Nechceme být nový Berlín

I v Česku občas slýcháme frázi, že Lipsko je „nový“ nebo „lepší“ Berlín. Co se tím přesně myslí?

Majitel turistického lokálu Auerbachs Keller vymyslel v roce 2012 slogan „Lipsko – lepší Berlín!“ jako reklamu na svůj hostinec. Dodnes na toto heslo můžete narazit v turis­tických magazínech celého světa – většinou v souvislosti s chválou, kolik možností Lipsko nabízí a jakou má atmosféru. Obyvatelé a obyvatelky Lipska tento slogan moc nepoužívají. Je to turistická nálepka, která navíc nesedí, pokud obě města aspoň trochu znáte. Podobné je to s označením „Hypezig“, které se objevilo téhož roku coby kritika zmíněné mediální masáže. Pro spoustu lidí z Lipska už stačilo získat hořkou příchuť. Přejí si, a já s nimi, aby tento hype ustal a aby se Lipsko – především co do růstu nájmů a čím dál ohroženějších klubů, hospod nebo volných ploch – novým Berlínem nestalo.

Zhruba do roku 2000 se Lipsko potýkalo s úbytkem obyvatelstva, v posledních letech ale začalo rychle růst. Jak vypadá demografická situace ve městě?

Co do vývoje počtu obyvatel je Lipsko městem extrémů. Zatímco v roce 1930 v něm žilo skoro 720 tisíc lidí, během existence NDR se smrsklo na 530 tisíc. Následoval další propad na 440 tisíc v roce 1998. Zpátky nad půl milio­nu se v další dekádě dostalo hlavně díky připojování předměstských obcí. V posledních deseti letech pak přišlo skoro sto tisíc nových obyvatel a obyvatelek, takže ke konci letošního roku město nejspíš překročí hranici šesti set tisíc. Přicházejí hlavně mladí ve věku osmnáct až třicet let, kteří tu chtějí studovat nebo zahájit pracovní kariéru. Zhruba polovina nových obyvatel pochází ze zahraničí, třetina z východního Německa a přibližně patnáct procent ze západního. Dnes je tedy Lipsko nejrychleji rostoucí město v Německu. Komunální plánování s dalším růstem počítá, i když už začal zpomalovat. Jisté je ale koneckonců jen to, že se věci stejně vyvinou jinak, než by člověk čekal.

Jednou z nejznámějších čtvrtí v Lipsku je levicově­-hipsterský Connewitz. Musí se potýkat s následky gentrifikace podobně jako berlínský Kreuzberg?

Na sklonku NDR byly v někdejší dělnické čtvrti Connewitz celé bloky prázdných činžáků z doby okolo roku 1900. Chátrající domy měly ustoupit panelovým sídlištím. Po převratu se od těchto plánů upustilo a mnoho domů obsadili lidé z punkové a radikálně levicové scény. Řadu z nich pak vyklidila policie, ale u více než deseti proběhla „legalizace“ a v polovině devadesátých let je převzalo AWC – Alternativní bytové družstvo Connewitz. Zároveň tu vznikla spousta hospod, klubů a také kulturních provozů známých daleko za hranicemi města, jako je Werk II, Conne Island nebo UT Connewitz. To vše přispělo k mýtu jakéhosi Hobitína, úplně jiného než zbytek Lipska, natožpak Saska. Tento mýtus je tu intenzivně podporován a přitahuje ještě víc lidí z nejrůznějších subkultur. Podobná místa začala v poslední dekádě vznikat i v Plagwitzu a Lindenau na západě města a nově také na východ od hlavního nádraží.

Ve většině německých velkoměst procházejí čtvrti z gründerské doby podobnými gentrifikačními procesy. Ceny nemovitostí i nájmy prudce stoupají, mnoho bytů prochází sanací, často i zbytečnou, v prolukách rostou luxusní novostavby a čím dál víc lidí je ze svých bytů vytlačováno metodami na hraně legality, někdy i za ní, aby se pak daly jednotky pronajmout podstatně dráž.

Lipské sídliště Grünau bylo jedno z největších v NDR a ještě před třiceti lety zde žilo 85 tisíc lidí. Dnes je to zhruba polovina. Bourají se v Lipsku panelové domy?

Z původních 36 tisíc bytů postavených v letech 1976–1987 bylo mezi lety 2002 a 2013 okolo osmi tisíc jednotek zbořeno, a to se státní finanční podporou. Dnes by ale byly tyto byty znovu potřeba. V posledních letech dokonce vyrostla na místě demolic řada novostaveb s poměrně vysokými nájmy a další jsou v plánu. Byty v Grünau patří hlavně velkým bytovým družstvům a městské firmě LWB, částečně ale také realitním firmám orientovaným na zisk. Byty jsou téměř výlučně nájemní. Dodnes tu ale žijí mnozí z těch, kdo sem přišli v osmdesátých letech. Proto je průměrný věk na sídlišti podstatně vyšší než městský průměr – 47,7 let oproti 42,4 – i když v poslední době opět klesá.

I na sídliště tedy přicházejí především mladí?

Ano, prázdné byty a poměrně příznivé nájmy lákají mladší lidi s nízkými příjmy, případně i nezaměstnané či žadatele o azyl, kteří už často v činžákových čtvrtích v širším centru dostupné bydlení nenajdou. Podíl migrantů a migrantek činí v některých sídlištních čtvrtích až 26 procent, což je vysoko nad průměrem Lipska, o východním Německu ani nemluvě.

Jakými způsoby se obyvatelé a aktivisté brání tlakům na čím dál dražší bydlení?

Ze zhruba 337 tisíc bytů v Lipsku tvoří téměř 300 tisíc nájemní byty. Přibližně 210 tisíc z nich je v rukou soukromých vlastníků, kteří většinou nebydlí v Lipsku, ale nejčastěji v západním Německu. Přes dvacet tisíc bytů patří německým nebo nadnárodním společnostem s akciemi obchodovanými na burze. Vedle městské firmy s desetinovým podílem, devíti velkých bytových družstev a několika domů ve vlastnictví obecně prospěšných společností je tu zhruba osmdesát domů v kolektivním vlastnictví nájemníků a nájemnic. Jde o velice různé formy bydlení, od „normálních“ garsonek a bytů pro páry s dětmi až po společné a komunitní bydlení. Když k tomu připočítáme téměř dvacítku maringotkových ploch, jde o zhruba dva tisíce lidí v kolektivních a samosprávných strukturách. Vzhledem k celkové populaci města jsou to ovšem jen tři promile – malá, ale výrazná nika.

Členové Svazu nájemníků a další sdružení nájemníků a nájemnic požadují už řadu let po městské radě, ale i po zemské a spolkové vládě silnější regulace soukromých nájemců, zastavení spirály cen nemovitostí i nájmů, omezení „modernizací“, jejichž výsledkem je luxusní bydlení, a také zastavení růstu podílu nájemních bytů v soukromém vlastnictví. Proto se iniciativy jako Lipsko – město pro všechny [Leipzig – Stadt für alle] čím dál těsněji propojují se skupinami aktivistů v jiných městech, organizují demonstrace či veřejné diskuse, aktivně vstupují do politiky a pomáhají lidem vytlačovaným z nájemního bydlení.

Sám působíte v Radě domů a maringotek. V čem spočívá její činnost?

Spolek Rada domů a maringotek [Der Haus­- und WagenRat e.V.] vzešel roku 2014 ze spolupráce lipských hausprojektů a wagenplatzů. Jde o spolek samosprávných obytných prostorů v Lipsku a okolí a slouží i jako poradenské centrum pro iniciativy, které usilují o společenské formy bydlení a vlastnictví. Poradenská akční skupina se věnuje bytovým projektům, ale i družstevně vlastněným ateliérům a dalším pracovištím. Podporujeme různé iniciativy při jejich vzniku, při vyjednávání s vlastníky či bankami a podáváme pomocnou ruku v krizových situacích. Vedle toho pořádáme veřejné akce s tematikou rozvoje města a bytové politiky. Sami sebe chápeme jako lobby za solidární město. Působíme hlavně v Sasku, Sasku­-Anhaltsku a Durynsku, ale jsme v kontaktu i s hausprojekty a propojujícími strukturami v sousedních zemích. V Česku jde hlavně o síť solidárního bydlení Sdílené domy.