Letos na podzim myslivecká komise Agrární komory znovu otevřela otázku povolení odstřelu vlků, což by znamenalo jejich vyřazení z kategorie kriticky ohrožených živočichů. Kauza svědčí především o tom, že českým myslivcům o přírodu buď nejde, anebo jí nerozumějí.
První vlci se v Česku znovuobjevili v Beskydech asi před pětadvaceti lety. Před nedávnem se začali vyskytovat i na severu země a postupně založili rodiny na Kokořínsku a Broumovsku. Nyní máme v Česku sedmdesát až sto vlků. Ptáte-li se, co je k nám přivedlo, odpověď zní: myslivci. Vlci se jakožto predátoři v přírodě podílejí na regulaci a udržování zdravé populace druhů, které loví. Extrémně bohatý stůl jim u nás nabídla hlavně myslivecká obec, když nechala na celém území masivně přemnožit zvěř. Svým dílem pak přispěli k jejich návratu i chovatelé, kteří zpočátku nechránili dobře svá stáda. Část z nich to praktikuje dodnes a vychytrale spoléhá na to, že jim škody uhradí stát. Někteří dokonce žádali o možnost odstřelu vlků nebo nereálně navrhovali „bezvlčí zóny“. Oproti tomu lesníci, pícnináři, sadaři, ekologové a další potřebují vlky všude tam, kde je spárkatá zvěř přemnožena. Tedy téměř kdekoliv.
Myslivci a chovatelé
Právě spárkatá zvěř v počtu stovek tisíc kusů totiž okusuje a ničí stromy, borůvkové porosty, louky, pole i pícniny a tím, že poškozuje mladé stromky a keře, zabraňuje zmlazení lesů. Podle lesnického sdružení Pro Silva Bohemica dosahují škody způsobené přezvěřením jen v lesích sedmi miliard korun ročně. Oficiální výkazy ministerstva zemědělství však mluví pouze o třiceti milionech. Nedostatečné zmlazení stromů přitom přispívá k vysušování Česka a snižuje schopnost adaptace krajiny na klimatickou změnu. Škody způsobené vlky se oproti tomu odhadují na 1,5 milionu korun ročně. Proč tedy někdo akcentuje ty mizivé, přičemž ty obrovské pomíjí? A jak mohou myslivci, jejichž povinností je udržovat přírodní rovnováhu, navrhovat odstřel zvířete chráněného zákonem?
Vzhledem k obrovskému přezvěření je větších predátorů na našem území zoufale málo. I když vlci spárkatou zvěř konzumují – ta dokonce tvoří 98 procent jejich jídelníčku – přezvěření se nedaří eliminovat. Když se tento problém pokusila řešit novela mysliveckého zákona, myslivci začali protestovat – patrně z obavy, že přijdou o kšefty s trofejovým lovem a ubude zvěřiny v jejich mrazácích. Divokou zvěř totiž považují za svůj majetek, kdežto přirozený lov za „škodu“, místo aby pomoc vlků uvítali. Nadále tak o vlcích šíří různé pohádky, aby jimi manipulovali veřejnost, a možná také proto, aby odvrátili pozornost od skutečných problémů Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ). Pánové v zelených kamizolách z vedení ČMMJ tak objíždějí semináře, účastní se diskusí, neohroženě vystupují v médiích a ekologicky nevzdělaní reportéři přejímají jejich výroky. I proto je důležité se některým mysliveckým bajkám věnovat blíže.
Bát se nemusíme
První mýtus praví, že vlci jsou v Česku „uměle“ (rozuměj tajně a organizovaně) vypouštěni. Pravda je taková, že zdejší vlci nejsou čeští a moravští – z rozborů DNA plyne, že pocházejí jednak z německé (lužické) a jednak z karpatské větve. Mýtus druhý tvrdí, že vlci „zmutovali“, a proto se nebojí lidí, takže se vydávají blízko k jejich obydlím. Důkazem je například na internetu kolující video se smečkou hrajících si vlků kdesi v Německu. Jak je mohl někdo natočit tak zblízka? Je to prosté: vlci nejsou ani vševidoucí, ani všecítící. Chovají se v lese jako doma, protože tam doma jsou, a nemuseli si tudíž osoby, která je zřejmě natáčela z posedu, vůbec všimnout. Několik mláďat běhalo dokola a ke hře na honěnou se připojili i starší vlci. Pro někoho scéna vyvolávající strach, pro znalce etologie důkaz, že jde o společenská zvířata, oddaně pečující o mládež ve smečce. Někdy se však vlci opravdu přibližují k lidským obydlím. Děje se to u mladých a nezkušených jedinců, kteří jsou na průzkumech před oddělením od smečky nebo hledají vlastní teritorium. Mohou také stopovat srnčí, které často žije u vsi. Jen zcela výjimečně byly ale zaznamenány kontakty s vlky tváří v tvář. Většinou šlo o náhodné noční setkání a vlci nikdy nejevili o lidi zájem. Do lesa se tedy bát nemusíme.
Často také slýcháme, že nejde o „stoprocentní“ neboli čistokrevné vlky. I to ovšem vyvrátily rozbory DNA. V přírodě lze sice nalézt i křížence, ale jedná se o vzácné výjimky, způsobené zřejmě útěky zvířat z amatérských chovů. Vlci také údajně masivně zabíjejí chovaná zvířata. Z rozborů jejich trusu, po léta sbíraného vlčími hlídkami, nicméně jednoznačně vyplývá, že vlčí potrava se z 98 procent skládá z ryze divoké stravy. Poslední oblíbená věštba straší tím, že vlci se budou přemnožovat. Jeden chovatel nedávno prohlásil: „Co budete dělat, až bude v CHKO Broumovsko pět set vlků?“ Jenže predátor se nepřemnožuje, nýbrž svými počty pouze sleduje kolísání potravní nabídky. Vlci mají navíc propracovanou populační strategii: pokud je potravy málo nebo pokud se začne jejich populace zahušťovat, sami omezí svoji porodnost.
Řešení celé „vlčí kauzy“ je jednoduché: přezvěření je nutno zabránit intenzivním odlovem a okamžitým ukončením příkrmu spárkaté zvěře. Kdo má rád přírodu, oceňuje zejména její celistvost. Každý z původních druhů v přírodě je dobrý a zasluhuje obdiv. Myslivci ovšem svým postojem k vlkům ukazují, že nejsou schopni pochopit či akceptovat přírodní zákony. Vlk do české přírody vždy patřil a patří do ní opět.
Autor je ekolog.