Děti z rozpolcené země

Poslední den mého dětství – bylo mi třináct a tři měsíce – jsme spolu s matkou vyrazily brzo navečer z domova. Už byla tma, od pusy nám šla pára, a drobně mrholilo. Musela jsem si vzít kozačky, punčocháče a pod modrou oteplovací bundu dva svetry, a nikdo mi nechtěl pořádně říct, kam že se to jde. Cesta na tramvaj, kterou jsme šli pokaždé, když jsme potřebovali do centra Lipska, vedla přes nádražní areál a já už nevím, jestli si to dneska jenom domýšlím, nebo jsme opravdu nikoho nepotkali, a jestli mi déšť, který byl vidět jen ve žlutavém světle pouličních lamp, už tehdy připadal tak krásný, jak se klidně a rovnoměrně snášel k zemi.

Ve staré tramvaji, jejíž dveře se musely roztáhnout rukama a nikdy nešly pořádně dovřít, takže dovnitř fučel mrazivý vítr, zatímco si člověk připaloval zadek na vyhřívané kožené sedačce, byli všichni nezvykle teple oblečení, jako by se toho večera chystal nějaký fotbalový zápas nebo ohňostroj. Pár žen mělo na uších klapky, které se před nedávnem začaly prodávat i v našich obchodech, jiné měly vlastnoručně pletené návleky na nohou a kupodivu nikdo nenesl tašku. Když po několika zastávkách otevřel řidič přední dveře a křikl, že tady teď ta tramvaj bude stát a dál nepojede, všichni vystoupili, aniž by kdokoli promluvil, a šli dál do centra, jako by ten večer měli všichni stejný cíl.

Později, v cíli, který mi ale nikdo neuměl doopravdy pojmenovat, se mačkala spousta lidí. Mířili ke kostelu sv. Mikuláše a k opeře, na náměstí Karla Marxe. Že se tu daly občas spatřit ojedinělé transparenty a plakáty a že se všichni šikovali do jednoho proudu a podél náměstí, jako by tomu velel nějaký neviditelný režisér, a že to byl začátek konce, to zná každý z televize. Sama už přesně nevím, co jsem viděla na vlastní oči a co ten večer poprvé a nesčetněkrát potom ve zprávách. Vrylo se mi však do paměti – a vím to nejspíš proto, že jsem o tom ještě nikomu nevyprávěla – jak jsem chtěla vzít za ruku studenta, který docela dlouho běžel vedle mě, a jak jsem se chtěla zeptat vojáků, kteří na nás z kraje chodníku museli dohlížet, jestli nechtějí běžet s námi, že je nás přece mnohem víc než jich. Místo toho jsem statečně běžela mezi matkou a tím studentem po náměstí a patrně poprvé v životě jsem si pomyslela, že se s tou zemí, která pro mě byla pořád vlastí, právě stalo něco, o čem jsem nevěděla, co to je, a že mi samozřejmě nikdo z dospělých nedokáže vysvětlit, kam to povede. Kdyby ten student vedle mě řekl: To je začátek konce, v příštích dnech bude v ulicích pondělí co pondělí čím dál víc lidí a všechno to povede k tomu, že padne zeď a naše země brzy zmizí a všechno vezme s sebou, takže z ní už nic nezbude, pak bych se na něj nejspíš užasle podívala a v duchu si pomyslela, to si může naše země klidně zkusit. Ale stejně se jí to nikdy nepovede.

Dneska jsou pro nás tyhle poslední dny dětství, o nichž jsem v té době samozřejmě nevěděla, že budou poslední, něco jako dveře do jiného času, který má nádech pohádky a pro který už nenacházíme ta správná slova. Do času, který se zdá být dlouho pryč, kdy hodiny ubíhaly jinak, kdy zima jinak voněla a kdy se jinak pletly pentle do vlasů. Není pro nás lehké na ten pohádkový čas vzpomínat, protože jsme na něj dlouho chtěli zapomenout, nic jsme si nepřáli toužebněji, než aby co nejrychleji zmizel. Bylo to, jako kdyby snad nikdy neměl existovat a jako by to nebolelo, odloučit se od důvěrně známého. Jednoho dne se dveře skutečně zavřely. Najednou byl ten starý čas pryč.

***

V cizině to k sobě táhne stejně smýšlející, takže během ročního studia v Marseille jsem si nejlépe rozuměla s Rakušáky. Znali ten pocit, kdy pocházíte z malé země a všude vás mají za Němce, přecházeli to však s humorem. Mně trvalo dlouho, než jsem začala chtít, aby mě lidé měli za Němku, a nenechávala jsem to bez komentáře. Ve skutečnosti jsem si však otázku, odkud vlastně pocházím, poprvé položila teprve sedm let po převratu. Ještě nikdy jsem takovou situaci nezažila, a bylo mi jasné, že když jsme před převratem trávili dovolenou v Polsku, Maďarsku nebo Bulharsku, museli jsme být stejně jako všichni ostatní okamžitě odhaleni. Poláci, kterých se do malucha nacpalo vždycky pět, se poznali podle ledvinek vlastní výroby s okopírovanými logy Adidas, nažehlovačkami se Sandrou nebo růžemi Depeche Mode. Sovětské holky nosily velké růžové stuhy ve vlasech a hnědé školní uniformy, po boku často chlapce s hranatými slovanskými obličeji a spláclými nosy. Češi milovali plátěné tenisky s červenými a modrými proužky, ustavičně jedli oplatky a nejezdili ničím jiným než škodovkou. Maďar byl elegantní, vypadal dobře a o východní blok se nezajímal. Díky lesku staré monarchie se ještě stále mohl považovat za něco lepšího. Na Bulhary nebo Rumuny člověk za hranicemi nenarazil, a když byl u nich, bylo všechno jasné. Jestli skutečně existovali Albánci nebo Jugoslávci, o kterých nám donekonečna vyprávěli ve škole, to jsme jako děti nedovedli říct. Nikdy nám totiž nepřišli na oči, což nám připadalo trochu zvláštní, přece jen to byli naši bratři. Co ale usvědčovalo nás, východní Němce, kteří jsme se přece pořád považovali za západní Evropany východního bloku? Byly to nakonec trabanty, wartburgy a kristusky, co nás prozradilo na první pohled? Neuměla jsem na to odpovědět a musím přiznat, že jsem si tuhle otázku sama nikdy nepoložila. Zkrátka jsem stejně jako všichni doufala, že mě mají za tu ze Západu.

Po převratu mi Jsem Němka do pusy moc nešlo a ze Západu jsem nechtěla být už vůbec. Pořád dokola jsem vykládala a vysvětlovala, odkud jsem, a moji posluchači přijímali informaci, že jsem sice Němka, ale z Lipska, z východního Německa, a tedy z bývalé NDR, s onou shovívavostí, která mohla působit i jako nezájem. Proč by rozdíly mezi Východem a Západem měly zajímat mou alžírskou spolubydlící, se kterou jsem byla v Marseille na koleji v době, kdy v alžírských vesnicích každodenně docházelo k masakrům, takže večer co večer volala rodině, aby zjistila, jestli jsou ještě všichni naživu? Německo byla bohatá země. Tomu, že se velká část lidí z naší země cítila jako občané druhé kategorie a trpěla nezaměstnaností, rozuměla dobře. Ale viděla horší věci. A tak jsem dala přednost tomu, že jsem rozdíly mezi Východem a Západem vysvětlovala Rakušákům. Východ, poučovala jsem, je rozmanitější. V našich hlavách, myslela jsem si. Ti, kdo si na nový systém museli teprve zvykat, byli kritičtější, vytvářeli si vlastní názory, hledali alternativy. Hodně západních Němců, kteří byli ze své staré vlasti znechucení, teď přicházelo do Lipska, Drážďan a východního Berlína, aby ještě jednou začali něco jiného a užili si kompletní přeskupování celé společnosti. Umělecká scéna, která se právě osvobodila z šedé zóny undergroundu a omezení starého systému měla ještě v živé paměti, vzkvétala a žila z vlastního pojetí toho, že dobro a zlo nezažila jen jako abstraktní pojmy, ale taky na vlastní kůži. Moji posluchači jenom žasli. Chtěli mě stůj co stůj navštívit, aby se na to mohli podívat sami.

***

Narodili jsme se v materialistickém státě, ačkoli se dnes často tvrdí opak. Každý si pomocí jednoduchých symbolů vytvářel svůj malý svět a už jako děti jsme poznali rozdíl mezi džínsy značky Käfer nebo Boxer od těch ze Západu. Skateboard Germina pro nás navždy zůstal špatnou kopií slavného bráchy Adidase. O růžových gumách se říkalo, že mají příchuť, tajně a s chutí jsme je olizovali. A prázdné bombičky značky Pelikan, s uzávěrem v podobě kuličky, která uvnitř krásně rachtala, bychom v životě nevyměnili ani za kamion bombiček Heiko. A co se v obchodech v polovině osmdesátých let objevila vedle červené limonády, přezdívané Leninův pot, taky marakujová, které jsme říkali prostě limča, už jsme žádnou jinou nechtěli. Pokud byly samolepky A­-ha, C. C. Catch nebo Modern Talking z Polska, a ne z časáků Pop Rocky nebo Bravo, pak to byl před ostatními trapas.

Celá NDR snila o českém plzeňském nebo velkopopovickém pivu. Šetřilo se na barevný televizor nebo ladu a sousedům se záviděl jejich plot. Po víkendech se kutilo na chatách, které musely být obložené dřevem až po záchodové prkénko. Jako by to byly malé řadové vilky, disponovaly girlandami, zahradními houpačkami pro dva, plastovými bazény, prolézačkami, kávovary, lednicí, sedací soupravou, barevným televizorem, kempingovými židlemi i lehátky a bez hladkých velurových tapet, přes které jsem jako dítě přejížděla proti srsti a měla radost z červených teček a svědivého pocitu na rukou, to nikdy nebyly pořádné chaty. Ale možná že ty věci, které se po převratu vystavovaly ve výlohách veřejně a byly všem dostupné, ztratily pro naše rodiče kouzlo. Možná že se rodiče rozloučili s konzumním životem, protože už se nemuseli vydávat vstříc dobrodružství s nejistým koncem jako stopaři, aby se velkou oklikou dostali k drobnému fetiši. Pro ně to byl konec hry, byli vyloučeni. Mnozí z nich jezdili dál na dovolenou do Maďarska a Bulharska, a kdyby čas od času někdo z nich nevyhrál v nějakém autosalonu cestu do Hamburku, dost možná by nikdy neviděl západoněmecké moře.

Když se blížily narozeniny rodičů, my děti jsme vášnivě diskutovaly o tom, čím bychom je měly obdarovat. Shodnout se na něčem všichni jsme nedokázali nikdy. Dlouho jsme pátrali po nějakém originálním nápadu a vůbec jsme si přitom nevšimli, jak dalece jsme se poddali jemným nuancím západního konzumního světa, jak jsme se s ním sžili a do jaké šíře narostl odstup mezi námi a rodiči. A tak jsme si při těch rozhovorech představovali, jak naši sedí v hospodě v přilehlé zahrádkářské kolonii v kruhu příbuzných a přátel, dárky vystavené před sebou. Aniž bych se podívala na stůl, věděla jsem, že se otcům při takové příležitosti dávala kořalka a voda po holení. Mezi tím mohla ležet kniha o druhé světové válce, jedna z těch, co se dají levně pořídit v trafice a z níž revanšismus čiší na sto honů. Rommelovo válečné tažení do Afriky nebo něco takového. Jinak se dávaly košile, pyžama nebo soupravy spodního prádla. Matky dostávaly sprchový gel s příslušným tělovým mlékem, lahve vína, dečky na stůl nebo mlýnky na koření. Náš dárek by byl oproti tomu malý a zabalený do něčeho, čemu jsme říkali stylový dárkový papír. Ostatní hosté by se na mě při předávání balíčku určitě dívali s úlekem. Oslavenec by balíček rychle rozbalil, slušně poděkoval a chvatně položil mezi ostatní dárky, jako by měl být skryt před očima ostatních. Jeho pohled by ale zřetelně prozrazoval, že nám tak zbytečný a především nepatřičný výdaj může odpustit jen stěží.

***

Také se nestávalo tak často, že by se východoněmecké rodiny scházely o samotě. Zatímco dřív byla sebemenší příležitost jako stvořená k tomu, abychom všechny sezvali, dnes se vídáme spíš jen o kulatinách, zlatých svatbách, nebo když někdo dostane občanku. Když si vzpomenu na dětství, vidím nezřízené hody dlouho do noci, kdy se v deset nikdo nezvedl a nešel domů. Tou dobou se teprve vytahovaly lahve tvrdého alkoholu z lahůdek Delikat a sypal se desátý balíček křupek do křišťálové mísy z Prahy. Mamky pily likér Mocca Edel, rosenthalskou Kadarku nebo sekt Rotkäppchen a nám dětem nalévaly do kornoutů potažených čokoládou vaječný koňak, v němž jsme s chutí smáčely jazyky. Pak se jeden z otců pasoval do role řečníka večera, a jako by byl průkopníkem nějakého malého revolučního hnutí, hlasitě nadával na poměry a na to, co z nás a vůbec z celé země udělali komunisti. Jakmile se řečníkova manželka začala tvářit ustaraně a položila si prst na pusu, my děti jsme věděly, že nastala ta pravá chvíle poslouchat pozorně.

Přitom ty řeči už všichni v podstatě znali. Mluvčí nemusel argumentovat kdovíjak přesvědčivě. Všichni byli poměrně rychle zajedno. Na Západě bylo všechno lepší a mít stejné možnosti jako ti na druhé straně, byl by každý z nás už dávno někde jinde. Jenom kdyby nás pustili k válu. Nakonec vyprávěl jiný taťka vtipy o Honeckerovi a Gorbačovovi. My děti, jazyky ještě ponořené ve vaječném koňaku, jsme se znovu snažily pozorně poslouchat a vtipy si zapamatovat aspoň do pondělní velké přestávky. Až budeme příště hodnotit pořad „Wetten das?“, který jsme bohužel nikdy neviděly, budeme mít proti ostatním v rukávu jiný trumf. To už nás ale posílali do postele a s dechem čpícím po alkoholu nám přáli dobrou noc.

***

Branku Jürgena Sparwassera nikdo z nás na­živo neviděl. V roce 1974 jsme byli buď ještě hodně malí, nebo jsme dokonce ještě vůbec nebyli na světě. Známe ji jen z vyprávění a pokládali jsme ji za lež. To je trauma naší generace. Ani v osmdesátkách jsme si nenechali od rodičů nakukat, že by se NDR mohla účastnit mistrovství světa ve fotbale a že jsme to byli ausgerechnet my, kdo vstřelil gól západnímu Německu. Nakolik jsme totiž znali Pierra Littbarského, Lothara Matthäuse a další, prohrávali jen s Itálií nebo Argentinou. Jürgen Sparwasser byl prostě lež. A protože jsme poslední velký triumf NDR jednou provždy propásli, museli jsme napříště, tedy po celý náš život, fandit západnímu Německu.

Když můj tělocvikář básnil o tehdejší náladě na hamburském Volksparkstadionu a o té úžasné dvaasedmdesáté minutě, kterou pochopitelně viděl jen v televizi, chvilku před zvoněním na přestávku nakonec pokaž­dé přiznal, že západní Německo dokázalo i přes tehdejší prohru mistrovství světa ve fotbale vyhrát. V tu chvíli se vždycky trochu styděl a my děti jsme si oddechly. Zase zvítězil ten, kdo vítězil vždycky. Příběh se vrátil do svých kolejí a obraz světa byl takový, jaký má být.

Přestože byla NDR v době našeho dětství na vrcholu sportovních úspěchů, nám mladým se nějak nedostávalo příležitostí své zemi fandit. Olympiádu v Moskvě, kterou si pamatují jen sportovci Sovětského svazu a východního Německa, jsme s odstupem času podezíravě vnímali jako one man show. Nikdo nemohl přesvědčivě tvrdit, že byl opravdu kumšt zvítězit tam, kde nebylo soupeře. O to radostněji jsme o čtyři roky později propadli horečce zvané Los Angeles. Tolik jsme se na tyhle hry načekali! Konečně jsme pro olympiádu dozráli i my. Sami jsme mohli sledovat a interpretovat pořadí medailistů, a když jsme v létě předtím v lehké atletice porazili v soutěži zemí dokonce Ameriku, věděli jsme, že rok 1984 bude náš. Mezitím ale došlo k tomu bojkotu, a i když jsme chtěli věřit, že Amerika je špatná země a pro diplomaty ve sportovním oblečení bude lepší, když kvůli vysoké kriminalitě v místě, kde měli bydlet Němci, raději zůstanou doma, stejně jsem v půl čtvrté ráno na pohovce zabalená do deky byla strašně nešťastná, když na stupně vítězů neustále vyskakoval Michael Groß. Národní hymnu soupeřů jsem na konci znala v každém případě lépe než tu naši.

Když se na konci téže dekády objevil bojkot her v Soulu a Calgary, bylo o našem životě rozhodnuto. Dlouho jsme byli rozpolcení a měli to rozházené na obou stranách. Takže už nám nepřipadalo divné fandit tomu zrovna lepšímu Němci. Hlavně že vyhrál, bez ohledu na to, odkud pocházel. Líbilo se nám vítězit. A naše srdce bilo jednou pro Jense Weißfloga, Kristinu Ottovou a Katarinu Wittovou, jindy zase pro Steffi Grafovou a Borise Beckera, podle toho, kdo zrovna závodil. Zápaďácké oblečení nosili stejně všichni. Teprve když západní Německo v roce 1990 znovu vyhrálo mistrovství světa ve fotbale – naše země poslala do kvalifikace ještě vlastní tým, a najednou už všichni myslí jenom na znovu­sjednocení – a když Franzi Beckenbauerovi uklouzla ona státotvorná věta, že díky výrazné posile hráčů z Východu už Němci v následujících letech určitě neprohrají, vnímali jsme tu myšlenku věčného vítězství rozpolceně. Zhnuseni lůzou, která už podle nás před sebou viděla Velké Německo, jsme odešli od televizorů. Tentokrát ještě dřív, než zazněla národní hymna. Tehdy jsme ještě nevěděli, že s pádem zdi před pár měsíci pomalu skončilo desetiletí, které nám po celý život zůstane v paměti jako doba, kdy jsme vždycky stáli na straně vítězů. Jenom jsme kvůli tomu museli vytrvale měnit strany a hledat vítěze tak dlouho, až jsme ho našli. Doma tomu nebylo jinak. Byly tam miliony státem placených bafuňářů, jak s jistou dávkou pohrdání říkali rodiče trenérům, kteří neměli na práci nic jiného než určovat pravděpodobnou délku našich nohou, až budeme dospělí, zjišťovat sílu svalů, stopovat rychlost a měřit zátěž, kterou sneseme. Pro každého z nás se musel ještě v útlém věku najít sport, ke kterému, jak se říkalo, máme vlohy a ze kterého budeme domů vozit samé medaile.

***

Jedinými hvězdami naší generace jsou sportovci. Stefanii Hertelovou nechme protentokrát stranou. Hodně jsme se toho od nich naučili. Před pár lety by nikoho ani nenapadlo, že Michael Ballack, který začínal v Karl­-Marx­-Stadtu, to jednou dotáhne až na bundesligového hráče s nejlepším účesem. Jan „Ulle“ Ullrich nám ukázal cestu do Paříže a Stefan Kretzschmar nás dovedl až do kolínského sportovního klubu MTV. Sven „Ptakoještěr“ Hannawald dokázal, že není třeba skrývat svůj původ a že naopak vůbec není špatné, když se znovu projeví, samozřejmě jen v hodině vítězství. Naším největším vzorem je ale Franziska van Almsicková. Franzi, které se tohle jméno vlastně nelíbí a která se kamarády nechává oslovovat Franz. Franz je jako my – ačkoli si někteří myslí, že už taková není –, a navíc je taky taková, jací bychom být chtěli. Může přivést svého nového přítele do zábavné show k Thomasi Gottschalkovi a všem ho představit, v autě zapluje pod zem mezi newyorské mrakodrapy, jako by v životě nebyla nikde jinde, a díky malé modrobílé krabičce krému Florena se navíc stala tváří Východu. Takže vlastně naší tváří. A i když by si někteří z nás ponechali rádi tu její, jsme na Franz, která je mladší než mnozí z nás, a přitom se dostala mnohem dál, náležitě hrdí. Prokázala nám tu čest, že někdo z našich řad udělal terno, stal se zázračným dítětem německého sjednocení a první německo­-německou hvězdou. To byla hodina zrození naší generace. Franz je naší vlajkonoškou.

Sotva jsem se naučila, že španělské hlavní město není Barcelona, ale Madrid, ona se v červenci roku 1992 vrátila z olympijských her v Barceloně se dvěma stříbrnými a dvěma bronzovými medailemi. Na juniorském mistrovství Evropy jenom o měsíc později za sebou nechala konkurenci šestkrát, což znamená, že vyhrála téměř ve všech disciplínách. Začátkem roku 1993 v Japonsku tři světové rekordy. V létě stejného roku pětinásobná mistryně Německa. Znovusjednocená země získala svého maskota a Franz se přes noc stala důležitější než Helmut Kohl, pakt solidarity a celý národní fotbalový tým dohromady. Na tuhle dívku všichni čekali. Franzi se narodila roku 1978 ve východním Berlíně a v sedmi letech byla nejmladší vrcholovou sportovkyní berlínského východoněmeckého tréninkového centra. Už o čtyři roky později jí však stát, který ji zprvu podporoval, uplaval před nosem, a než se nadála, stala se ztělesněním něčeho nového.

Při zahájení olympijských her v Atlantě roku 1996 ji New York Times tituloval jako „Franzi von Germany“. Ale to nové už tehdy zase ztrácelo glanc. Nálada v zemi upadala, podle průzkumů veřejného mínění se lidé z východního Německa opět cítili jako občané druhé kategorie, naposledy tomu tak bylo v srpnu 1992. Pro Franz docela dlouhá doba. Na games, jak teď říkali sportovní moderátoři, dorazilo zázračné dítě německého sjednocení s velkými ambicemi a jako favoritka. Už nevím, zda za to i tentokrát mohla vysoká kriminalita v místě, kde byla ubytovaná, nebo jestli se prostě nedokázala soustředit – bohužel jsme se o tom nedozvěděli víc, než že návrat Franz domů se dvěma stříbrnými a dvěma bronzovými byl zklamáním. „Nejsem žádné zázračné dítě,“ vysvětlovala milionářka čekajícím novinářům; její trenér to celé zdůvodnil větou, že jako psycholog Franz zcela postačí on, a političtí komentátoři interpretovali průzkumy a vysvětlovali Němcům, co zůstali doma, že vysoká očekávání stále představují velký potenciál pro zklamání. Na Franz přitom nemysleli. Pomalu tady nebyl vůbec nikdo, kdo by na ni myslel, a když ji v roce 1996 poprvé po čtyřech letech nevyhlásili plavkyní roku, ačkoli se tu a tam stala i sportovkyní roku a dvakrát dokonce světovou sportovkyní roku, ocitla se svým způsobem na dně. Ta tam byla obdivuhodná vystoupení jako v roce 1994 na mistrovství světa v Římě, když ve vyřazovacích závodech z osmého místa spekulovala, jestli se ještě dostane do finále, aby mohla startovat ve vnější dráze. To se samozřejmě nepodařilo. Franz skončila devátá a musela by startovat v druhém finále. Bez šance na zlato. Kdyby tam však nebyla její kolegyně Dagmar Haseová, pro kterou byl pocit, že musí zůstat ve stínu Franz, určující a která se sama vzdala vydobytého místa v posledním kole, čímž dostala Franz zpátky do finálového boje. A pak, jako bychom Franz neznali, všechny předehnala, vyhrála a přitom plavala – do toho, do toho, do toho – jen tak mimochodem. Světový rekord! Nutno podotknout, že Franz nikdy nepatřila zrovna k nejskromnějším německým sportovcům. Ale uznávali jsme, že její výkony můžou ospravedlnit všelijaké kousky. A ruku na srdce, napadlo by snad někoho z nás fandit při sledování televizního přenosu z Říma Dagmar Haseové a soucítit s ní?

Takhle nás Franz naučila vítězit. Druhá lekce, kterou nám uštědřila, měla být o něco později prohra. I to jsme se od Franz naučili. Dneska to zní naivně, ale za našeho dětství bylo všechno jinak. Kdo tehdy vrcholově sportoval, den co den trénoval, aniž by dával rozhovory o svém duševním rozpoložení, v tichosti odjel na olympiádu a pak, samozřejmě za předpokladu, že vyhrál, směl v obleku, který vypadal spíš jako teplákovka a který nám připadal vždycky až moc růžový, povečeřet u dlouhé tabule, kde seděl Erich Honecker, Hermann Axen, Willi Stoph nebo Günter Mittag, trochu poklábosit s Heinzem Floria­nem Oertelem, Adim a Angelikou Unterlaufovou a v nejlepším případě ještě vystoupit ve sportovních novinách. V případě Katariny Wittové dokonce i v Ein Kessel Buntes. A to bylo všechno. Pak už vás znal opravdu každý. V naší staré vlasti měl každý své úkoly, a kdo tehdy vrcholově sportoval, pak jen tak dlouho, dokud vyhrával. Za vítězství se odměňovalo, končilo se dřív, než došlo na prohry, nikdo se snad ani nemohl stát hvězdou. Dneska to podle mě funguje úplně jinak.

Z německého originálu Zonenkinder (Rowohlt, Reinbek 2002) vybrala a přeložila Šárka Zvejšková.

© 2002 by Rowohlt Verlag, Reinbek bei HamburgPublished by permission of Rowohlt Verlag GmbH,Hamburg.

Překlad byl podpořen fondem Eurozine Translations Pool, který je spolufinancován programem Evropské unie Kreativní Evropa.