Nezbyla jen fantomová bolest

Jak byste popsala úlohu literatury v bývalé NDR v porovnání s dnešním Německem?

O NDR se vždy mluvilo jako o zemi čtenářů. Literatura měla fundamentální roli, byla poměrně konkrétně plánovaná a měla fungovat jako prostředek pro výchovu společnosti. Ve společnosti, kde se tradovalo Stalinovo „spisovatel jako inženýr duše“ nebo heslo Alexandra Dymschitze o spisovateli jako „vychovateli mas“, byla literatura už od začátku politickým vedením používána jako prostředník šíření politiky mezi obyvatelstvo. Hlavně koncem šedesátých let ale začala fungovat i jako náhradní možnost diskutování společenských problémů, protože neexistoval svobodný tisk. Člověk ovšem musel číst mezi řádky.

Dnes naštěstí už nežijeme v diktatuře a literatura či divadlo nemusí zákonitě fungovat jako prostor pro politicko­-sociální diskuse. Dnes je literatura jen jedním z mnoha médií. Čím víc roste role internetu, tím se množství publikovaných knih snižuje, ale v Německu se přesto v celosvětovém měřítku pořád vydává a čte poměrně velké množství knih. Takové to dnešní přesvědčení, že mladí už nečtou a jsou jenom na mobilu, neplatí.

V ČSSR byla role literatury prestižní jako v NDR. Po roce 1989 přišel ale šok, když knižní náklad klesl třeba na pouhou desetinu. Byla v Německu tato situace obdobná?

Ten problém byl lehce odlišný. Za prvé, východoněmečtí spisovatelé truchlili nad ztracenou utopií, neúspěšným pokusem vybudovat lepší stát, a navíc je tu něco, co někteří nazývali „fantomovou bolestí“ východoněmeckých spisovatelů, kteří si jednoduše museli uvědomit, že přišli o svoji vlivnou pozici. Také často zaznívalo, že sice máme svobodnou společnost, ve které každý může říkat, co chce, ale že už není nikdo, kdo by naslouchal. Za druhé, proběhla problematická německo­-německá debata v roce 1990. Na jedné straně stáli žurnalisté Frank Schirrmacher a Ulrich Greiner, kteří ostře napadali Christu Wolf a s ní celou literaturu NDR, její intelektuály i pozici spisovatelů jako symbolů kulturního fóra. Esejista Karl Heinz Bohrer publikoval článek, ve kterém píše, že už „nepotřebujeme další spisovatele­-kněze“. Námitce, proč bychom měli přikládat nějakou speciální roli těmto autorům, sice trochu rozumím, ale radikální pozice, která naprosto odmítá intelektuály NDR a vysmívá se spisovatelům, kteří přišli o své místo, je podle mě už za hranicí.

Od devadesátých let se vedla diskuse nad existencí či neexistencí literatury NDR jako samostatné národní literatury. Kam se stavíte vy a proč?

V podstatě hned po pádu berlínské zdi se objevila otázka, jak přehodnotit východoněmeckou literaturu z politického hlediska. Kritik Marcel Reich­-Ranicki v knize Ohne Rabatt [Bez slevy] zmiňuje, že během režimu byly na autory disentu kladeny nižší nároky a že na Západě byli přijímáni i spisovatelé, jejichž dílo nevykazovalo dostatečné estetické kvality. To je z pohledu literárního kritika naprostá hanba. Samozřejmě přišly i extrémnější otázky – co z literatury NDR vůbec zbude a zda bychom ji neměli celou nechat spadnout do propadliště dějin. Tahle extrémní pozice se objevovala spíš ve fejetonech, v literární vědě se diskuse odehrávala spíše na metodologické rovině. Co nám dala literatura NDR? Je to národní, nebo pouze regio­nální odnož německé literatury? Tato otázka je eminentně politická, týká se postavení obou zemí a toho, jak byly rozděleny a kudy vedla hranice mezi jejich literaturami.

Po válce všichni chápali německou literaturu jako jednu, ačkoli už na prvním spisovatelském kongresu v roce 1947 byly rozdílnosti mezi západní a východní německou kulturní politikou celkem zjevné. Pak ale někdy na přelomu padesátých a šedesátých let přišla tahle snaha politického vedení NDR etablovat vlastní literaturu, takže z národní literatury ve smyslu jednoho národa se stala státní literatura dvou států. Přesto se už někdy koncem sedmdesátých let objevila představa „konvergence“ – přece i východoněmečtí autoři píší o západoněmeckých tématech, ekologických problémech, mírovém hnutí nebo hrozbě atomové války. Mluvilo se o literatuře NDR a německé literatuře, o západoněmecké literatuře spíš ne.

Na tomto poli pak existuje spousta možností, co s východoněmeckou literaturou dělat – od znehodnocení po uznání a od ohraničení po zahrnutí. Já osobně si myslím, že by se literatura NDR měla vnímat jako epocha, stejně jako klasicismus nebo romantismus. Trvala určitou dobu, měla své předchůdce a následníky, měla svůj konkrétní obsah, politický kontext, speciální prostředky produkce a obecné zásady, které určovaly její estetický program.

Jaká byla pozice intelektuálů v NDR v kontextu bývalého východního bloku?

Poměrně se lišila od zbylého východního bloku, kde bylo tíhnutí k disentu mnohem silnější. Valná většina intelektuálů a spisovatelů v NDR ideu socialismu hodnotila pozitivně jako snahu vytvořit nové spravedlivé Německo. Jak říká spisovatel Günter Kunert, jemu antifašismus nikdo nenařídil. Socialismus vznikl jako opozice k německému fašismu, ze zkušenosti viny, a právě generace Christy Wolf, Heinera Müllera, Güntera Kunerta, kteří se narodili v pozdních dvacátých letech a válku zažili jako teenageři, měla potřebu se z toho vypsat. O tom ve své knize The Powers of Speach [Síla slov] píše David Bathrick, který zmiňuje, že většina spisovatelů NDR seděla vždycky na dvou židlích. Heiner Müller zase přiznává: „Já jsem byl vždy na obou stranách zdi.“ Mezi dvěma extrémy, disidentem a režimní literaturou, byl obrovský prostor vyplňovaný autory, kteří balancovali na hraně kritiky a loajality. Nikdy nesnili o kapitalismu. Opravdový socialismus, který se jim zdál jako nejlepší řešení, byl iluze, kterou ale skutečně opustit nedokázali. To je odlišné pouze u mladší generace, již Uwe Kolbe nazývá „hineingeborenen“ [„narozená do“].

Jak silný byl tedy východoněmecký disent a jakou moc měla cenzura?

To se opět lišilo od ostatních států východního bloku. Literatura byla privilegovaná, ale zároveň i kontrolovaná. Spisovatelé mohli například cestovat, někteří jezdili do USA na univerzity i jinam v kapitalistickém zahraničí. Cenzura tu ale byla pořád, ačkoli skrytě, protože oficiálně byla zakázaná zákonem. Existovalo několik komplikovaných aparátů, které kontrolovaly, co může vyjít. Christa Wolf zmiňuje, že i sami spisovatelé věděli, co jde a co nejde, a škrtali v textech ještě před odevzdáním. Proto nakonec nebylo tolik zarytých disidentů, kteří by stáli v přímé opozici k režimu. Mnoho jich také buď emigrovalo, nebo bylo donuceno emigrovat, hlavně poté, co byl v roce 1976 zbaven občanství Wolf Biermann. Spisovatelů, kteří museli emigrovat, bylo tolik, že se mluví i o třetí německé literatuře, která stojí mezi NDR a SRN. Nesmíme zapomínat, že významnou roli zde hrálo i to, že s NDR západní Německo sousedilo. Oba státy spolu sdílely historii a kulturu a jejich kulturní politiky se navzájem ovlivňovaly. Kontakt mezi NDR a SRN byl neskutečně silný.

Existuje současná východoněmecká literatura, nebo pouze východoněmečtí autoři, byť bývalí?

Myslím, že zajímavější je, zda v současné době vůbec existuje nějaký rozdíl v literatuře mezi Západem a Východem. To je dnes těžké říct. V devadesátých letech bylo toto dělení relativně silně konstruováno a ještě v roce 2000 novinářka Iris Radisch publikovala článek pojednávající o tom, že existují dvě rozdílné německé literatury. Jestli to platí i dnes, o tom bych trochu pochybovala. Jsou ale spisovatelé, kteří vyrostli v NDR a začali publikovat až po roce 1989. Oproti jejich západním kolegům logicky vycházejí z jiné tradice, kultury, mají jiné vzpomínky. A pochopitelně jsou tu pak spisovatelé, kteří publikovali už v NDR a dnes stále píší. Proto bych řekla: ano, východoněmecká literatura svým způsobem stále existuje.

Do jaké míry je současná východoněmecká literatura spjatá s bývalou NDR? Co z ní dělá literaturu „východoněmeckou“? Je to styl psaní, témata, paměť nebo prostor?

S kolegyní Mirjam Meuser jsme se tím, co se stane s literaturou NDR, když NDR přestane existovat, zabývali ve dvou knihách Literatur ohne Land? [Literatura bez země?]. Zatím jsme se věnovali spisovatelům, kteří psali už před rokem 1989 a pak pokračovali, samozřejmě jsou ale i tací, kteří psát přestali. Byla bych ráda, kdyby vznikl ještě svazek o autorech, kteří začali psát až po roce 1989. Měl by za cíl zjistit, zda existuje nějaká původní historie, z níž vycházejí. Moje hypotéza je, že ano.

Věnovali jsme se ale především otázce estetična. To, zda východoněmečtí autoři píší o stejných nebo jiných tématech, nám přijde vedlejší. O literatuře NDR se říkalo, že je tragičtější, společensky kritičtější. Říkalo se, že spadá do socialistického realismu, že v ní neproběhla postmoderna, a proto je stylově jednodušší, vypravěčský styl je nekomplikovaný a má jasný narativ. To ale není úplně pravda. Christa Wolf navázala na tradici romantismu, v šedesátých a sedmdesátých letech se vypravěčský styl zmodernizoval, v osmdesátých letech skupina Prenzlauer Berg, ať už vědomě nebo nevědomě, navázala na dadais­mus dvacátých let a na základě jazykové hry vystavěla poměrně vysoký literární styl. Je otázka, zda bychom to ve východoněmecké literatuře našli i dnes. Určitě to stojí za zkoumání. Tematicky je to jinak. Je mnoho mladých autorů, kteří začali psát až po pádu zdi a věnují se například tomu, co lidé prožívali po roce 1989 a proč reagovali tak, jak reagovali. Dodnes vycházejí nová vydání prvních děl takzvané Wendeliteratur [„literatura převratu“] ze začátku devadesátých let.

Jak silná je v současné literatuře, ale i v umění obecně ostalgie a vzpomínky na NDR?

Musela bych hodně přemýšlet, aby mě napadla nějaká kniha, kterou bych si spojila s ostalgií. Vznikají různé práce, které se vracejí k nějakým událostem, vzpomínkám a získávají i literární ceny, ale to podle mě není ostalgie. Ostalgie je něco relativně banálního, je to ona fantomová bolest. Co se týče umění obecně, tam se ostalgie celkem silně projevovala v popkultuře, hlavně v různých televizních show kolem roku 2000. Ale jsem si celkem jistá, že kdybyste dnes uspořádala anketu s otázkou „Chtěli byste skutečně zpátky NDR?“, většina by odpověděla: „Proboha, ne!“ Ostalgie v popkultuře je podle mě věcí naprosto apolitickou, jsou to spíš vzpomínky na dětství.

Symboly jako Pittiplatsch a trabant na jednu stranu NDR zlehčují a zesměšňují, ale na druhou stranu to v sobě pravděpodobně nenese nic nebezpečného. Problematičtější je tendence romantizovat minulost tak, že se bagatelizují aspekty diktátorství. Někteří mladí si myslí, že bychom měli socialismus zkusit znovu – ten „opravdový“. Nad tím jenom kroutím hlavou.

Kdo byl Pittiplatsch?

Pittiplatsch je něco tak typicky německého! Existuje prastará pohádková postava písečného muže, který sype dětem písek do očí, aby usnuly. A skutečně to funguje, děti mají po tomhle příběhu pocit, že jsou vážně unavené, a je to dobrý způsob, jak je zahnat do postele. V rozděleném Německu téměř vše existovalo dvakrát, stejně tak byli i dva píseční panáčci a z nějakého důvodu byl ten východoněmecký atraktivnější než západoněmecký. V tomhle seriálu pro děti s sebou měl vždy ještě nějaké vedlejší postavy, takže panáčka Pittiplatsche a jeho kamarádku Schnatterinchen, kachnu nebo pana Lišku a paní Straku znali všichni.

V české literatuře po roce 1989 se objevila řada nových autorek. Je možné sledovat takové tendence v Německu?

Neřekla bych, že se objevila zrovna vlna nových autorek po roce 1989, ale něco podobného možná přišlo už v sedmdesátých letech, kdy se v NDR objevilo silné hnutí spisovatelek, které by se asi dalo chápat i jako jakási náhrada za chybějící ženské hnutí. Oficiálně totiž platilo, že ženská otázka je vyřešená. Ekonomicky a právně to jistě bylo téměř vyřešeno, ale v kulturní oblasti trvalo samozřejmě delší dobu, než se změnil pohled na ženy a jejich postavení. Nutno dodat, že NDR se v tomto ohledu poměrně činila a vycházelo spoustu literatury, kde se objevovaly ženy jako traktoristky, inženýrky, stavbyvedoucí a podobně. Literatura se stala logickou a také asi jedinou oblastí, kde se na ženské otázce mohlo dál pracovat.

Jak fungoval literární kontakt mezi NDR a NSR?

Hodně se mluví o tom, jak tenhle kontakt fungoval v době berlínské zdi, ale až do roku 1961 bylo možné jít do Západního Berlína a koupit si tam knihy. Jediný problém do té doby mohla představovat otázka peněz. Po roce 1961 bylo pro běžného člověka těžší dostat se k západoněmeckým knihám, ale ne pro spisovatele. A tyto spisovatelské kolegiální kontakty fungovaly dál a od sedmdesátých let mohlo mnoho autorů jezdit i do NSR. Heiner Müller v osmdesátých letech v podstatě pendloval mezi západním a východním Německem. Pak také fungovala soukromá výměna, kdy jeden výtisk koloval ve větším okruhu lidí. Konaly se různé konference, spisovatelé na Západě a Východě se mezi sebou znali. Pak existovaly i další formy toho literárního kontaktu. Roland Berbig o tom publikoval významnou knihu Stille Post [Tichá pošta].

Jaký byl ohlas východoněmeckých autorů v zahraničí?

Christa Wolf měla neuvěřitelný úspěch, byla velmi populární třeba v Itálii, Francii, USA, Francii, Řecku… Stephen Brockmann, když byl prezidentem German Studies Association, ve své úvodní řeči na jednom setkání germanistů v USA prohlásil, že byla klíčová pro celou německou literaturu v USA. U Heinera Müllera to bylo podobné, také měl poměrně slušnou fanouškovskou základnu v USA, Francii, Itálii, ale ve východoevropských státech překvapivě menší. V Polsku vycházejí některé první překlady jeho her až teď. Christa Wolf a Heiner Müller měli na Západě z východoněmeckých autorů, kteří zůstali v NDR, rozhodně největší úspěch. Zmínit lze ale i Christopha Heina a Volkera Brauna.