Vzhůru do nekonečna?

Kniha o budoucnosti lidstva mezi hvězdami může v současnosti na leckoho působit jako červený hadr. Ve světle současných problémů, od krize uprchlické po krizi klimatickou, se výzvy, které vzrušovaly lidstvo v druhé polovině 20. století, mohou zdát naivním, či dokonce zpupným blouzněním. I kdybychom však „zapomněli“ na vesmír, vesmír nezapomíná na nás. Východiskem knihy Michia Kakua Budoucnost lidstva (The Future of Humanity, 2018) je nevyhnutelnost globální katastrofy. Ovšem nikoli ve smyslu spíše dlouhodobých rizik spojených s rozvratem v důsledku globálního oteplování, ale skutečného kataklyzmatu typu kolize s meteoritem, jaká vyhubila dinosaury. Jak Kaku lakonicky poznamenává, pro život na Zemi je „vyhynutí norma“. Keynesův výrok, že z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví, má z perspektivy druhu dost pochmurné vyznění: planeta se pro nás dřív nebo později stane neobyvatelná. Pokud se zrovna neidentifikujeme s fylogenetickým nihilismem, nezbývá než se výzvám „dlouhodobých hledisek“ postavit čelem. Osidlování vesmíru je logickým řešením pro život „příliš křehký na to, aby byl uložen na jediné planetě“.

Budete jako bohové

Michio Kaku je americký teoretický fyzik japonského původu, autor desítek odborných článků a několika učebnic teorie strun a teorie kvantového pole. Daleko slavnější je ovšem jako popularizátor vědy. Má na kontě mnoho populárně­-vědeckých bestsellerů, účinkoval v mnoha filmech a bezpočtu televizních pořadů a v oblasti popularizace či komunikace vědy patří k těm nejproduktivnějším. V češtině vyšla řada jeho knih včetně těch nejúspěšnějších, Fyziky nemožného (2008, česky 2010) a Fyziky budoucnosti (2011, česky 2013). V Budoucnosti lidstva se Kaku dotkne řady témat, které s vykročením lidstva na jiná nebeská tělesa souvisí, od robotizace a umělou inteligenci po genetiku nebo kvantové motory, přičemž knihu člení na tři kapitoly, které jsou vlastně třemi horizonty. První část se zaměřuje na kolonizaci Měsíce, Marsu a nakonec i zbytku sluneční soustavy, druhá se věnuje cestě k nejbližším hvězdám a třetí způsobům, jakými bychom mohli vzdálené sluneční soustavy osídlit.

Díky Kakuově popularizační schopnosti jsou i komplikované technické či teoretické detaily vyloženy velmi srozumitelně. Pokud si ze středoškolské fyziky pamatujete dost, abyste chápali rozdíl mezi elektrony, protony a neutrony, slyšeli jste někdy o existenci kvarků a četli něco z hard science fiction, Kakuův výklad nejspíš pochopíte, i když jej možná nebudete schopní předat nikomu dalšímu. Být čtenářem sci­-fi vůbec dost pomáhá, i proto, že jejím fanouškem je také Kaku a ostatně i většina těch, kteří se v posledních dekádách zabývali vědeckým výzkumem souvisejícím s vesmírným programem. Konstatování, že imaginace ukazuje cestu vědě, je tady zcela namístě. Když se ale Kaku občas nechá unést – paralelu postav antické mytologie a schopností, jež lidstvo vyvine, aby mohlo žít mezi hvězdami, kupříkladu ukončí emfatickým zvoláním „Budeme jako bohové!“ –, lze se jen těžko ubránit skeptickému hodnocení podobných aspirací.

Něco z jednostrannosti a nadšení jde na vrub i tomu, že kniha je primárně určena pro americké čtenáře a Evropan tolik ne­­ocení pasáže věnované nápadům, jak měsíční kolonie umožní rozvoj golfu. Kaku je také někdy navzdory své inteligenci schopen až prostoduchých soudů, například když v souvislosti s úvahami o setkání s mimozemskými formami života zmiňuje film Kontakt (1997) a považuje za jeho slabinu to, že se samotnými mimozemšťany se v něm nesetkáme, což přitom byla spíš silná stránka snímku.

Astropolitika a optimismus

Pochmurný začátek pojednávající o neradostných statistických vyhlídkách života na Zemi je zkrátka velmi rychle vyvážen (a převážen) optimismem, k němuž sice patří předpona techno, ale ta je spíš jeho součástí než výhradním zdrojem. Kakuův optimismus je hlubší – růžovou budoucnost mezi hvězdami nám mají podle něho zaručit sdílené základní hodnoty lidstva. Autorův antropologický optimismus ovšem někdy připomíná dobromyslnost Američana, který je přesvědčen, že když na vás bude mluvit dostatečně nahlas a pomalu, nakonec mu porozumíte, byť anglicky neumíte ani slovo.

Cesta ke hvězdám začíná historickým ex­­kursem na konec druhé světové války a k ně­meckým raketám V­-2. Ty byly sice poměrně neefektivní, ale díky nacistickému blouznění o tajných zbraních, jež otočí výsledek války v poslední chvíli, položily základy sovětskému i americkému raketovému programu. I když Kaku retrospektivně význam politiky pro vesmírné programy uznává, prospektivně jej příliš nezajímá. Ztratí několik slov o zrodu planetární civilizace, který zažíváme, a obtížích, jež jej provázejí, nicméně jeho konstatování, že ke zrození této civilizace dojde, zní až příliš samozřejmě. Možná jej ovšem dějinná a politická dramata prostě nevzrušují tolik jako ta, která se týkají vědy.

Naivita v oblasti „astropolitiky“ je nicméně nepřehlédnutelnou slabinou Kakuovy knihy. Jeho optimismus jako by byl stvořen v laboratoři a přehlížel všechna úskalí, která na něj nevyhnutelně musí čekat ve vnějším světě. To neznamená ani tak nepřátelské prostředí povrchu Marsu nebo nehostinnost meziplanetárního prostoru, ale velmi lidské prostředí křížících se zájmů, aspirací, záští a ambicí. Otázku, která je v mnoha ohledech pro podobu „našeho údělu mezi hvězdami“ klíčová, Kaku sice pokládá, ale neřeší: „Co se však stane, pokud si území Měsíce bude nárokovat nějaký soukromý developer poté, co na ně dorazí na své soukromé vesmírné lodi?“ Přitom je zřejmé, že vykročení lidstva do vesmíru vedle problematiky lidské přirozenosti (a hodnot s ní spjatých) velmi zproblematizuje právě otázky související s povahou vlastnictví či pravomocemi států, pokud nás vyloženě nepřinutí položit si je zcela znovu.

Vesmírné hotely

Kakuova kniha implicitně ukazuje, do jaké míry spor technooptimismu s technopesimismem, který se dnes znovu stává palčivým, přehlíží vlastní materiální předpoklady, v prvé řadě strukturu vlastnictví. Kakuovský technooptimismus je podobně naivní jako současný technopesimismus části environmentálního hnutí. Ten krátkozrace odmítá význam vesmírného programu, protože si „neumíme poradit ani s jednou planetou“. Kaku zase, třeba v pasáži pojednávající o robotech a pokrocích umělé inteligence, nadšeně mluví o pionýrech ze Silicon Valley, jako jsou Mark Zuckerberg nebo Jeff Bezos, a velikosti kapitálů, jež jsou tito „šviháčtí podnikatelé“ ochotni vrhnout do oblasti vesmírné kolonizace. Přitom přehlíží nejen skutečnou strukturu globálního vlastnictví (v první stovce největších firem je daleko více „tradičních“ subjektů – bank, ropných společností apod.), ale také konkrétní plány zmíněných „šviháků“. V souvislosti s nástupem soukromých podnikatelů zmiňuje vedle Elona Muska opakovaně zakladatele Amazonu Bezose. Jeho plán, podle Kakua „vizionářský“, postavit na oběžné dráze „vesmírné hotely, zábavní parky, jachty a kolonie pro dva nebo tři miliony lidí“ je ale přesně tím typem myšlení, který ospravedlňuje environmentálně motivovaný technopesimismus. Americký fyzik jako by ztrácel rozlišovací schopnosti pro smysl vesmírného programu, o plánech Bezose a spol. tak referuje s nadšením hlavně proto, že se vůbec něco děje.

V kapitole věnované „nesmrtelnosti“, o niž podnikatelé ze Silicon Valley také usilují, se patrně nejvýrazněji ukazuje, do jaké míry Kaku nevidí či nezmiňuje důsledky některých potenciálních technických inovací. Představa, že by spolu se šviháckými magnáty byl i zbytek lidstva odsouzen k technologické osobní nesmrtelnosti, která by eliminovala očistné střídání generací, je spíš děsivá než lákavá. A přinejmenším naivní je tvrzení, že „dějiny techniky naznačují, že ačkoli by jako první k těmto vědeckým zázrakům měli přístup zámožní, nakonec by jejich ceny poklesly tak, že by si je mohli dovolit běžní lidé“. To se stalo možná s auty, ale nikoli s atomovou energií.

V závěru Kaku předestírá Kardašovovu škálu – první typ civilizace využívá energii planety, druhý naší sluneční soustavy a třetí celé galaxie – a konstatuje, že jdeme trnitou cestou k prvnímu typu. Kakuem nastiňované představy o civilizacích této škály jsou ale úzce svázané s dnešními poměry a vlastně nepříliš imaginativní. Budoucnost lidstva je poutavá jako slabikář žádoucích a vědecky možných technických inovací. I v tom ale místy kulhá. Důvodem je nejen Kakuův sklon propojovat technologii budoucnosti automaticky s některými konstantami dneška (zvlášť ekonomikou), ale také to, že není ani příliš pravděpodobné, ani dost dobře představitelné, že se s naším vykročením do vesmíru nebudou dále vyvíjet i předměty jiných oborů, od genetiky a psychologie po sociologii či politologii.