Kdo vlastně potřebuje Východ?

Ti, kteří to s východními Němci nemyslí zrovna dobře, říkávají: Bez vás se Německu dařilo líp! Ale co když se mýlí? Může si vůbec někdo dovolit prohlásit něco takového? Vážně, smíme se vůbec ptát, kdo Východ potřebuje? Copak se to nerozumí samo sebou, že východní Německo existuje, že je důležité už jen proto, že je, není to snad hrdá, řádná součást Spolkové republiky, není to snad rovnoprávná, emancipovaná a občas snad i trochu naštvaná část jednoho spojeného státu v srdci Evropy?

Ano, je. A proto tu otázku nesmíme chápat špatně.

MDR (Mitteldeutscher Rundfunk), mediální skupina působící v Durynsku, Sasku a Sasku­-Anhaltsku, si ji pokládá v trojdílné dokumentární sérii a vztahuje ji ke všem úrovním společenského života – my si ji v následujících krátkých esejích klademe také, protože ve skutečnosti je hodně sebevědomá. Když se nad tím pořádně zamyslíme, téměř nám vyrazí dech, kdo všechno Východ vlastně potřebuje! Hospodářství jej potřebuje, protože na Východě spousta schopných lidí odvádí skutečně dobrou práci. Politici jej potřebují, protože funguje jako lakmusový papírek, jako laboratoř: O čem se dneska diskutuje na Východě, o tom se zítra možná bude hovořit v celé zemi. Kancléřka se bez Východu také neobejde. Západ se bez Východu neobejde a – ach ano – i sami východní Němci jej potřebují.

Proč to tedy MDR stojí za samostatný dokument a nám za článek?

Protože Východ sám až příliš často zapomíná na svůj vlastní význam, svou důležitost, své sebevědomí. Když Východ vyplivne zlověstné volební výsledky, když se bouří v ulicích a vůbec se s ohledem na nevyřčené německo­-německé konvence chová nevhodně – pak se někteří východní Němci za svůj domov stydí a západní Němci se ptají: K čemu nám ten Východ vlastně je? Nedařilo by se naší zemi lépe, kdyby ho nebylo?

Však si to přečtěte sami.

Martin Machowecz

Západ

Východní Německo je odnepaměti, nebo alespoň od konce druhé světové války tím, co věda označuje za Abwanderungsgesellschaft, společnost, odkud se emigruje. A profitoval z toho především Západ: stále znovu odsud v menších či větších vlnách lidé odcházeli do západního Německa – většinou byli bez závazků, mladí, vzdělaní. Měnily se pouze jejich motivace: nejdříve se odcházelo z politických, později především z ekonomických důvodů. Mezi lety 1948 a 1989 klesl počet obyvatel NDR z 19,1 milionu na 16,4 milionu. Mnohý východní Němec tak pomohl vybudovat západoněmecký hospodářský zázrak. Historik Hans­-Ulrich Wehler kdysi odhadl, že stará Spolková republika díky přílivu vzdělaných a profesně kvalifikovaných občanů z NDR ušetřila na výdajích za vzdělání asi třicet miliard německých marek. Během čtyř let od znovusjednocení Německa odešlo na Západ dalších 1,4 milionu lidí a na konci devadesátých let pak následovala třetí migrační vlna. Opět mladí, vzdělaní lidé, tentokrát mezi nimi bylo nápadně mnoho žen. Jen málo se jich vrátilo zpátky.

Jana Hensel

Hospodářství

Je známo, že roku 1990 bylo východoněmecké hospodářství jen krůček od zhroucení. Na fakt, že z toho profitovaly především západoněmecké firmy, se dnes občas zapomíná. Těmto firmám se otevřel úplně nový trh. Vezmeme­-li v úvahu, jak velké zisky znamenalo znovusjednocení pro západoněmecké podniky, najednou se razantně sníží náklady na sloučení vynaložené. Některé společnosti dokonce profitovaly především díky němu. Kupříkladu řetězec supermarketů Kaufland na podzim 1990 vlastnil pouhých 51 filiálek, téměř všechny na Západě. O sedm let později se obrat Kauflandu zestonásobil – díky zahuštěnosti nových trhů ve východním Německu. Dnes Kaufland disponuje více než 660 pobočkami, třetina z toho je v nových spolkových zemích. Jak silně na Východě až do dnešních dnů dominují západoněmecké firmy, ukazuje šetření MDR. Podle něj jen šestnáct z pěti set největších německých firem sídlí v některé z nových spolkových zemí. Obrat těchto firem je zároveň poměrně nízký – sečteme­-li obraty všech šestnácti, vyjde nám suma rovnající se ročnímu obratu podniku ThyssenKrupp, jenž sídlí v Essenu. Navíc jen pět z těchto šestnácti firem patří východním Němcům. Takže konkurence z Východu se Západ opravdu obávat nemusí.

Anne Hähnig

Kancléřka

Na první fázi kancléřství Angely Merkelové bylo pozoruhodné, že se téměř nikdy neodvolávala na svůj původ či identitu. Žena, která nikdy nevystupovala jako bojovnice za práva žen. Původem z farářské rodiny, nikdy svou politiku neobhajovala z náboženských pozic. Pochází z Východu, a přitom nikdy nehájila východní zájmy.

V druhé fázi jejího kancléřství na ní bylo pozoruhodné, že čím dál tím výrazněji zastupovala zájmy těch, kteří se jí podobali. Nejprve začala vědomě podporovat účast žen na spolkové politice a pak svou uprchlickou politiku odůvodňovala křesťanským přesvědčením.

Ale že by se snad ve třetí fázi přihlásila k Východu? Nikoliv. To, co dodnes chybí, je kancléřčino otevřené vyrovnání se s východním Německem. Angela Merkelová Východ totiž potřebuje – právě tam bydlí voliči, kteří při posledních spolkových volbách masově nepodpořili CDU. Jsou to právě voliči z Východu, které Angela Merkelová kvůli své uprchlické politice ztratila. Takže by se měla pokusit získat je zpět. Neznamená to, že se má svým krajanům v Meklenbursku nebo Sasku podbízivě vemlouvat. Především by měla projevit zájem. CDU si totiž spočítala, ve kterých saských krajích při posledních volbách do Spolkového sněmu strana přišla o přímý mandát: byly to právě ty oblasti, v nichž se během předvolebního boje kancléřka neobjevila osobně.

Sama Merkelová už delší dobu působí, jako by o vzájemné porozumění s naštvanými východoněmeckými občany nestála. Tam, kde na ni demonstranti bučeli – ve Finsterwalde či Torgavě –, s nimi neztratila jediné slovo. A nepostarala se ani o to, aby ve svém vládním kabinetu měla na postech ministrů za CDU alespoň jednoho politika z východního Německa.

Poslední dobou se však zdá, jako by svůj postoj kancléřka přece jen měnila. Při nedávném setkání s předsedy východoněmeckých zemských vlád poprvé působila, jako by se chtěla se svou domovinou usmířit. Když se jí ptali na vztek cloumající novými spolkovými zeměmi, prohlásila: „Jde v první řadě o to, abychom stále znovu hledali vzájemný kontakt.“ Každý politik svou kariéru rád skončí usmířením – se sebou samým, se svou stranou, se svou zemí. K tomu Merkelová potřebuje Východ. A možná, že na sklonku svého mandátu začne dokonce hájit východní zájmy.

Anne Hähnig

Politika

Už dva němečtí kancléři zažili, že je možné vyhrát volby díky Východu: Helmut Kohl (CDU) byl suverénně znovuzvolen roku 1990 poté, co uvedl v život myšlenku německé jednoty. Gerhard Schröder (SPD) by bez východoněmeckých hlasů volby do Spolkového sněmu v roce 2002 prohrál. Právě proto, že jsou voliči z bývalého východního bloku méně upnutí na konkrétní strany, nechají se snáze ovlivnit především výraznými volebními lídry. A právě proto, že je tamní prostředí nestálé, dají se zde v předstihu odhadnout společenské či politické trendy. Oslabování SPD začalo na Východě, vzestup AfD také.

Politici potřebují Východ nejen jako rezervoár voličů a idejí, ale také jako prostor pro své působení. Třeba Kurt Biedenkopf prožil vrchol své kariéry – po letech ve funkci generálního tajemníka CDU – v Sasku, kde vešel do dějin jako „premiér pro výstavbu“. Podobné to bylo s Bernhardem Vogelem, prvním ministerským předsedou Durynska. Poprvé v životě vyhrál v Braniborsku volby dokonce i současný prezident Frank­-Walter Stein­meier – v roce 2009 si zde vydobyl své místo ve Spolkovém sněmu.

Anna Hähnig

Zmocněnec pro východní země

Kdo jiný než zmocněnec pro nové spolkové země by potřeboval Východ! Vděčí mu ostatně za svou práci. Ale východní Němci jej potřebují stejně tak – vždyť by měl ve Spolkovém sněmu zastupovat jejich zájmy. Bude to dělat i ten nejnovější? Zatím toho o něm příliš nevíme: Jmenuje se Christian Hirte a pochází z Durynska. Soudě podle jeho prvních vyjádření, vnímá tenhle chlapík z CDU východní Německo spíš jako úředník krátce před důchodem: rád by jej spravoval. A dával pozor, aby nové spolkové země nikomu nelezly na nervy. Je mu 41 let. Chemnitzkému deníku Freie Presse na přímou otázku, jestli chápe, že se mnozí obyvatelé východního Německa stále cítí jako občané druhé kategorie, odpověděl: „To nemohu potvrdit.“ Na další tvrzení, totiž že ve spolkovém kabinetu sedí jen dva východní Němci, opáčil: „Přijde mi úplně zbytečné naříkat nad tím, kolik je ve vládním kabinetu východních Němců.“ Měly by podle něj existovat kvóty pro východní Němce? „Ne, to je naprosto slepá cesta.“ A co si myslí o východoněmecké xenofobii? „To je především dědictví bývalé NDR. Na Východě nikdy nedošlo k reflexi vlastní zodpovědnosti za nacismus.“ Ani slovo o tom, že tahle individuální reflexe nacistických zločinů neproběhla po válce ani v západním Německu, ani slovo o dramatických zvratech či kolapsu východoněmecké porevoluční společnosti, žádné tázání se po tom, zdali takový vývoj nemohl přispět k současným postojům. Jinými slovy: možná zmocněnec pro východní země potřebuje Východ víc, než potřebují východní spolkové země svého zmocněnce.

Jana Hensel

Vlci

Když byli na konci devadesátých let poprvé po sto letech v Lužici znovu spatřeni vlci, považovali to Němci v zásadě za dobrou zprávu. Svobodný stát Sasko se na divoké šelmy začal opravdu těšit. V roce 2006 Sigmar Gabriel, tehdy ještě spolkový ministr životního prostředí, prohlásil, že návrat šelem vítá. „Měli bychom to podpořit,“ řekl. Roku 2011 se spolková vláda spolu s tou polskou dohodla, že budou „populaci vlků při přecházení hranic“ lépe chránit. Pro vlky to byla dobrá zpráva. V Sasku a Braniborsku se našel dostatek volného prostranství a divočiny, kruté zacházení jim tehdy nehrozilo ani od vládnoucích politiků.

Dalo by se říct, že i vlk potřeboval Východ. Ale možná se tam cítil až příliš dobře. A tak postupně osidloval další a další oblasti, nejdřív v Meklenbursku – Předním Pomořansku a Sasku­-Anhaltsku. Pak si troufl vyrazit na Západ. A v tu chvíli se rozpoutalo hotové peklo. Vlk se najednou stal tématem vládní politiky. Koaliční smlouva říká, mírnějšími slovy, zhruba toto: Uvidíme, čeho bude zapotřebí, aby ta potvora zase odtáhla. Vlkovi se žilo lépe, dokud byl jen problémem Východu.

Anne Hähnig

Hlavní město

Kdyby nebylo Východu, byl by Berlín nejoblíbenější turistickou destinací Evropy hned po Londýně a Paříži? Dozajista ne. Teprve Východ udělal z Berlína světovou metropoli. Pro jednatřicet milionů noclehů ročně nenajdeme vysvětlení v oddělení potravin západoberlínského obchodního domu KaDeWe, ale u Braniborské brány, na Alexandrově či Bebelově náměstí, na Gendarmenmarktu či u Checkpointu Charlie. Všechna tato místa oplývají superlativy, k nimž jim východní Berlín po znovusjednocení pomohl tak nějak mimochodem. Například East Side Gallery, tedy původní berlínská zeď, kterou roku 1990 pomalovalo 118 umělců z 21 zemí, je dnes nejdelší open air galerií na světě. Berghain patří mezi kluby ke světové špičce. Východní Berlín a jeho příběh lákají do města milio­ny lidí. Nejdojemnější výjevy jsou k vidění tam, kde je vyznačený průběh berlínské zdi vnitřkem města. Když se turisté najednou zastaví, protože si na zemi všimli dvouřadé čáry z dlažebních kostek. Na jejich tvářích je vidět, jak moc se snaží představit si tehdejší situaci. Často to končí tak, že se nad úzkou dvouřadou čárou rozkročí: „Podívej, jak je to šílený! Teď stojím jednou nohou na Východě a druhou na Západě.“

Carolin Würfel

Kultura

Když se mluví o endérácích (německy Ossis), pak jako o těch, co hrají druhé housle – málokdy smějí hrát prim, být za hvězdy a kulturní elity, kterým na vrchol pomohl právě Východ. Herci jako Ulrich Mühe, Charly Hübner, Matthias Schweighöfer, Nora Tschirner, Karoline Herfurth nebo Corinna Harfouch. Muzikanti jako Nina Hagen nebo Clueso. Umělci jako Rosa Loy, Neo Rauch, Georg Baselitz. O kolik kulturních počinů bychom přišli, kdyby zeď nikdy neexistovala nebo kdyby naopak nikdy nepadla? Všichni ti umělci spolu s nespočtem dalších v posledních desetiletích spoluutvářeli dějiny německého umění a kultury. Vyprávěli nám, jaký byl vlastně život na Východě, jaké to bylo, když východní Německo pomalu mizelo, i jak se tam žilo po pádu zdi. Před mnohými by se mělo úctou padnout na kolena. O mnohé z nich by se však člověk mohl, v závislosti na vlastním vkusu či politickém přesvědčení, všelijak otřít.

Carolin Würfel

Alternativa pro Německo (AfD)

Každá politická strana potřebuje znát místo svého zrodu, ten počáteční moment, první příběh, na kterém může zakládat svou existenci. Pro SPD by to mohla být dělnická třída, pro CDU jsou to nejspíš kostely, pro Zelené hnutí roku ’68. A v případě AfD – je to Východ. Ale právě u AfD je to trochu úsměvné, protože pro tuhle stranu domov není místem, odkud pochází (AfD byla založena roku 2013 v Hesensku), ale místem, které jí umožnilo být tím, čím je dnes. Teprve na Východě se AfD prosadila jako strana protestu. Roku 2014 se poprvé dostala do tří zemských parlamentů: saského, durynského a braniborského. Dnes je AfD synonymem naštvanosti. Její politika se nezaměřuje primárně na téma Východu – stranický program AfD míří proti lidem s majetky a s vyššími příjmy. Tenhle narativ funguje: „Jsme stranou těch, které dlouho nikdo neposlouchal.“ Co na tom, že se může rychle vyčerpat.

Valerie Schönian

Anebo vážně nikdo?

Představme si, že by krajina mezi Anklamem a Žitavou, Gubenem a Eichsfeldem vzkvétala v létě i v zimě, dveře u začínajících podnikatelů by se netrhly, sídlo by tu měly nejen malé a velké firmy, ale také nadnárodní korporace. Připusťme tedy, že by se uskutečnily ty nejdivočejší sny, které se objevily spolu se znovusjednocením – stejně by se určitě našli tací, kteří by si přáli, aby zeď znovu stála. Řekli by pak, jo jo, bylo to s vámi prima, milí zápaďáci, ale teď bychom tu zeď napříč zemí zase mohli postavit – ostatně když to můžou udělat Britové. A kdybyste nás chtěli navštívit, jste srdečně zváni, ale po svátcích se zas koukejte vrátit zpátky. Nebo oprášíme tradice a na trička si necháme natisknout nápis „East Germany first“. Ale humor stranou: takové hnutí ve východním Německu naštěstí neexistuje, něco takového nezvažovala ani Pegida. Strukturální chudoba Východu má tedy přinejmenším jednu výhodu: neexistuje žádné východoněmecké separatistické hnutí, neexistuje východoněmecký nacionalismus, který by šlo brát vážně. Ve skutečnosti zeď nikdo zpátky nechce. V tomto, separatistickém smyslu slova tedy Východ (ale ani Západ) vážně nikdo nepotřebuje.

Jana Hensel

Z německého originálu Wer braucht den Osten?, zveřejněného 28. května 2018 na webu časopisu Zeit, přeložila Eva Marková.

Překlad byl podpořen fondem Eurozine Translations Pool, který je spolufinancován programem Evropské unie Kreativní Evropa.