Básnířce a grafičce Naděždě Plíškové letos vyšly pod názvem Plíšková v krabici sebrané spisy a zároveň bylo její výtvarné dílo představeno na výstavě Já, Naděžda Plíšková v Museu Kampa. Srovnání obou jejích tvůrčích poloh přibližuje východiska jejího díla i způsob, jakým reflektovala roli matky a ženy v převážně mužském světě umění.
Básnířce a grafičce Naděždě Plíškové (1934-1999) se dlouho nedostávalo adekvátní reflexe. Letos ovšem svůj dluh vůči ní splatil jak literární, tak výtvarný svět. V nakladatelství Torst vyšly péčí Michaela Špirita a Jana Šulce sebrané spisy nesoucí název Plíšková v krabici, které obsahují tři svazky básní a próz, korespondenci s Jindřichem Chalupeckým, ale i úryvky z deníků a také Špiritův komentář osvětlující genezi (ne)publikování a (ne)reflektování jejího díla. A v Museu Kampa na přelomu jara a léta proběhla výstava Já, Naděžda Plíšková. Připravila ji kurátorka Marianna Placáková, která sestavila i stejnojmenný dvojjazyčný katalog, v němž lze nalézt odkazy na další texty reflektující tvorbu grafičky Plíškové.
Domácí práce
Oproti obsáhlým a důkladně okomentovaným spisům byla výstava spíš jen pozvánkou do světa umělkyně, kterou širší veřejnost příliš nezná. Těm, kteří nemají dostatek trpělivosti na to probírat se variantami různočtení v Plíškové v krabici, mohlo přijít vhod vystavení několika rukopisných verzí jejích básní s drobnými korekcemi nebo třeba dopisy, které umělkyně psala Chalupeckému. Oceňuji snahu kurátorky propojit autorčino výtvarné a slovesné dílo a konfrontovat je s dobovým kontextem nejen politickým, ale i sociokulturním. Zatímco textolog Špirit si ve svých komentářích od textů Plíškové drží profesionální odstup a interpretuje je s akurátností sobě vlastní, Placáková předložila plastický obraz Plíškové-výtvarnice, jenž je ovšem vzdálen jakékoli psychologizující interpretaci jejího díla.
Klíčem se pro Placákovou stalo dobové zakotvení díla projevující se kritikou československé konzumní společnosti i genderovou kritikou vztaženou k žité realitě socialistického světa, který by sice rád ženu soběstačnou a silnou, ale nehodlá jí pro to vytvářet podmínky. Výstava však akcentovala také další téma, které u Plíškové silně rezonuje – totiž kritiku světa umění. V katalogu k výstavě Placáková píše, že „svou pozici stavěla Plíšková do protikladu k postavení vlastního muže Karla Nepraše, jemuž, dle jejího názoru, domácí práce a péče o rodinu, na rozdíl od ní, neubíraly čas v autorské tvorbě. Neprašův portrét tak formulovala ve vztahu k domácím pracím v pasivní pozici.“
Obědník a Mona Lisa
Grafiky Naděždy Plíškové mimo jiné tematizují pozici ženy-umělkyně, které společnost i narození dcery do značné míry znemožňují kariéru, básně zase ukazují ženu zraňovanou manželskými nevěrami a reflektující absenci partnera v rodinném životě. To nás přivádí k otázce, nakolik je dílo Plíškové terapeutické a co to znamená pro jeho reflexi. V jednom ze svých dopisů na to naráží i Chalupecký, když píše, že si s jejími básněmi neví rady: „Má to svou literární hodnotu, protože je to bez frází, bez ozdob, na minimální ploše. Jistěže to nemůže konkurovat Vašim grafikám, ale jako jejich doprovod byste to mohla tisknout docela dobře. Ale je to přece jen zatraceně osobní – a dokonce netýká se to jenom Vás, nýbrž také Karla. Vaše grafiky – některé – jsou dělány z téže životní situace, jenže dosahují oné objektivace, kde to, co by jinak bylo zpovědí či výkřikem, se mění v něco docela jiného, v umění.“
Plíšková si ovšem vedla svou, psala dál a paralelně rozvíjela svou výtvarnou i básnickou tvorbu, pro niž je – viděno z odstupu – důležité, že se nevyčerpává pouhou životopisnou interpretací, ale zabývá se zásadními otázkami ženské existence, které konfrontuje s dobovými poměry. Východiskem se přitom stává ironizace každodenních situací a destabilizace estetických norem, jednoduchost a řemeslná zdatnost jejích grafik zase nachází svůj ozvuk v hovorovosti a civilnosti básní. Společným jmenovatelem je jakási nerozlišující pozornost, s níž přistupuje k výběru motivů a námětů svých děl: stejnou hodnotu pro ni mají dceřiny výroky i soudy Jindřicha Chalupeckého, obědník či obraz Mony Lisy, staré tisky i undergroundové sborníky. Plíšková tak nalezla svou vlastní polohu umělkyně-matky, kterou ani neglorifikuje, ani si na ni příliš nestěžuje: zanechala nám tak obraz silné, i když křehké ženy, originální výtvarnice a jedinečné básnířky.
Autorka je komparatistka.
Naděžda Plíšková: Plíšková v krabici. Torst, Praha 2019, 574 stran.