatura NDR“ postupně dostávala i do literární historie Spolkové republiky. Spisovatel a kritik Fritz J. Raddatz však způsobil ještě větší rozruch, když v roce 1972 ve své habilitační práci napsal: „Existují dvě německé literatury“, které „jsou upevňovány jazykem stejně jako ideologickou debatou“.

Existence dvou německých literatur tedy nikdy nebyla zcela nespornou. Přibližně od roku 1970 do roku 1990 však existovala celkem stabilní konvence, jež vycházela především z politické moci obou států. Není asi překvapení, že po skončení NDR se ihned objevila otázka (která byla okamžitě popřena), co může literatura NDR poskytnout, případně jak a do jaké míry je třeba přepsat literární dějiny. Nabízejí se čtyři možnosti: považovat literaturu NDR za samostatnou (a vývojově ukončenou), jak navrhuje literární teoretik Wolfgang Emmerich; zahrnovat ji do literatury západoněmecké; řadit ji mezi německy psanou literaturu stejně jako západoněmeckou, švýcarskou nebo rakouskou; pokládat ji za literaturu regionální, jak o ní uvažuje germanista Klaus Hermsdorf.

Přijmout pozůstalost?

Ralf Schnell se ve své práci Geschichte der deutschsprachigen Literatur seit 1945 (Dějiny německojazyčné literatury po roce 1945, 2003) rozhodl pro druhou variantu, „integraci literatury NDR do celkového vývoje německojazyčné literatury od roku 1945“. Odůvodňuje to základními podobnostmi, jako jsou odkazy na poválečnou historii nebo politické sebeuvědomění západních i východních autorů. „Dělicí linie se v historické perspektivě vytrácí“ a Schnell doufá v rychlé „osvobození literatury NDR od omezujícího tzv. reálného socialismu“.

Wolfgang Emmerich v této souvislosti mluví přímo o synchronních a diachronních znacích ve vztahu obou literatur. K dřívějšímu počítá vypořádání se s fašismem a zpracování německé válečné viny, stejně jako vznik politicko­-utopické literatury v západním Německu v souvislosti s hnutím ’68. Přesto si dnes Emmerich myslí, že „právě tato konvergence je příliš zdůrazňovaná“, a odkazuje na diachronní okamžiky, jako jsou „přijetí pozůstalosti“ nebo to, že „je problematické považovat některé literáty NDR za následovníky romantických kritiků civilizace a racio­­­­nalismu“, ale také téměř systematické vy­­trácení holokaustu a následné mytizující vysvětlení německého antifašismu v literatuře NDR. Koneckonců Emmerich zastává myšlenku, že literatura NDR představuje samostatný fenomén. Stejný postoj zaujímá i Ursula Heukankamp, která sice opatrně formulovala argumenty pro specifičnost východoněmecké literatury i proti ní, ale jako odpovědná vedoucí zatím stále nezrealizovaného projektu Dějiny literatury NDR na webových stránkách Humboldtovy univerzity zdůrazňuje: „Věříme, že literatura NDR je samostatnou německou literaturou, která se výrazně liší od literatury západoněmecké. Platily v ní jiné podmínky produkce a recepce, věnovala se jiným tématům a jiným tradičním modelům, její autorky a autoři z velké části následovali odlišné chápání literatury. Literaturu NDR tedy, aniž bychom zužovali nebo překrucovali její obsah a recepci, nelze od roku 1945 považovat za část západoněmecké literatury.“

Obrat v psaní se nekoná

Méně často a explicitně se objevuje otázka, jestli opravdu s koncem NDR, ať už přes noc nebo během let, skončil i vývoj její literatury. Nebo zda v určitých směrech nadále pokračuje. Spektrum odpovědí se pohybuje od představy naprostého konce literárního vývoje NDR až po popření jakékoli změny. Zastánců druhé, extrémnější pozice je minimum. Profesor Klaus­-Michael Bogdal míní, že „spojení obou německých poválečných literatur není žádná velká otázka literatury, která by slibovala konec nebo přeorientování literatury“. Podotýká, že „i bez německého sjednocení by byly napsány stejné texty, jaké čteme dnes“. Ohledně západoněmecké literatury soudí, že „klíč k naší současné literatuře netkví v událostech roku 1989, ale v sedmdesátých letech“, a k literatuře NDR dodává, že by pravděpodobně „i po změně státního zřízení a společnosti mohla v jakési ,virtuální‘ formě pokračovat“. Myšlenky kontinuity literatury NDR i po roce 1989 se zastává také germanistka Astrid Köhler.

Existují tedy dva protichůdné postoje k tomu, jak chápat „obrat v psaní“. Oba operují s jednotou a autonomií literatury stejně jako s ideologickou motivací. Myšlenka celistvé (kompletní) německé literatury tak vytváří představu literatury NDR skoro až „kolonialisticky“ zahrnuté pod západoněmeckou. V obou případech vede důraz na konvergenci k tvrzením o kontinuitě – byla­-li literatura NDR vždy téměř „západní“, není moc důvodů, proč vůbec uvažovat o nějakém obratu. Až politolog Günter Rüther vznesl požadavek, aby se od pojmu literatura NDR upustilo.

Autorka je literární a divadelní teoretička.

Z německého originálu Was war und ist DDR­-Literatur? Debatten um die Betrachtung der DDR­-Literatur nach 1989, publikovaného ve sborníku „Nach der Mauer der Abgrund“? (Wieder­-)Annäherungen an die DDR­-Literatur (2013), přeložila Kateřina Bártková.

Redakčně upraveno.