Dardenni znovu poprvé

Ve druhé polovině devadesátých let patřili bratři Dardenni k tvůrcům, kteří přetvořili estetiku manifestu Dogma 95 do podoby reportážně snímaných, elipsovitých vyprávění zachycujících hrdiny ve vyhrocených situacích. Jejich vrcholná díla jako Rosetta (1999) a Syn (Le fils, 2002) spoludefinovala styl, který se stal normou pro realistickou kinematografii minimálně celé následující dekády. Ve svých pozdějších filmech se autorské duo od tohoto stylu odchylovalo nanejvýš v drobnostech a v různých odstínech ho propojovalo s klasičtějšími přístupy k filmovému vyprávění a jazyka. Jejich předchozí snímek Neznámá dívka (La fille inconnue, 2019) byl na poměry tvůrců, jejichž filmy byly založené na přepečlivé práci s výmluvnými detaily nebo naopak záměrnými nedořečenostmi, nečekaně přímočarým společenskokritickým dílem s detektivními prvky. Novinka Mladý Ahmed, za kterou si Dardenni odnesli z festivalu v Cannes cenu za režii, pak působí ve filmografii těchto zasloužilých mistrů artové kinematografie jako podivně, až nejistě skromný počin. Jeho problém netkví v tom, že by byl přímočarý, ale spíš v nezvykle nízkých ambicích a omezeném měřítku, které tvůrci tentokrát volí.

Prožitek mytí rukou

Snímek se přitom dotýká neobyčejně obtížného tématu islámského radikalismu uvnitř arabských menšin v současné západní Evropě. Pronikat do myšlení a chování komunit evropských muslimů je obzvlášť komplikované pro belgické filmaře, kteří doposud studovali hlavně patologické jevy západní společnosti a dokázali přitom maximálně využít množství kulturně podmíněných prvků, jež jsou západním divákům důvěrně známé. Když ale v Mladém Ahmedovi vidíme hlavního hrdinu, jak si neobvyklým způsobem vyplachuje ústa nebo myje ruce, není to všední detail, skrze nějž mu můžeme porozumět, ale spíš exotický rituál, který dokážeme rozumově rozklíčovat, ale obtížněji k němu pronikáme jako k prožitku.

Dospívající Ahmed žije ve francouzsky mluvící evropské zemi v obyčejné muslimské rodině, nicméně pod vlivem radikálního imáma začne mít čím dál fanatičtější vztah k nejrůznějším příkazům a regulím své víry. Celý film se přitom soustředí prakticky jen na něj a ostatní postavy slouží spíš jako kontrastní pozadí, na němž se vyjevuje hrdinova osobnost. V náznakovitém vypravěčském přístupu Dardennů působí Ahmed jako poměrně jednoduchá postava, v podstatě definovaná programem, který následuje. To je zásadní rozdíl oproti starším filmům bratrské dvojice, které se obvykle naopak snažily vyvázat své postavy z různých obecných určení, jejichž prostřednictvím bychom je rádi vyčerpávajícím způsobem definovali.

Střízlivě o fanatismu

Ahmed ovšem není stereotypní postava – je jen jednodušší a průhlednější než ostatní hrdinové předchozích filmů bratrů Dardennů. Tvůrci pořád odvádějí obdivuhodnou práci v tom, jak se dokážou vyhýbat největším klišé spojeným s takzvanými islámskými radikály a ztvárňovat svého hrdinu empatickým způsobem. Působivé je i to, jak film stupňuje a zase tlumí tenzi nebo vytváří a následně nápaditě zrazuje divácká očekávání. Zároveň je to stále jedno z mála filmových děl, která se k okolnostem islámského fanatismu v Evropě staví civilním a střízlivým způsobem a nesklouzávají k obrazům teroristických činů páchaných bytostmi, jež připomínají spíš monstra z vnějšího vesmíru.

Kdyby byl Mladý Ahmed debut, byl by to neobyčejně slibný počin. Překvapivě pro Dardenny má jejich jedenáctý film právě parametry promyšlené prvotiny – je to v dobrém smyslu komorní, sevřený tvar založený na silném tématu a skromně vystavěném mikrosvětě. Ale na filmaře, jejichž tvorba dodnes platí za měřítko kvality sociálně realistické kinematografie, je to přece jen trochu málo.