Dát světu pěstí

1

Jáma a vedle ní kupa suti. Matka stála na okraji a shlížela na šedé kameny navršené v zeď. Pak nahoru na kopec hlíny a drnů, štěrku a drti. Na něm stáli její dva synové. Tobi a Philipp. Barevné bundy umazané od bláta. Dole, v místě budoucího sklepa, její muž. Přeskakovala pohledem mezi nimi, pak se zadívala na pole, naproti silnici, která povede k jejich domu. Rozmlžené ploché střechy bytovek. Philipp jí řekl, že si nevzpomíná, že by tam kdy žil. Slýchal o tom a viděl fotky oplácaného mimina, které měl být on. Pak přišlo stěhování, protože se ohlásil Tobi, a teď, o pět let později, vlastní dům. Jedenáct let po převratu.

Pole už bylo dávno sklizené. V létě na něm zase poroste krmná kukuřice. Kaštan na sousedním pozemku už propouštěl sluneční paprsky. Na větvích téměř ani list. Snad všechny kaštany už ležely rozmoklé na hrbolaté silnici. Pro jedno auto, s asfaltem jen na okrajích, pro místní. Když se potkaly dva vozy, nesklouzly díky němu do příkopu.

Otec vylezl z jámy a postavil se vedle matky. Pan a paní Zschornackovi. Voněl jí jako zimostrázové keře na jaře, když roztaje sníh a ze země stoupá pach kočičí moči. Matka vzdychla a oklepala mu ze zad hlínu. Byl vidět komín šamotky. Komín, z nějž se nekouřilo od doby, kdy padla berlínská zeď. Chvíli se ještě dalo zajít na oběd do staré kantýny, ale pak ze dne na den zavřela. Bývalí dělníci už se v ní nescházeli. Sem tam někteří prošli areálem na procházce do přilehlého lesíka. Zrezivělé zbytky kolejí. Zničehonic začínaly a končily. Země posetá proláklinami a hrboly po těžbě kaolinu. Neschwitz se v té krajině rozprostíral jako lávka přes hliniště a lomy.

Philipp přešel k otci, který ho pohladil po tmavých vlasech. „Vydrží ty kameny, až na ně napadne sníh?“ zeptal se. „Ty nenamoknou,“ odpověděl otec. Philipp přeskočil na zeď v jámě, balancoval a obešel ji dokola. Shlížel z ní dolů. „Kdy dorazí kabely?“ ptal se. Otec se zasmál a řekl, že nejdřív se musejí izolovat zdi térem proti vlhkosti a až mnohem později dojde na elektřinu. „Nespadni,“ řekla matka. Philipp mávl rukou. Od pole vanul studený vítr. Matka se otočila na Tobiho, aby zkontrolovala, jestli má zapnutou bundu. Kolena hnědá a mokrá od hlíny. Ve vlasech mu uvízla stébla trávy. Rukama hrnul z kopce kameny a hroudy a vydával zvuky jako při hřmění. Philipp mu ukázal obrázek sopky a Tobi prstem přejížděl po dráhách prskající lávy. Na obrázku byly jen dvě barvy, červená a černá. Tobi tu knihu chtěl, ale Philipp řekl, že na to by musel chodit do školy. Bude tedy muset počkat ještě rok, nanejvýš tři čtvrtě. Pokud se tam dozví něco o sopkách, je to přijatelná doba.

V sousedních domech se rozsvítila první světla. Večerní vzduch byl plný vlhkosti. „Vezmu je s sebou a pojedu pak do práce,“ řekla matka. „Nebuď tady dlouho.“ Přešla k otci a letmo ho políbila na tvář. Otec popadl Philippa v podpaží a přenesl ho ze zdi na okraj jámy. Jako nářadí nebo pytel s pískem. Dřív to bylo lehčí, Philipp byl lehčí.

Tobi si musel před nástupem do auta svléct špinavé kalhoty. Chvěl se. Při otáčení prasklo pod koly ještě pár kaštanů. Pole vypadalo jako černá díra. Kráter sopky. Vchod a východ do nitra světa. Tobimu se líbila představa, že kouř a oheň budou vidět až v další vesnici. Jako Drážďany, když hořely. Ať už to bylo, kdy chtělo. Tomu nerozuměl. Modrý renault odbočil na hlavní. Philipp s Tobim se ohlédli po reflektorech hřiště. Podél plotu běhali muži ve žlutých tílkách a kouřilo se jim od úst. Vypadalo to, že se baví. V přilehlé hospodě s kuželnou seděli za krajkovými záclonami lidé a pili pivo. I při průjezdu byla vidět jejich břicha, namáčknutá na hranu stolů. Plechové cedule na dřevem obložené stěně. Vlajky a fotbalové dresy. Až na kraj města, kde začínal les, svítila jen každá druhá lampa.

2

V následujících týdnech padal poprvé toho roku sníh. Navršená hlína vedle stavební jámy se podobala iglú. Šedé kameny ve zdech mizely pod jednolitou sněhovou přikrývkou. Philipp kroužil mokrým štětcem ve vodovkách tak dlouho, až se utvořily bublinky. Okrovou a hnědou namaloval tělo prvního ptáka ve tvaru hrušky s křídly. Znovu ponořil štětec do barev a vedle namaloval dvě oblejší hrušky. Tři vrabčáci v holé lísce. Učitelka napsala básničku na tabuli. Pak rozdala hnědé čtvrtky. Sněhové vločky z běloby na nich byly lépe vidět. Philipp namaloval vrabcům čepice a šálky. Oči jako škvírky. „Oni spí?“ zeptala se učitelka. „Ano,“ řekl Philipp. „Spí zimním spánkem?“ „Ne, mrznou.“ Prohlédla si vrabce ostatních dětí. Tenké větvičky lísek a husté sněhové vločky. Potom se vrátila k Philippovi a dřepla si vedle jeho lavice. „Slyšela jsem, že stavíte dům,“ řekla. „Ano.“ „Co že dělají rodiče?“ Stejná otázka od různých lidí. Philipp odpověděl tak, jak považoval za správné. „Elektrikáře a zdravotní sestru.“ Otec, který byl stejně chytřejší, říkal, že do toho nikomu nic není. A už vůbec ne všem těm učitelům, doktorům, úředníkům, papalášům a politikům.

—

Otec šel vedle svého šéfa úzkou uličkou, která vedla na staveniště. V sousedních domech se ještě svítilo. Teplý vzduch z topení pohyboval záclonami. Brzy se v nich ukážou první vánoční svícny a hvězdy. Vůně františku stoupající z vyřezávaných kominíčků a havířů.

„Co se stalo s důstojníky?“ zeptal se šéf.

„Ti tady pořád bydlí,“ řekl otec. „Většina z nich dostává důchod, pár jich pracuje.“ Minuli dům s kovovým plotem. „Ten pořád kouká z okna,“ řekl. „V létě je na zahradě a zalévá kytky. Ráno a večer.“ Otočil se a ukázal na dva domy. Oba se stejnou hnědou omítkou. Naproti oběma pozemkům se nacházela garáž. Ve sněhu stopy pneumatik. „Tamten je inspektor v autoškole.“

„Učitel v autoškole?“

„Ne, tenhle sedí u zkoušky vzadu a zapisuje si chyby. Jmenuje se Mierisch,“ řekl otec, „odporný chlap.“ V domě vedle, vyprávěl dál, žije bývalý učitel, dnes ředitel školy.

„Je tady pěkný klídek,“ řekl šéf, změnil téma. Prošla kolem nich žena, kývla mužům na pozdrav a zmizela v jednom z domů. Muži se odvrátili. Došli tenkou vrstvou sněhu ke stavební jámě. „Pomáhají vám vaši?“ zeptal se šéf. Zaujal pevný postoj, přesunul váhu a zkoušel se trochu sklouznout. Kolena povolená, jako by bruslil. Otec řekl, že jeho otec později pomůže s malováním. Bratr také. „Bydlí ještě doma. Nikdy se neodstěhoval.“ Otec jeho ženy je příliš nemocný, než aby mohl pomoct.

„Co mu je?“

„Má cukrovku. A před dvěma lety infarkt.“

„Sakra,“ řekl šéf.

Otec přikývl. „Od té doby má problémy s mluvením. Řídit auto už taky nemůže.“

Jednotlivé kameny, které vyčnívaly ze země a sněhu, shodili do jámy. Přes kovové špičky bot je necítili. Šéf zatínal v kapsách bundy ruce v pěst.

„Já nechápu, jak si to představovali,“ řekl. „Co nám všechno naslibovali.“

Otec pozoroval, jak se jeho dech mění v páru, a neodpovídal. Vysvědčení neuznali, rekvalifikace, rekvalifikace, školení. Průběžně propočítával, zda by dokázal krátkodobě uživit rodinu z dávek. Bratr teď pečoval o důchodce, on byl elektrikář. Oba původně montovali převodovky.

„Podívej se na Uweho,“ řekl šéf. „Dřepí sám doma, protože jeho žena na Západě dostane lepší peníze.“ Vytáhl z kapsy zapalovač, ze zvyku přetřel plast, zatřepal jím, a nakonec si zapálil cigaretu. „Včera přišel do práce nalitý.“

Otec potřásl hlavou a odvrátil se od cigaretového kouře.

„Když ho vyhodím, zabije se.“

Minul je sněžný pluh. Malé oranžové auto. Shrnovalo hlínu z krajnice na silnici. Zrnka soli tvořila na vlhkém asfaltu kruhy. S hrbolkem uprostřed jako pupínky.

„Má úplně nateklý obličej a smrdí,“ řekl šéf. „Posledně si mi na něj stěžovala zákaznice, protože se ho lekla. Přijel jsem pozdě, zasekl jsem se u Räckelwitzu. Jak se tam staví. Myslela si, že to je bezdomovec. Nebo cikán, protože se tak plížil přes pozemek.“ Zakašlal, pak odhodil nedopalek cigarety do sněhu.

Otec si všiml lišky, která přikrčeně utíkala přes louku. „Čím se Uwe vyučil?“ zeptal se.

„Národní podnik v Budyšíně,“ řekl šéf, „výroba vagónů, nebo co to tam dělali.“

Liška probíhala kolem sousedovic plotu. Starý důstojník si jí určitě už dávno všiml. Možná, dokonce pravděpodobně má zbraň, mohl by ji zastřelit.

„Dlouho pak bydlel u rodičů, pomáhal jim a staral se o ně. To nevím úplně přesně. Pak se stal elektrikářem, co taky jiného,“ řekl šéf. „Podobně jako ty.“

„Třeba by mi mohl pomoct,“ řekl otec a ukázal na zdi vyčnívající z jámy. Úplně nezávazně. Hlavně, že se dostane ven a zapomene na svou ženu za kopečky. Vydělá si trochu peněz, přijde mezi lidi.

Šéf se otočil k otci a podíval se na něj. Nejdřív na červený nos a uši, čelo a úzkou bradu. Pak dlouze do očí. Strčil si ruce do kapes a třel je o podšívku. „Uwe je dobrý chlap,“ řekl.

3

Otec míjel zahrady sousedů a směřoval na stavbu. Záhony pod sněhem. Přízemí už stálo. Vedly do něj provizorní vchodové dveře. Šlapal do louží soli a sněhové břečky, nakonec se jim vyhýbal, když si namočil nohavici. Muže sedícího na zdi a kopajícího do kamenů si nejdřív vůbec nevšiml. Vyzáblá postava, rozepnutá bunda. Příliš lehké boty na zimu a staveniště. Otec se zastavil před ním.

„Slyšel jsem, že potřebuješ pomoct,“ řekl Uwe a narovnal se. Napřáhl k otci ruku a pevně ji stiskl. „Říkal mi to šéf,“ prohlásil.

Otec se na něj podíval, s rukama těsně u těla. „Jo,“ řekl. Zarazil se. „Chtěl jsem se ti ozvat,“ Uweho nějakou dobu neviděl. Ani v práci, ani na ulici.

„Stačí říct a zase půjdu,“ řekl Uwe. Měl na sobě staré pracovní oblečení a s sebou kbelík, lopatu a dřevěné skládací schůdky. O zeď se ještě opírala černá sportovní taška.

„Jen jestli máš čas,“ řekl otec. Prošel kolem Uweho a otevřel vstupní dveře. Když Uwe popadl tašku a položil ji na holou betonovou podlahu, znělo to jako zvonkohra. Otevřel ji a odsunul v ní volně položené nářadí na stranu. Na kraj položil balíčky se šroubky, hřebíky a hmoždinkami a našel dvě lahve s pivem. Obě postavil na zem. Pak se vydal za otcem, který ho vedl místnostmi v přízemí.

Tam bude obývací pokoj, tamhle kuchyň a tady malá koupelna se sprchou. Nahoře dětské pokoje, ložnice a koupelna s vanou. V místnostech byla tma a zima. V rozích suť a ve vzduchu prach. Otec se opřel o zeď a přejel po ní dlaní. Otvory v pokojích, kam později přijdou okna, foukal studený vítr. „Dlouho jsi nebyl v práci,“ řekl otec. Zvuk jeho hlasu se rozléhal. Uwe pohlédl ven obdélníkovým otvorem ve zdi. Pole pokrýval sníh. Nad ním pošmourné nebe a horizont. „Poslali mě domů,“ řekl. Otec na něj pohlédl a nic na to neřekl. Slyšel, jak po silnici projelo auto. Zastavilo poblíž. Nakonec zazněly kroky. Pak zaklepání na plechové dveře. Otec šel ke vchodu, následován Uwem, který se postavil před sportovní tašku. Tak, aby zakryl lahve s pivem.

Když Tobi uviděl muže v koutě, lekl se. Uwe měl obličej ve stínu. Světlo zvenčí mu osvěcovalo jen špičku nosu. „Uwe, to je můj mladší syn, Tobi,“ řekl otec. Uwe podal Tobimu ruku. „Ale dobrý den,“ řekla překvapeně matka. Nesla látkovou tašku. O auto se opíraly tři skládací židle. Otec Uweho představil jako kolegu z práce, který se zastavil, aby mu pomohl. „Vzala jsem jen tři židle,“ řekla matka, „neměla jsem tušení.“ Tašku odložila, pak podala Uwemu ruku. Tobi procházel místnostmi a stejně jako otec přejížděl rukou po zdech. Při chůzi nezvedal nohy. Znělo to, jako by měl na podrážkách nalepený šmirgl.

Otec rozestavil kempinkové židličky do půlkruhu uprostřed místnosti, ze které měl být později obývací pokoj. Směrem k oknu, přestože venku už byla dávno tma. Uwe ho při tom pozoroval. Když se otec s matkou posadili a nabídli mu třetí místo, zůstal nejprve stát. Raději by pracoval. Proto přišel. Dřív s otcem pracoval často. Tiše a efektivně. Pak se šéfem. Pak už jen sám. Už ne u zákazníků. Už ne na telefonu. Nakonec třídil ve skladu kabelové bubny.

Tobi pobíhal kolem a jen výjimečně prošel kolem dospělých. „Chceš párek?“ zeptala se ho matka. Tobi odmítavě mávl rukou. Matka vyndala z tašky dva hrnečky, termosku a plastovou krabičku s párky. Uweho káva se smetanou a cukrem. Zamíchaná kroužením hrnku. Rozsvítily se pouliční lampy. Matka se dívala Uwemu na nohy, a když si myslela, že si toho nevšimne, i do obličeje. Pak na otce, který seděl vedle ní a dělil se s ní o druhý šálek kávy. Žvýkal párek jako žvýkačku.

„Chtěli jsme hned jet,“ řekla, „můžeme vás vzít, jestli chcete.“ A k otci: „Nebo toho máte ještě hodně?“

„Ne, ani ne,“ řekl otec a usmál se, „už jsme toho dneska udělali dost.“

Venku vjížděla auta do garáží sousedních domů. „Tebe, ne vás,“ řekl Uwe a zarazil se. Otec a matka, jak na něj zírají. Celou dobu. Stejně tak sousedé za okny. Jejich tváře, rudé a zpocené z vytopených pokojů. „Žádné vykání, prosím,“ řekl. Tobi došel k tašce a vyndal z ní krabičku s párky. „Můžu jít pěšky,“ řekl Uwe, „stejně bydlím nedaleko. U hřiště.“

„Máme to při cestě,“ řekl otec.

Uwe seděl v autě vedle něj. Tašku uložil do kufru. U každého výtluku, v němž se lahve rozdrnčely, a u každé spáry v pravidelných rozestupech mezi betonovými deskami sebou trhl. Oči měl zavřené, a přesto víčka pokaždé ještě víc sevřel. Za bubny s kabely se nedají schovat žádné lahve. Možná za těmi velkými, ale těch se nesměl dotknout. Pak je skopl. Smutný pohled, jak se pivo roztékalo kolem izolace kabelů.

Otec zastavil vůz před sportovním klubem. Uwe vystoupil a vzal si tašku. Popadl ji dřív, než mu ji stihl podat otec. „Díky,“ řekl a stiskl otci ruku. „Já děkuju tobě,“ řekl otec a zavřel dveře kufru. Motor nenaskočil hned. Otec neodpovídal na Tobiho otázky. Kdo to byl? Proč tady byl? Otec se díval za Uwem, jak zahýbá do ulice a mizí ve tmě mezi pouličními lampami. Sportovní tašku na rameni. Tenkou bundu rozepnutou, takže mu ji vítr vzdouval na zádech.

Z německého originálu Mit der Faust in die Welt schlagen (Ullstein, Berlín 2018) přeložila Zuzana Schwarzová.

Překlad byl podpořen fondem Eurozine Translations Pool, který je spolufinancován programem Evropské unie Kreativní Evropa.