Devátého října spustilo Turecko vojenskou operaci namířenou proti Kurdům, kteří dosud ovládali severovýchodní Sýrii. Realizaci dlouho připravovaného plánu umožnilo stažení armády USA, která tak v podstatě zradila svého dosavadního spojence. Rojavským Kurdům nezbylo než požádat o pomoc režim Bašára al-Asada a vzdát se těžce vybojované autonomie.
Americký prezident 6. října zcela neočekávaně – a to zjevně i pro nejvyšší představitele vlastní administrativy – vydal rozkaz ke stažení všech amerických vojáků ze severovýchodní Sýrie. „Neočekávaně“ v tomto případě neznamená, že by záměr nebyl znám. Podobné prohlášení Trump učinil ostatně už v prosinci loňského roku, ale poradci mu to brzy rozmluvili. Nikdo však nečekal, že by USA nedaly s předstihem vědět kurdsko-arabským Syrským demokratickým silám (SDF), pro něž je tento svižný odchod nepříjemným překvapením.
Metoda Afrín
Zpočátku se zdálo, že ze zbrklého rozhodnutí bude těžit především Turecko, které si již dlouhodobě brousí zuby na anektování syrského pohraničí. Ochotu svůj záměr přetavit ve skutečné činy ostatně demonstrovalo již vloni, kdy jeho armáda a s ním spojené islamistické milice vpadly do Afrínu. Výsledek je méně známý, než by situaci příslušelo: v Afrínu i po bojích pokračují vraždy civilistů, porušování lidských práv a velká část 150 až 300 tisíc vysídlených obyvatel doposud živoří v kantonu Šahba, oblasti o něco větší než Brno. Podobný osud nyní hrozí i obyvatelům ve zbytku Autonomní správy severní a východní Sýrie, tedy oblasti rozpínající se od města Manbídž po trojmezí Sýrie, Turecka a Iráku a od města Kobání po ropná pole u Deir-ez-Zoru.
Už v případě Afrínu žádala Autonomní správa své spojence z koalice proti takzvanému Islámskému státu (IS), tedy především USA, o podporu vůči agresi Turecka. USA pomoc odmítly s tím, že své angažmá v Sýrii omezily na potírání IS, a nebudou tedy zasahovat v regionu, kde tento nepřítel neoperuje. Mnohem spíše ale USA byly v zajetí vlastní neschopnosti vytvořit si koherentní strategii pro syrskou občanskou válku. Na jednu stranu ve Washingtonu jestřábi od začátku války tlačili na pomoc protiasadovské opozici či přímo intervenci, na druhou stranu se Obama – stejně jako nyní Trump – snažil splnit slib daný voličům, že éra světového četníka skončí. To pak vedlo k situaci, kdy Obama Asadovi na běžícím páse vytyčoval červené linie, ale zároveň žádná jeho iniciativa nepřekročila nesmělé pokusy o vyzbrojení a výcvik protirežimní opozice.
Změnu měla přinést bitva o Kobání v roce 2014, kde z jedné strany Kurdy masakroval IS a z druhé strany hranice blokovalo Turecko. Zděšení světové veřejnosti Obamu přimělo k letecké podpoře kurdských bojovnic a bojovníků a nějakou dobu se zdálo, že by USA svým vstupem do konfliktu mohly překročit Rubikon. A ačkoli za poslední roky na území Autonomní správy rostl počet amerických poradců a speciálních sil, USA nezřídka braly ohled na nervózní Turecko, které syrské Kurdy považuje za teroristy kvůli ideologické blízkosti ke Straně kurdských pracujících (PKK). Tím, že americká operace i účast dalších zemí byla vždy zdůvodňována bojem proti IS, si prezidenti v Bílém domě nechali otevřená zadní vrátka pro okamžité stažení sil po zdánlivém poražení nepřítele.
V této situaci sehrávají rozporuplnou roli američtí úředníci a vojáci, kteří proměnlivou prezidentskou strategii převádějí v konkrétní činy. Na jednu stranu Autonomní správa z dobře míněného výkladu prezidentových nařízení ohromně profitovala – bojovníci dostali lepší výcvik, etnické konflikty dočasně urovnal příliv peněz a administrativa získala na profesionalitě, na druhou stranu sliby úředníků byly značně přemrštěné. Bylo tedy jen otázkou času, kdy situace vyústí ve zklamání všech zúčastněných.
Trumpovi se zadní vrátka každopádně náramně hodí. Teritoriální vítězství – nikoli úplné a rozhodně ne vykoupené americkým úsilím – nad takzvaným Islámským státem může prezident prezentovat jako úspěch amerického protiteroristického tažení a slouží mu jako argument pro opuštění spojenců z SDF. Turecku invaze podobně jako Trumpovi pomáhá odvádět pozornost od vnitropolitických problémů, jenže tentokrát dost možná přecenilo vlastní pozici na bitevním poli.
Výměna spojenců
Syrské demokratické síly, doposud trpělivě snášející nejisté sliby mezinárodní koalice proti IS, se tváří v tvář vojensky nadřazenému nepříteli rozhodly dát nespolehlivému spojenci košem. Nejen že by americké síly brzy opustily hranice s Tureckem, kde jen před několika týdny jako symbol dobré vůle bylo na přání USA odstraněno opevnění, ale ústup by probíhal tak pomalu, že by nebylo možné přivolat na pomoc některého z dalších aktérů. Není proto divu, že SDF velmi záhy ztratily trpělivost a USA vyzvaly k okamžitému odchodu. Namísto amerických jednotek má nyní v pohraničí převzít stráž někdo jiný: Asadův režim.
Zdá se, že Asadovi nyní vychází salámová metoda. Když na počátku syrské občanské války propustil velké množství džihádistů z věznic režimu, pomohl přetvořit poměrně umírněnou opozici v líheň radikálních islamistů, které demokratické státy jednoduše nemohly podporovat, a přispěl tak zásadně k poškození její image. Zároveň ústupem z primárně kurdských oblastí umožnil vzestup kurdské Lidové obranné jednotky (YPG), ze které se po připojení arabských a turkmenských bojovníků staly jednotky SDF. Skutečnost, že se Kurdové velmi brzy museli bránit agresivnímu nástupu džihádistických milicí, Asadovi uvolnila ruce a mohl se zbavit sekulární a umírněné opozice v Damašku, Aleppu a na jihu Sýrie. Nyní, když jsou tito soupeři poraženi, Asadův režim získává jedinečnou možnost krok po kroku znovu získat zpět severovýchod. Kdyby situace nebyla tak vážná, bylo by to skoro až úsměvné: Turecko, které se od začátku války chtělo Asada zbavit, v souhře s USA nakonec dosáhlo pravého opaku. Jenže odvrácení hrozby turecké agrese dost možná přinese velké nebezpečí pro všechny syrské opozičníky, pro něž byl severovýchod posledním místem, kam se dalo utéct před perzekucí Asadovým režimem.
Autor studuje blízkovýchodní studia.