Je 9. listopadu 1989. V jednom ze západoberlínských klubů vystupuje východní postpunková skupina Feeling B. Je to výjimečná událost – kapely z Východu se sem dostanou zřídkakdy. Teď mohou východoněmečtí punkeři ukázat, že na druhé straně zdi to taky žije. Během koncertu si dvaadvacetiletý klávesista Christian Lorenz překvapeně všímá, že v publiku jsou i známé tváře z východní části Německa. O chvíli později se dozví, že se na Západ nedostali přes ostnaté dráty ani přes některý z přechodů hlídaných vojáky s ostře nabitými puškami. Ten večer totiž padla berlínská zeď a země nastoupila cestu ke znovusjednocení. Pokud jde o Feeling B, o čtyři roky později bývalí členové skupiny, klávesák Christian Lorenz, kytarista Paul Landers a bubeník Christoph Schneider, zakládají novou kapelu. Přiberou ještě kytaristu Richarda Kruspeho a baskytaristu Olivera Riedla a mikrofonu se na prvních zkouškách chopí jejich kamarád Till Lindemann. Jedna z jejich prvních písní pojednává o letecké havárii. Nakonec se podle vojenského letiště, kde se tragédie stala, pojmenují: Rammstein.
Sjednocení rozdělené země znamenalo mimo jiné i zánik východoněmecké undergroundové hudební scény, která se vymezovala proti „Schlager Musik“ ze socialistického rádia a televize. „Nikdo už nechtěl poslouchat východoněmecké kapely. Najednou tu byly aktuální věci a všechno bylo povolené. A tak každý zkoušel dělat něco nového,“ popsal situaci po pádu berlínské zdi Christian Lorenz. Jednou z novinek bylo squatterské hnutí. K jeho čelným představitelům patřil i Aljoscha Rompe, zpěvák Feeling B a zakladatel minoritního politického hnutí Die Wydoks. Kromě osidlování prázdných budov a protestů proti skupování východních částí města bohatšími západními Němci se squatteři věnovali i pirátskému vysílání – Rammstein při té příležitosti nahráli první dema, která jim pomohla k vydání alba Herzeleid (1995), určující nahrávky vlny Neue Deutsche Härte, pro niž je typická kombinace metalových kytar a industriálních i eurodanceových a techno motivů.
Till Lindemann od počátku trval na tom, že texty budou výhradně v mateřštině, čímž se Rammstein odlišili od svých generačních souputníků. „Viděl jsem spoustu východoněmeckých kapel, které zpívaly velmi špatnou angličtinou pro publikum, které anglicky neumělo vůbec. To bylo neskutečně hloupé. Pokud chcete vyjádřit své emoce, měli byste to dělat prostřednictvím rodného jazyka,“ uvedl k tomu Lorenz. Použitím němčiny se Rammstein oddělili od globalizačního proudu. Zatímco někteří západoněmečtí hudebníci už v osmdesátých letech zpívali v angličtině, Rammstein z domnělého anachronismu udělali přednost. A přestože se vždy vymezovali proti unylým německým „šlágrům“, nakonec mohou v posluchačích vyvolávat nostalgii po době, kdy „svým“ zpěvákům rozuměli. V bývalé NDR je ostatně takzvaná ostalgie – tedy stesk po životě před rozpadem východního bloku – velmi silná a s tím souzní i některé hity skupiny: skladba Amerika je kritikou amerikanizace světa, videoklip k písni Sonne zase prostřednictvím disneyovské Sněhurky komentuje komodifikaci tradičních evropských pohádek. „Bez tebe nemůžu žít,/ ale s tebou se cítím tak osamocený,“ zpívá Lindemann v baladě Ohne dich. Když na místo adresáta dosadíme vlast, jedná se o vyjádření vztahu mnoha někdejších východních Němců k nové domovině. A toto vědomí chybějící vlasti Rammstein tematizují celou svou kariéru.
I když ale skupina s nostalgií pracuje, činí tak s ironickým nádechem. Častým odkazováním na různé prameny německé kultury – od literárních klasiků přes expresionismus po nacistickou ikonografii Leni Riefenstahlové – připravuje půdu pro až fetišistickou fascinaci národní minulostí. Rammstein ovšem ve své tvorbě neteskní po domově, který už neexistuje (existoval-li někdy vůbec), ani netouží po obnově starých pořádků. Podle kulturní teoretičky Melanie Schillerové spíše „ironicky předstírají, že ještě existuje příležitost k vytvoření vlasti, a přitom vědomě podkopávají reprezentaci národní příslušnosti jakožto iluzi“. Jde tedy o ironickou nostalgii. Jinými slovy, Rammstein svou bombastičností a velkolepostí naznačují, že jinde než na koncertních stadionech a ve vysokorozpočtových videoklipech by snaha o podobnou velikost byla spíše směšná než obdivuhodná.
Je podzim 2019. Před necelým půlrokem vyšlo Rammstein nepojmenované album, jehož obal zdobí jen zápalka na bílém pozadí. Otevírají ho dva singly – Deutschland a Radio. Jejich sdělení stěží mohou být protikladnější. První skladba je esencí komplikovaného vztahu k vlastní zemi a vyrovnávání se s historickým traumatem. Druhá je naopak vzpomínkou na časy NDR, konkrétně na poslech západního rozhlasu, který obyvatelé východního Berlína chytali na svých radiopřijímačích. Trauma i vzpomínání na staré dobré časy: Německo třicet let od pádu berlínské zdi.
Autor je publicista.