Josef Kroutvor
Poletování jednoho ptáčka (vzpomínání a listování)
Torst 2019, 228 s.
Próza Josefa Kroutvora, jejíž název má odkazovat k asociativnímu a lehounkému subjektivnímu vzpomínání, se velmi rychle vyčerpává – po obligátním úvodu z dětství se ocitáme v období normalizace, do nějž jsou zasazovány historky z „existencialistických“ studijních let i profesní anekdoty kunsthistorika. K obrazu druhé poloviny 20. století kniha nepřináší nic nového, zůstává pouze sérií osobních vzpomínek bez širšího přesahu či sdělení. Jakákoli negativa autor podává jen s povzdechy, a to jak nad omezenými možnosti normalizačního období, tak nad porevolučními časy: „Bývalé přátelské společenství z doby samizdatu se nenápadně vytratilo, kulturní zájmy nahradila politika, publicistika a zveřejněné dokumenty.“ Autor vše popisuje zcela nekonfliktně, oceňuje drobné radosti, jako jsou krásy přírody či posezení u krbu, a v textu se to jen hemží zdrobnělinami. Josef Kroutvor chce být novým Jaroslavem Seifertem – a nejen v této naivitě a oslavě prostých věcí. Seifertovy Všecky krásy světa (1979) mu slouží jako vzor, několikrát na ně v textu odkazuje a touží se jim přiblížit. Kroutvorovi však chybí Seifertova temnější strana melancholie i vypravěčské schopnosti. Jeho kapitolám scházejí pointy i sevřenost a vyznívají do ztracena – črty či nespojité výjevy se grafomansky vrší, aniž by vznikl jakýkoli komponovaný celek.
Klára Soukupová
Holly Bourne
Jsem holka. Co s tím?
Přeložila Romana Bičíková
Slovart 2019, 423 s.
Nebylo by fér kritizovat román za to, že působí jako manuál feminismu a boje proti sexismu, je-li dosažení genderové rovnoprávnosti přiznanou autorskou intencí: Holly Bourne zkrátka chce podat pomocí románové narace manuál a témata k přemýšlení. Ve třetím díle young adult trilogie se rozhodla skloubit literární angažovanost s vyprávěním o událostech kolem jednoho projektu radikálního aktivismu. Hlavní hrdinka Lottie se za podpory kamarádek a feministického spolku, který založily, rozhodne veřejně upozorňovat na každý příklad sexismu, s nímž se během jednoho měsíce setká. Umístění demonstrativního činu do kontextu filosofického sporu mezi utilitární a deontologickou etikou je sice nepřesvědčivé, autorce se nicméně podařilo plasticky popsat, že boj proti dominantním diskursům a praktikám může jejich moc ještě utužit. Sexismus takovým dominantním řádem je a ukáže se, že měsíc je až příliš dlouhá doba. Boj středoškolačky Lottie je navlas podobný burleskní scéně, v níž klauna přestane bavit, že ho ředitel cirkusu sedící na vysokých štaflích opakovaně polévá vodou ze kbelíku. Rozhodne se pro opětování útoku, jenže voda vyšplíchnutá zdola nahoru zase končí na klaunově hlavě – podobně jako hlasité upozornění na sexismus přivolá nové vlny sexistického chování. Téma ale v románu bohužel nenašlo odpovídající literární jazyk. A škoda, že překlad názvu (What’s a Girl Gotta Do?) dělá z existence dívek problém a bere tak vítr z plachet těm, které chtějí jednat.
Eleonóra Hamar
Matias Faldbakken
Restaurant The Hills
Přeložila Jarka Vrbová
Odeon 2019, 216 s.
Taková kavárna na rohu ulice, to není ledasjaká věc, obzvlášť jedná-li se o kavárnu věkovitou. Restaurant The Hills ze stejnojmenné novely norského autora Matiase Faldbakkena je jedním z těch podniků. Autor uvádí do každodenního běhu onoho požehnaného zařízení, představuje plejádu zaměstnanců a hostů. Chvílemi se zdá, že nás unáší alegorickým vyprávěním, ale popisem chodů a hodů dává najevo přehled o pohostinském provozu; tak se zastaví kolemjdoucí host i znalec bonviván. Pokrmy jsou v spektru masitém, vegetariánském i veganském, kávu bez kofeinu barmanka nazývá „líbáním vlastní sestry“, tudíž se tu neprovozuje. Vína stolní, portská i tokajská v běžné nabídce, aperitivy, likéry, destiláty, kořalky též, jak je známe i neznáme z výprav i tahů. Zájemci o profesi číšníka, barmana či barmanky a restauratéra se nenuceně přivzdělají a mohou si zvýšit odbornost, což od Matiase Faldbakkena tvůrčí úmysl nanejvýš chvályhodný, neb pohostinství jest páteří a nosným pilířem veřejných služeb občanstvu. Co se pokrmů, dezertů, příkrmů, kompotů, polévek, ryb, zeleniny a koloniálních pochutin týče, fanoušci kulinářské literatury budou čtenářsky uspokojeni a metaforický jazyk Matiase Faldbakkena – například „hruškový koláč lehký jako kajčí peří“ – nedá usnout ani nejnáročnějšímu vyznavačovi gastronomie maurerovského kalibru.
Vít Kremlička
Adéla Gjuričová, Tomáš Zahradníček
Návrat parlamentu. Češi a Slováci ve Federálním shromáždění 1989–1992
Argo a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2018, 276 s.
Nové dějiny porevolučního československého parlamentu se nesoustředí jen na osobnosti jednotlivých poslanců, jakkoli federální shromáždění v letech 1990–1992 poskytovalo nadprůměrné množství silných osobních příběhů a představovalo asi nejpozoruhodnější skvadru zákonodárců v našich novodobých dějinách. V centru pozornosti publikace Návrat parlamentu stojí Federální shromáždění jako kolektivní aktér a proměňující se způsob, jakým zákonodárci vnímali sebe samotné jakožto poslance. Konfliktní vztah k ostatním ústavním institucím (nejen k federální vládě, ale i k prezidentu Havlovi) a spory o kompetence doprovázela podle autorů i zásadní změna sebepojetí parlamentu: od pozdně socialistického reprezentanta specifické společenské skupiny, za niž měl při společném hlasování manifestovat souhlas s politikou strany a vlády, přes poslance-amatéry reprezentující se demokratickými ctnostmi až k poslancům jakožto profesionálním politikům. Před čtenářem se v krátkém sledu vystřídá několik parlamentů: socialistický (pojatý jako socioekonomická zmenšenina společnosti), revoluční a ústavodárný. Ten poslední nebyl schopen dostát vlastnímu očekávání a přijmout konstituci, která zajistí další funkčnost společného státu Čechů a Slováků, a po volbách v červnu 1992 se transformoval v parlament (sebe)likvidační. Autoři zpracovali značné množství historických pramenů, přesto se jim povedlo udržet čtenářsky příjemný rozsah a svěží tempo textu.
Václav Rameš
Pražské orgie
Režie Irena Pavlásková, ČR 2019, 112 min.
Premiéra v ČR 10. 10. 2019
Vzhledem k tomu, kam se v posledních letech ubírá kariéra Ireny Pavláskové, není překvapivé, že útlá próza Philipa Rotha posloužila ve filmové adaptaci hlavně jako zdroj mírně skandálního názvu, lehce pikantního námětu a pár přiměřeně sofistikovaných dialogů. Všeho s mírou, jako když na orgiích zrovna mají županový den (což ve filmu opravdu mají). Film, který vypráví o výletu amerického intelektuála do komunistické Prahy, zákonitě vypovídá o setkání dvou kultur, jež ale v podání Pavláskové vypadá spíš jako tanec masek a mýtů. Spisovatel Nathan Zuckerman už nemohl být naivnější, rezervovanější a idealističtější – ostatně jeho jedinou úlohou je klopýtat v panoptiku sedmdesátkové Prahy, která se také mění spíš v mýtus o sobě samé. Hned v úvodu během Zuckermanovy cesty z letiště sledujeme sérii nejstereotypnějších situací spojovaných s komunistickou totalitou. I autorova další setkání – s hotelovou službou, disidenty i obyčejnými studenty – jen znovu a znovu předvádějí nejprvoplánovější vzorce, mezi nimiž nechybí přehlídka státních represí přerůstající do kafkovských rozměrů, láska k umění jako k hodnotě spjaté se svobodou a nevázaný bohémský život. Trochu informovaný divák se ovšem bude ve virtuálním světě, který film vystavěl, cítit stejně nekomfortně jako Zuckerman, ale z opačných důvodů. Má totiž pocit, že ví o prostředí, v němž se děj odehrává, mnohem víc než tvůrci filmu.
Antonín Tesař
Spolka
Spaces of Collectivity
Galerie VI PER, Praha, 25. 9. – 9. 11. 2019
Aká je alternatíva k flipchartom a okrúhlym stolom a čo determinuje ich tvar? Existuje zásadný rozdiel medzi štruktúrou brainstormingu vo firmách a umeleckých ateliéroch? V pražskej galérii VI PER predstavuje kolektív architektiek a sociologičiek Spolka niekoľko otázok spojených s reprezentáciou priestorov pre kolektívnu prax. Za sebou majú projekty, v ktorých diskutovali spolu s organizáciami, odborníkmi a verejnosťou o témach a možnostiach angažovanosti a participácie vo verejnom priestore. Exkurz do ich uvažovania prezentujú vystavené materiály spolu s dokumentáciou akcií ako Never-Never School, letnej školy organizovanej Spolkou v Košiciach s témou commons, spoločného zdieľania zdrojov, alebo vytváranie kolektívnych máp a jazykov v Malzfabrik pre sympózium Sharing/Learning: Methods of the Collective in Art, Research and Activism v Berlíne. Zároveň je výstava živý organizmus zakonzervovaný v čase, ktorý čaká na svojich účastníkov panelovej diskusie s vychladnutou filtrovanou kávou na (ne)okrúhlom stole a stolným tenisom počas prestávky. To je podstatný moment, ktorý na jednej strane vyzýva k účasti na stereotypných modeloch kolektívnych stretnutí a na druhej provokuje k vystúpeniu z tejto konformity. Prepájanie individuálnych krokov jednotlivcov s menovkami anticipuje nutnosť novej organizácie spolupráce v budúcnosti, ktorá môže viesť k úplne odlišným metódam usporiadania priestoru a vizuálneho jazyka.
Rona Jankovičová
Obrazy konců dějin
Uměleckoprůmyslové museum, Praha, 17. 10. 2019 – 29. 3. 2020
Výstava s podtitulem Česká vizuální kultura 1985–1995, uspořádaná v rámci letošního Fotograf Festivalu, představuje škálu médií, která definovala a utvářela místní vizuální kulturu v letech politického a společenského přerodu. Kromě fotografií uznávaných tvůrců, jako je například dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák, Iren Stehli či Ibra Ibrahimovič, je zde vystavena také grafická tvorba, artefakty masové kultury či běžné pořady z televizního vysílání. Stěžejním konceptem je tak vizuální zahlcení, které diváka vtahuje do atmosféry devadesátých let. Zatímco řada vystavených fotografických děl má nadčasový charakter, vizuální kultura zprostředkovaná televizními pořady České televize v dobových televizorech, magazínovou produkcí, přebaly hudebních alb, jež doprovázejí centrální časovou osu, ale i módními fotografiemi Dušana Šimánka či Petry Soukupové výstižně vykresluje ducha tehdejší doby. Nechybí ani grafický design (například Aleše Najbrta či Josky Skalníka) nebo dobové umělecké časopisy, jako byly Živel, Divus či VOKNO. Kurátor Pavel Vančát do výstavy zahrnul dokonce i vitrínku s pornografickými časopisy, jejichž vulgarita zpětně charakterizuje nespoutanost devadesátých let zřejmě nejtrefněji. Dá se tedy říct, že Obrazy konců dějin neopomíjejí snad žádný aspekt vizuality „přerodu“ a upozorňují na kulturní kontinuitu mezi pozdním státním socialismem a zrodem demokratického státu.
Natálie Drtinová
Káryyn
The Quanta Series
CD, Mute Records 2019
Podle francouzského filosofa Gillesa Deleuze je smyslem umění rozvrhovat chaos: na jedné straně zachovávat jeho nepoddajnou neuchopitelnost, na straně druhé se mu pokoušet vtisknout řád. A debut syrsko-americké hudebnice Káryyn, která studovala mimo jiné u skladatelky Pauline Oliveros a performativní umělkyně Mariny Abramović, skutečně budí dojem, že je autentickým záznamem boje s chaotickými silami a že právě tento boj definuje autorčinu tvorbu. Album The Quanta Series je komponováno jako střet dvou elementů: zvuku a hlasu. Podotkněme rovnou, že žádná z obou sil nezvítězí. Káryyn je udržuje – nietzschovsky řečeno – ve fázi „nekonečného znesváření“, a její tvorba je tak výsledkem jakéhosi divokého bujení. Některé skladby lze připodobnit k produkci jiných žánrově spřízněných hudebnic na pomezí experimentu a elektronického popu, například Björk nebo Laurie Anderson, které Káryyn sice necituje, ale jejich vliv je v její hudbě jasně patrný. Vždy je tu ovšem přítomný určitý exces. Pokaždé je zde něco, co narušuje půdorys, na němž jsou skladby vystavěny. V pozadí je cosi tajemného – něco fyzického, temného, těžko popsatelného. Vlastně jde o jakési písně úniku: možná mají tak blízko k chaosu, protože před ním prchají. A právě vnímání této podvojnosti je zásadní. Zkrátka, nejedná se o spotřební zboží pro hipstery, kteří pro svou generaci hledají „vlastní Björk“.
Benjamin Slavík