japonská (pop)kultura

Patřím ke generaci, pro kterou Japonsko bylo až nereálným světem – říší patřící spíše do budoucnosti či do žánru science fiction. Když jsem coby teenager v devadesátých letech četl kyberpunkové povídky a romány Williama Gibsona a dostával se k prvním střípkům japonské popkultury, tento přízračný obraz jen sílil. Donekonečna jsem si na videokazetě přehrával asi minutový úryvek z proslulého anime Ghost in the Shell, který se mihl v jakémsi pořadu na ČT2, a měl jsem pocit, že víc z něj nikdy neuvidím. Do značné míry stereotypní představa Japonska coby exotické hypertechnologické velmoci v osmdesátých a devadesátých letech opanovala mysl mnoha Evropanů. Jaké je ale skutečné, dnešní Japonsko? A kolik z našich představ o něm jsou jenom mýty? To jsou otázky, kolem nichž vznikalo toto číslo Ádvojky.

Japonsko je často vnímáno buď jako poklidný svět zenu a samurajů, nebo zcela kontrastně právě jako kinetický mumraj živený vyspělými technologiemi a společenskými neurózami. Obojí se stále v západní představivosti objevuje. Příkladem může být poslední film Wima Wenderse Dokonalé dny, který ukazuje život uklízeče tokijských toalet, jako by šlo o pohled do zenové zahrádky, kde všednodenní pracovní úkony mají povahu meditace. Mánie po japonských kulturních statcích z přelomu tisíciletí, kdy začala na Západě růst obliba mangy a anime a japonské artové snímky zaplavovaly soutěžní sekce nejprestižnějších filmových festivalů, už ovšem pominula. Manga je běžnou součástí poliček knihkupectví a autoři ceněných festivalových dramat jako Hirokazu Koreeda dnes točí seriály pro Netflix.

Témata mnohých čísel máme vymyšlena dlouho dopředu, japonské však vzniklo spontánně. Když se loni na podzim hned několik tuzemských publicistů vydalo do Japonska, byl to dostatečný impuls k tomu, abychom se na fenomény i stereotypy spojené se „zemí vycházejícího slunce“ podívali. Páteří tohoto čísla jsou pohledy Antonína Tesaře a Lukáše Jiřičky, kteří v reportážně­-esejistických článcích konfrontují to, co o Japonsku po dekády četli nebo o čem sami dříve psali, s dnešní realitou. Jiřičkův osobní text ukazuje, že do Japonska se stále dá odjet za prožitkem trochu jiného času, bloumat v klášterech a zahradách a nechat se oslňovat tradičním divadlem, a přitom se ta zkušenost nutně tolik neliší od návštěvy noisového koncertu v malém undergroundovém klubu. Tesař se zamýšlí nad obrazem Japonska jako technologické velmoci a nad tím, jak se vztah k technice proměňuje. Rozporuplný a unikavý svět japonské (pop)kultury není jistě možné zachytit v několika článcích. Ale pokoušet se znovu a znovu nahlédnout do míst, kde se v moderních dějinách neustále, intenzivně a v rozmanitých podobách střetával Východ se Západem, smysl má.