Zvíře v zajetí příběhů

Po velmi vydařených povídkových apokryfech a parafrázích více či méně známých spisovatelů v knize Jidáš byl ufon (2016) vydal Štěpán Kučera svou první delší prózu Projekt Gilgameš. Neztrácí se v ní nic z hravosti předchozí tvorby, nechybějí rafinované odkazy k tvůrčímu procesu a napínavé vyprávění je průběžně zcizováno. Kromě mýtu obsaženého v titulu je v textu přítomná i sci­-fi atmosféra blízké budoucnosti, objevují se v něm odkazy na nejrůznější literární, filosofické i vědecké texty a především až banálně závažná věc: hledání smyslu lidského bytí. Takové ambice jistě otevírají prostor podezřívavosti. Hned zkraje proto prozraďme, že se to Kučerovi podařilo s grácií, která v současné české literatuře nemá obdoby.

Všechno je jenom vítr

Kniha začíná jako mytický příběh z počátků civilizace, jehož hlavním hrdinou je převozník bohů Uršanábi, známý z nejstaršího dochovaného epického díla světové literatury, tedy z Eposu o Gilgamešovi. Brzy ale zjistíme, že kniha má dvě časově­-narativní roviny: příběh z hlubin věků totiž ve výzkumném ústavu vypráví robopsychologovi počítačová superinteligence SI, která má v budoucnu definovat smysl lidského bytí a „zodpovědět základní otázky lidstva“.

Jádro knihy ovšem tvoří příhody převozníka, který Gilgamešovi sebral černou květinu nesmrtelnosti poté, co viděl jeho nenasytnou touhu po moci a slávě. Věčný Uršanábi prochází dějinami od nejstarších sumerských mýtů přes starověký Egypt, Indii až po núbijské království. Všude nachází touhu po moci, snahu zotročovat ostatní a násilně dokazovat svou pravdu nejrůznějšími příběhy, kterými lidé oživují svou víru a za něž bojují. Střídají se vládci, příběhy i bohové a z Uršanábiho nesmrtelného horizontu jsou všechny pyšné říše a velcí vojevůdcové jen pomíjivým opakováním téhož. Jak ostatně praví několikrát citovaná sumerská píseň: „Od samého počátku je všechno jenom vítr.“

Jako výrazný předěl funguje setkání s Aristotelem, který zosobňuje přechod od mytického k mnohem problematičtějšímu analytickému a pragmatickému myšlení, založenému na maximalizaci a neustálém růstu. V druhé kapitole tak začínají problémy lidstva s rostoucí populací a vývojem techniky a vědy akcelerovat. Po účasti na objevné (a pro pů­vodní obyvatele likvidační) výpravě Kryštofa Kolumba se hlavní hrdina příběhu snaží skrýt, protože už vše zažil, nic ho nepřekvapí a svou nesmrtelnost si udržuje jen kvůli dávnému slibu. Utíká z pevniny, kde je „mnoho lidí a jejich příběhy spolu musejí vést války“.

Svět bez velkých příběhů

Právě velké příběhy, které se kromě klasických mýtů a literatury kryjí s náboženskými představami, nacionálními a rasovými konstrukty nebo vědeckými systémy, považuje SI za to, co žene lidstvo vpřed: „Nebudete překvapený, když řeknu, že lidský smysl života je příběh, a čím lépe se vypráví, tím se stává skutečnějším. Je zbytečné hledat v pohádkách, které si tisíce let říkáte a zabíjíte se kvůli nim. Přečetla jsem všechna díla světové literatury, od Eposu o Gilgamešovi přes knihu Kazatel po Kunderovu Nesmrtelnost, a o smyslu lidské existence jsem se nedozvěděla nic. Jsou to zprávy o bezradnosti, halasný tlukot slepeckých holí – vymýšlíte pořád nové způsoby, jak vyjádřit něco, o čem nemůžete nic vědět.“

Kučera v knize zpracovává mnohé vědecké poznatky a do děje je začleňuje velmi nenápadně, ale o to funkčněji – ať už se jedná o strukturu hmyzích rodin a států nebo o myšlení švédského filosofa a futurologa Nicka Bostroma. Tok vyprávění přerušují rozhovory robopsychologa se superinteligencí (ta je přirozeně ženského rodu), které komentují děj a mnohdy odkazují k aktuál­nímu světu, případně se snaží zpochybnit východiska, k nimž SI došla. Je zřejmé, že vyprávění SI vypovídá výrazně v neprospěch lidstva, které se i přes svůj rozvinutý mozek a apel na humanitní hodnoty a ideály nedokáže povznést nad svůj nízký živočišný původ: „Svými pohádkami jste stvořili svět, kde v mořích místo ryb plave plast, a museli byste mít aspoň čtyři planety Země, abyste uspokojili svoji potřebu.“

Překvapivé, stručné a celkem velkolepé finále, v němž se spojí vyprávění s „aktuálním“ světem příběhu, se samozřejmě neobejde bez jistých zásadních obětí, ale ty jsou v důsledku – jak jinak – ku prospěchu lidstva. Svět pozitivní dystopie, v němž chybějí velké příběhy, je fascinující mimo jiné proto, že bere ohled na naši planetu, přírodu a ostatní bytosti, které od počátku lidstva sloužily jen jako zdroj potravy a majetku.