Přechod od státního socialismu ke kapitalismu po roce 1989 se dotkl i zemědělství. Jeho současná průmyslová podoba se nicméně v podstatných aspektech příliš neliší od té normalizační. Na potřebnou transformaci stále čekáme – zatímco se prohlubuje klimatická krize.
Třicet let od přechodu z centrálně plánovaného hospodářství k tržnímu je mezi dalším bilancováním namístě zhodnotit, co tento posun znamenal pro zemědělství a potravinové systémy jakožto činitele ovlivňující podobu krajiny, stav přírody a také kvalitu života lidí. Pokud bude pokračovat současný trend, budou erozní škody na půdě v roce 2030 dvojnásobné. To znamená, že za deset let se zemědělská půda o rozloze 54 procent území České republiky promění ve step, kde nebude možné pěstovat takzvané kulturní plodiny. Abychom porozuměli agroindustriálnímu paradigmatu, které dnes dominuje české zemědělské krajině, stačí se zaměřit na diskurs současných vládních a zájmových aktérů, jemuž vládnou pojmy jako „výtěžnost tržního zboží“, „rostlinné komodity“, „intenzifikace zemědělství“, „zvyšování výkonu“. Ve vládních koaličních smlouvách a strategiích ministerstva zemědělství jsou určujícími termíny „konkurenceschopnost“ a „potravinová soběstačnost“.
Intenzifikace
Často se zapomíná na skutečnost, že zemědělství je přinejmenším od počátku 20. století součástí průmyslového komplexu a že každý z nových agrárních režimů, včetně toho dnešního, jen dále upevňoval centrální postavení industriálního modelu zemědělství. Zůstává princip extrakcionismu a produkcionismu, jen politický rámec se mění. Plodiny se z půdy extrahují v logice těžby nerostných surovin. Tato tendence vyvrcholila v sedmdesátých letech, kdy se intenzifikace, koncentrace a specializace zemědělské výroby stala vládní strategií. Výsledkem byly stále specializovanější podniky a jejich další scelování. Zvětšování podniků se zastavilo až v roce 1989, kdy průměrné družstvo mělo 2592 hektarů půdy. Po revoluci toto číslo klesalo a současný průměr je 133 hektarů. Sen o nekonečných lánech jako předpokladu národní soběstačnosti, vytvořený během sedmdesátých a osmdesátých let, však žije dál – alespoň mezi českými „agrárníky“.
Pro zemědělství znamenala transformace v devadesátých letech destabilizaci bez jakékoliv vize a strategie. Bez nadsázky lze říct, že mezi vítěze transformace patří právě agrárníci, jimž se podařilo využít koncepčního vakua v zemědělství devadesátých let a přenést do nového režimu tržního hospodářství starý experiment. Připravenost zemědělského sektoru na nové poměry přitom nebyla náhodná. Socioložka Johanna Bockman upozorňuje na přehlížení projevů neoliberálních politik a jejich implementace v socialistických zemích a podotýká, že bychom neměli neoklasickou ekonomii automaticky považovat za primárně kapitalistickou vědu a ideologii. Její definice neoliberalismu jakožto „souboru idejí, jak organizovat trhy, státy, podniky a populaci, které utvářejí vládní politiky“ platí i pro státy socialistické. Konkrétně se jedná o uplatňování principů monopolu, konkurenceschopnosti a hierarchické struktury řízení.
Dotace
Po roce 1989 jsme přišli o dvě zcela zásadní opatření. Pokud odhlédneme od užití toxických pesticidů, jejichž rezidua nacházíme v půdě dodnes, můžeme říct, že socialistické kolektivizované statky víceméně fungovaly na principu cirkulárního hospodářství, jež v současnosti znovu objevujeme. To znamená používání minima externích zdrojů. Cirkulární hospodářství ovšem vystřídala lineární specializace a v současnosti dosahujeme centralizace výroby a distribuce, která v mnoha ohledech před rokem 1989 neměla obdoby. Druhým opatřením bylo veřejné stravování, a tedy relativní rovnost v přístupu k potravinám. Oproti tomu dnes je stále více lidí závislých na potravinových bankách a za úspěch se považuje navýšení objemu potravin, které jimi projdou – odevzdávání potravin z řetězců se stalo důležitou součástí agendy zelené a korporátní odpovědnosti.
Agroindustriální komplex je přitom dnes na státu a dotacích závislý více než v minulosti. Nový rozmach zajistil agrárnímu komplexu vstup České republiky do Evropské unie a přístup k prostředkům z programu Společné zemědělské politiky. Existují indicie, že právě tento program nejen u nás vedl k zabetonování vývoje a dal nové opodstatnění ideálu potravinové soběstačnosti spojenému s akcelerovaným produkcionismem. Z veřejných prostředků tak financujeme nikoli uchování ekosystémových služeb, zvyšování biodiverzity a důstojný způsob života lidí na venkově, ale existenci 20 procent firem, které pobírají 80 procent dotací. Omezení dotací sto tisíci eury na podnik a rok, navrhované Evropskou komisí, by znamenalo pro stovky společností, které jsou na dotacích závislé, naprostou pohromu. Jde přitom o zjevné vydržování oligarchů, nikoliv o veřejný zájem. Zásobování společnosti třemi plodinami (obilí, kukuřice, řepka), jež jsou pěstovány na 85 procentech zemědělské půdy, je z hlediska deklarované soběstačnosti zcela neobhajitelné.
Křehký systém
Ačkoliv od čelných vládních a zájmových představitelů slýcháme, že je české zemědělství v excelentní kondici, nelze přehlédnout řadu fenoménů, které poukazují na to, jak je současný agroindustriální systém křehký. Krajina je oslabována stále častějšími projevy klimatické změny, jako jsou přívalové deště, sucho nebo přemnožení takzvaných škůdců. Ekosystém a biodiverzita jsou narušeny, půda nedostatečně zadržuje dešťovou vodu. Zemědělci jsou projevy klimatické změny zaskočeni a stát vydává miliardy v náhradách za škody, kterým se leckdy mohlo předejít.
Připomeňme, že po roce 1989 dramaticky poklesla aplikace organických hnojiv – dnes se používají zejména ta dusíkatá, která ničí mikrobiální prostředí v půdě. Péče o mikrobiální a rhizosférní procesy je přitom základním předpokladem pro udržování ekosystémových služeb. Pozornost sociálních hnutí, médií a veřejnosti je dnes upřena zejména k fosilní energetice a klimatické krizi, kdežto zemědělství stojí na okraji pozornosti. Snad až díky vstupu Andreje Babiše do politiky se tato oblast jaksi „zpolitizovala“ a zemědělská půda i způsob hospodaření se staly předmětem širšího zájmu. Současné premiérovy kauzy spojené se zneužíváním dotací ovšem nejsou žádnou anomálií ani novým fenoménem. Připomeňme alespoň prvorepublikovou agrární stranu a Nadaci Antonína Švehly. Těsné propojení podnikání v zemědělství s vládním aparátem a čerpání různých výhod a ekonomických benefitů patří ke stabilním strategiím „agrárníků“, kteří jsou dnes sdruženi v Agrární komoře a v Ministerstvu zemědělství.
Radikální společensko-politická změna systému nás nejspíš v dohledné době nečeká. Jsme ale svědky klimatické změny, která bude mít dopady nejen na ekosystémy, ale i na politický systém. Jak by důsledky degradace systému mohly vypadat, ostatně vidíme v zemích globálního Jihu, jež jsou klimatickým změnám vystaveny nejvíce. České zemědělství tedy potřebuje zásadní transformaci, k níž v porevolučním období nedošlo. Zcela se rezignovalo na společenskou diskusi, jejímž ohniskem musí být péče o přírodu, ale i důstojné životní podmínky lidí. Každý člověk má právo na kulturně vhodné, nutričně hodnotné jídlo a potraviny by měly být, podobně jako voda, vzduch a půda, vnímány jakožto společně sdílené statky. Jedním z významných kroků s transformačním potenciálem je Deklarace OSN o právech zemědělců a lidí pracujících v zemědělství (UNDROP). Tento dokument, který připravilo největší světové hnutí současnosti La Via Campesina, formuluje nová práva pro drobné zemědělce, které nikdo nezastupuje. Deklarace je chrání a posiluje jejich možnost podílet se na rozhodování o vlastní budoucnosti i budoucnosti hospodaření. Jsme tedy svědky boje o smysl zemědělství.
Autor je doktorand ČZU a analytik politické ekonomie potravinových systémů.