Svaté bezbožnice

Brněnské HaDivadlo již několikátou sezonu dokazuje, že jeho dramaturgie není sledem nahodilých PR nápadů, a vytváří přísně sevřený program vycházející z permanentního přeryvu mezi divadlem a problémy společnosti. Loňská sezona byla zasvěcena problematice práce a s ní souvisí i ve své době skandální hra enfant terrible rakouské dramatiky Wernera Schwaba Prezidentky. Autor v ní pozoruje velitelky všehomíra, na duchu i na těle zaostalé ženštiny uvízlé v tristní realitě prohlubující se domácí mizérie. Inscenátoři si ve více než třicet let starém textu všímají degenerace člověka, který ztratil kontakt se světem a jenž snadno podléhá kterékoli ideologii. Tážou se zároveň, zdali může být takový člověk spasen.

V černé komoře

Prezidentky v HaDivadle uvedla spolu s dramaturgyní Viktorií Knotkovu režisérka Kamila Polívková. V inscenaci se jako obvykle opírá o výrazný výtvarný koncept, který nechápe jako ornament, ale jako významně dynamizující složku jevištního sdělení. Zříká se – v jiných zpracováních využívaného – realistického a detailního popisu malé obytné kuchyně, kde se podle textu setkává ústřední trojice žen. Polívková spolu se scénografem Antonínem Šilarem hrací prostor nekonkretizuje a otevírá ho do celé šířky jeviště. V černé komoře se objevují tři grácie, které jako by vypadly z normalizačního vikslajvantu. Vzorované oděvy ze syntetických látek obludně zvýrazňují tělesné proporce žen, zejména obstarožní Erny a Grety. Ernu Marie Ludvíkové charakterizují nevkusné silonové podkolenky a trvalá, Gretu Moniky Maláčové zase hluboký výstřih odhalující bujné poprsí. Ženy se shlukují kolem televizoru umístěného uprostřed jeviště, aby vyslechly reportáž o návštěvě papeže Benedikta XVI. v Brně.

Ani ta je však nevytrhne z rutinní kolovrátkové demagogie a bezobsažných tlachů. Jediný, kdo narušuje jejich tupou konverzaci, je Marjánka Kamily Valůškové, žena o něco mladší a s neobvyklým zaměstnáním – čistí ucpané záchodové mísy. Marjánka upřímně věří, že svou prací spasí svět a snad bude sama spasena. V sugestivním podání Valůškové upadá do extatických stavů se slovy: „Lidi totiž už vědí, že Marjánka si nebere žádné rukavice, když sahá do záchodu.“ Připomíná zmanipulované osoby, které by byly schopny za svoji víru vraždit, i když je v tomto případě nakonec zabita sama. Prázdné jeviště, které zpočátku vyplňují jen slova postav, se postupně pokrývá různými předměty, jež s dějem zatím nesouvisejí. S přibývajícími rekvizitami manipuluje civilně oblečený Mark ­Kristián Hochman, který v inscenaci reprezentuje Ernina syna Heřmana Červa a o němž se ve Schwabově hře pouze mluví.

Pod rouškou zbožnosti

V inscenaci na rozdíl od předlohy pohledný mladík zosobňuje podvědomí obou starých žen, jejichž nenávist a zatrpklost vede pod rouškou zbožnosti k vraždě. Hochman coby ženám neviditelný Heřman nejprve dění pozoruje zpovzdálí, posléze se ale chápe úlohy režiséra bizarního spektáklu. Ernu a Gretu ověsí vánočními řetězy a dalšími lacinými ozdobami, až z nich stvoří parodii lidových madon známých z božích muk. Mezi ně do výšky pomocí vysokozdvižného vozíku nainstaluje Marjánku, která pak velmi věcně a nezúčastněně konstatuje, že jí Greta s Ernou prořízly hrdlo. V tu chvíli se všechny figury ponoří do oslňujícího světla svatozáře. Závěrečný obraz, který Polívková spolu s výtvarníky stvořila z živých těl, zpodobňuje výstřední monstranci, do níž se ukládaly ostatky svatých a které se věřící klaněli. V inscenačním pojetí odkazuje k televiznímu prologu a znovu otevírá otázku latentně přítomných ideologií, které jsou nebezpečné hlavně pro nejpočetnější, upozaděnou vrstvu společnosti, a to i v tak ateistické zemi, jako je ta naše. Prezidentky v HaDivadle nechtějí a dnes snad ani nemohou provokovat oplzlostí a fekálním humorem předlohy. Naši žitou realitu analyzují prostřednictvím herecké koncentrace a až barokní imaginace.

Autorka je divadelní kritička a teatroložka.