My zrůdy ze stanice Hnus

Po strhujícím dramatu o pomstě Odnikud (Aus dem nichts, 2017) natočil Fatih Akin film pojednávající o hamburském sériovém vrahovi Fritzi Honkovi, který v sedmdesátých letech zavraždil čtyři prostitutky a jejich těla rozřezaná na kusy pak uchovával ve svém bytě. Oblíbenec festivalových porot se do toho podobně jako Honka nebál říznout. Film U Zlaté rukavice ale vyvolává spíš rozpaky.

Kabinet hrůzné fádnosti

Když Honka poté, co naporcoval jednu ze svých obětí, animálně zasyčí na holčičku, která se potuluje v chodbě pod schody do jeho podkrovního příbytku, stává se skutečným monstrem. Jako nahrbeného skřeta, který se plouží nočními ulicemi a straší malé děti, si jej mohl představovat i Akin, jenž v Hamburku prožil dětství a s legendou o Honkovi byl dobře obeznámen. Přesto – anebo možná právě proto – se ve svém filmu snaží přívlastek „legendární“ ze životopisu sériového vraha překrýt odérem všudypřítomného rozkladu a všech myslitelných tělních tekutin.

Na Honkovi zde není legendárního ani fascinujícího skutečně vůbec nic. Oproti romantizujícímu pojetí příběhů o geniálních psychopatech spřádajících ďábelské plány traktuje Honkovu existenci pouze ubíjející nuda. Pro okolní svět je téměř neviditelný a tuto jeho bezvýraznost Akin nápaditě zvýznamňuje prostřednictvím hororových tropů. Když si například Honka vyhlédne mladou a krásnou dívku, za níž se soustředěně plíží, nikdy ani náznakem neprotne její zorné pole, jako by zůstával běžným zrakem neviditelným, ve stínu skrytým přízrakem.

V adaptaci stejnojmenného románu Heinze Strunka nejde Akinovi o příběh, v němž by se soustředil na Honkovu osobnost, usiloval o složitější psychologizaci nebo přibližoval sociální a jiné kontexty, které mohly pomoci zformovat vyšinutého jedince. Jeho film působí jako propracovaný, ale jednorozměrný portrét. Z oparu městských legend se vynořuje pokřivená tvář Fritze Honky, muže mdlého rozumu, prázdného pohledu a chabé tělesné konstituce, který scházel ze svého páchnoucího podkroví do nálevny U Zlaté rukavice ve vykřičené čtvrti St. Pauli, kde si nikým nepovšimnut vyhlížel své oběti.

Akinův bubák z dětství

Misogyn, který přeje „smrt všem kurvám, co neroztáhly nohy“, zapadá mezi místní ztroskotance a jediný rozdíl mezi nimi a Honkou je možná v tom, že netušíme, co ve svých brlozích prováději oni. Bizarní kontrast v tomto panoptiku pak tvoří občasní zbloudilci z vnějšího světa, jako je středoškolák v pleteném svetru, který na svém bicyklu dorazil pravděpodobně rovnou z filmu Wese Andersona a za svou troufalost také zaplatí náležitou cenu. Pro očistec mimo prostor a čas, kam denní světlo pro věčně zatažené závěsy nemůže, protože „lidi nepijou, když svítí slunce“, je příznačná jakási mrtvolná strnulost a taktéž Honkovy oběti jsou v mnoha ohledech mrtvolami ještě předtím, než na ně vytáhne svůj povadlý penis a posléze pilku.

Od uvedení na letošním Berlinale provází film šeptanda o takřka hmatatelném pocitu zhnusení, který přetrvává málem i po odchodu z kina. Zlatá rukavice disponuje nezpochybnitelnou výtvarnou kvalitou. Obrazy s nažloutlými a sinalými barvami, které umocňují odpudivost Honkovy osoby, svou kompoziční precizností, výraznými texturami a hloubkou připomínají staré oleje na plátně. V titulkové sekvenci je pak okázale předvedeno, jak věrná byla rekonstrukce prostředí, v němž se Honka pohyboval. I tímto ale Akinův film mimoděk připomíná technicky přesné, ovšem poněkud odtažité a repetitivní cvičení na téma ošklivost, které paradoxně nakonec zůstává bez chuti i zápachu.

Akin je přitom známý svými dramaty, která nás vtáhnou do emocionální sinusoidy, a je snadné se jim poddat i s vědomím, jak obratným je manipulátorem. To byl případ právě jeho předchozího snímku Odnikud, v němž se suverénně vyrovnal s žánrovou tradicí filmů o pomstě. Zlatá rukavice, v níž se vědomě obrací ke kinematografii extrémů a exploataci, oproti tomu působí, jako by si film o bubákovi z dětství Honkovi natočil výhradně pro sebe. To je samozřejmě legitimní, ale hrozí, že si na jeho bizarní podívanou za chvíli vzpomenou nanejvýš dramaturgové přehlídek filmového braku.

Autorka je filmová publicistka.