Očekávání, že nové by mohlo znamenat také lepší, se na Ukrajině příliš neplní – alespoň pokud jde o vládu jmenovanou 29. srpna prezidentem Zelenským. Mediální obraz nového kabinetu v polovině října poškodily dva bizarní skandály. Nejprve se premiér Oleksij Hončaruk, nejmladší ministerský předseda v dějinách Ukrajiny, s dojemnou nevinností objevil na akci na podporu válečných veteránů, kde vystupovala i hudební skupina Sokyra Peruna, která je už celá léta stálicí ukrajinské neonacistické hudební scény. Pětatřicetiletý politik v sobě asi neobjevil dosud skrývané sympatie k neonacismu, spíš to svědčí o obvyklé „barvosleposti“ ukrajinské politické elity, pokud jde o ultrapravicovou ideologii a symboliku. Zatímco premiérovo faux pas rezonovalo spíš mezi nepočetnými ukrajinskými levičáky, celou kulturní veřejnost šokovalo „znovuobjevení“ facebookového statusu, který letos v květnu uveřejnil nový ministr rozvoje ekonomiky, obchodu a zemědělství Tymofij Mylovanov. Vystudovaný ekonom a mimo jiné čestný rektor soukromé univerzity Kyiv School of Economics se pochlubil tím, že nečte knihy, a dokonce by to ani nikomu neradil. V naší uspěchané době je to podle něj zbytečná zábava pro lidi, kteří mají dost volného času. Vzdělání se dnes, jak tvrdí, šíří v diskusích (nejlépe během oběda) a pomocí prezentací. Neztrácí čas ani čtením celých odborných článků: prostě si z nich vybere to, co se mu hodí.
M. Tomek
„Britské bombardéry zničily nacistickou základnu.“ „Německá armáda okupuje Paříž, Francouzi se stahují.“ „Británie vysílá tanky a jednotky do Francie ve snaze zachránit Paříž od nacistů.“ Otevřít v letech 1939 až 1945 noviny znamenalo najít záplavu článků o dění na frontové linii. Málokoho by asi napadlo vinit Johna Scotta, vydavatele The Manchester Guardian, nebo Arthura Hayse Sulzbergera, vydavatele The New York Times, z toho, že jejich noviny čtenářům stále nutí válku a nevěnují se kvůli ní jiným důležitým tématům. A přitom proti dnešní klimatické krizi šlo o poměrně malou potyčku, o jejíchž alternativních scénářích se můžeme dohadovat, ale málo z nich vede k vyhlazení lidstva a konci života na planetě. Když se bavím s kolegy novináři, většina z nich si závažnost dnešní krize uvědomuje. Strach ze ztráty čtenářů a jejich odchodu ke konkurenci je ale tak velký, že na každou další informaci k tématu můžeme čekat týdny. Opravdu všichni – s politiky v čele – zavrhli vědu a její volání po okamžité akci, nebo se jen otevřeli nihilistickému očekávání konce? Předpokladem řešení klimatické krize je obrovská fantazie při hledání narativů budoucnosti a vyprávění příběhů vypovídajících přesně a srozumitelně o současném světě. Naproti tomu předstírání, že nejpalčivější otázka doby je možná jen nafouklá bublina, je cesta do záhuby. Nechtěla by se, byť za cenu ekonomických ztrát, alespoň část novinářské obce ukázat, že se nebojí upozorňovat na problém natolik zásadní, že máme tendenci si jeho existenci nepřipouštět?
V. Boháč
Ředitel televize Barrandov a nejvytíženější český televizní moderátor konečně prokázal to, co všichni dávno tušili: totiž že je to muž políbený všemi múzami. Do svého renesančního portfolia totiž Jaromír Soukup nově přidal intuitivní herectví v sitcomu Premiér, pro nějž nejen píše scénář, ale především v něm ztvárňuje ústřední roli – předsedu vlády Pavla Diviše. „Politická satira z prostředí vysoké politiky, která paroduje a vtipně zobrazuje, jak se dělá politika, jak se chovají politici a jak kvete státní byrokracie“, během 24 hodin od vysílání získala na ČSFD nejhorší hodnocení a předběhla tak i soap operu Mladí a neklidní. Samotné Soukupovy výlevy na úrovni školní besídky nevylepší ani lišácky lascivní pohled. Divák se nemá čeho chytit, palba nesmyslných vět evokuje zlaté časy dadaistických kabaretů a v občasných výpadech proti legalizaci marihuany nebo Gretě Thunbergové marně hledáme humor, vtip, myšlenku nebo aspoň jedinou hlášku. Možná že se Soukup při realizaci svého televizního egotripu inspiroval u ukrajinského herce Volodymyra Zelenského, který byl letos zvolen hlavou státu díky roli prezidenta v komediálním seriálu. Doufejme, že u Soukupa, který již oznámil svou kandidaturu v příštích prezidentských volbách, bude platit pořekadlo „kde nic není, ani smrt nebere“.
K. Kouba
„V Brně stavíme jakési bytovky třináct let! To je příšerná doba! Kolik budov se za tu dobu mohlo postavit!“ postěžovala si nedávno Eva Jiřičná v Deníku N. Právem. V Česku trvá stavební řízení extrémně dlouho, mnohem déle než ve většině ostatních zemí. Vylepšení stavebního práva je tak nejen v zájmu architektů, ale i celé společnosti. Jenže místo toho, aby se odstranila zbytečná byrokratická zátěž, řízení se zjednodušilo nebo se začala řešit možná poddimenzovanost úřadů a případná nekompetentnost jejich pracovníků, začne se vždy raději omezováním občanských práv. Nejeden developer viní ze zdržování svých projektů především „aktivisty“, čímž myslí běžné občany, občanské spolky či veřejné instituce. Důkazem je i návrh nového stavebního zákona, který si podle jeho kritiků napsali na míru sami developeři. Návrh je kritizován i Nejvyšším správním soudem, jenž některé části považuje dokonce za protiústavní. Architekti se dnes vyjadřují k ledasčemu, takřka jsem ale nezaznamenala, že by se naši více či méně známí a významní architekti postavili proti zásadnímu omezení občanských práv, s nímž návrh zákona počítá, nebo o něm alespoň diskutovali. Buď o něm vůbec nevědí, anebo jsou jim stav občanské společnosti a míra demokracie lhostejné. V obou případech je to pro českou architekturu dost špatná vizitka.
A. Medková