Česká beletrie posledních třiceti let je do velké míry definována zlomem v roce 1989. V nové společenské situaci devadesátých let se deklarovala především apolitičnost literatury. Dobové osvobozování se od společenských závazků vedlo k utopické představě návratu ke čtenářské, autorské i kritické „přirozenosti“.
Když se mluví o literární kritice devadesátých let, obvykle se připomíná esej Jiřího Kratochvila Obnovení chaosu v české literatuře (1992), v němž spisovatel formuluje svůj program zbavení literatury všech společenských rolí a závazků, k němuž mělo dojít po dlouhých dvou stech letech služebnosti politice. Tento zřejmě jediný úspěšný literární manifest devadesátých let (úspěšný možná proto, že se za manifest nevydával) vycházel z předpokladu, že politický převrat nastolí nové podmínky, v nichž se bude realizovat literatura zcela apolitická, ovlivněná pouze ochotou čtenářů ji číst. Odmítnutí souvislosti mezi uměním a angažovaností vedlo k vytlačení politické interpretace literatury na samý okraj zájmu a její rehabilitace proběhla teprve v posledních letech.
Literatura jako politický čin
Současná tuzemská literatura je stále určena představou roku 1989 coby milníku, po němž jako by se dějiny vrátily do svého původního, „přirozeného“ stavu. Pozorovat to můžeme i na neproblematičnosti, s níž se k literatuře vztahujeme. Pokud stále častěji mluvíme o kontinuitách předlistopadového a polistopadového režimu, musíme se také dívat na kontinuity mezi současností a devadesátými lety. Od roku 1989 ostatně uplynulo dlouhých třicet let, tedy o deset let více, než trvala normalizace nebo první republika. Proč ale stále nejsme schopni se v tomto čase nějak zorientovat? Kvůli vší té „přirozenosti“ je zatím jedinou reakcí na dříve nezpochybnitelný obraz velkého přelomu podobně nekoncepční a nezpochybnitelný, zato ale všudypřítomný relativismus.
Vědomí politických či ideologických významů literatury se v českém kontextu začalo objevovat až s diskusemi o angažované poezii a polemikami o politickém čtení v roce 2013. Podílela se na tom ovšem i proměna společnosti a její politizace – od vlny protestů proti Nečasově vládě po uprchlickou krizi. Buď jak buď, nakonec se i v literatuře objevilo heslo, že „politické je vše“, jak to zformulovali Jan Bělíček s Martou Martinovou (tehdy Svobodovou) v článku (viz A2 č. 17/2013), jenž stál u zrodu rozvinuté polemiky o politickém čtení: „Literatura je vždy politickým činitelem, a i mlčení ke společenské situaci je politickým postojem, vyjádřením toho, o čem se nemluví, a tedy součástí nějakého myšlenkového a hodnotového systému.“
Tento přístup je nepochybně důležitý pro rozvoj politického myšlení, a ne náhodou má kořeny v emancipačních hnutích minulého století. Literatura ale zároveň funguje podle jiných principů než společnost a politické významy se v ní často zrcadlí s velkým zakřivením. Výsledkem politického čtení tak těžko může být hodnocení díla podle vhodnosti či nevhodnosti jeho ideologického obsahu, byť do určité míry se tomu zřejmě neubráníme. Co tedy ale chceme zjistit? Stačí nám rozkrýt, že i literatura podléhá hegemonní ideologii, nebo se chceme spíš ptát, jakou má roli ve společnosti? A abychom se vrátili k literární historii – jak vůbec mluvit o političnu v období devadesátých let, které samo sebe identifikovalo jako „návrat k přirozenému stavu“, a nesetřít jeho distinktivní rysy?
Abychom mohli neblahý odkaz devadesátých let překročit, musíme ho nejprve pochopit. Proto je dobré hledat vývojové kontinuity před rokem 1989 a po něm. Rozhodně to ale nestačí. Pomoci by nám mohl pohled k sousedům. Kontinuity lze totiž hledat nejen časové, ale i místní. Česká literární historie se nám někdy jeví tak přirozená právě proto, že naší hlavní metou je vyrovnání se Západu s jeho přitažlivou literární teorií. Naši představu o přirozeném vývoji přitom může zproblematizovat pohled za nejbližší hranice – zjistíme totiž, že mnohá východiska se velice liší. Třeba v Polsku výrazně zamíchalo literárními kartami poměrně silné feministické hnutí, které se zformovalo zkraje devadesátých let, stejně jako diskuse o tom, co s literaturou udělal postupně se ustavující knižní trh.
Literatura jako komodita
V souvislosti s rokem 1989 se často mluví o zrušení cenzury a s ním spojeném boomu nových vydavatelství a knih. Zapomíná se ale na to, že tento boom i jeho postupný útlum byly spojeny se zcela novými ekonomickými podmínkami a s konstitucí kapitalistického knižního trhu. Kritička Eva Klíčová napsala v květnu tohoto roku pro komentářový web A2larm článek, v němž volá po kritice vydavatelství Euromedia a jeho brutální komodifikaci literatury. Sama je přitom spojena s Hostem, tedy jedním z největších českých nakladatelství, které tržní logice také podléhá, jakkoli je snadné uvěřit, že jeho zájmy jsou bohulibější. Musíme se ale ptát, jakou pozici má to či ono vydavatelství v literárním poli, jakým způsobem funguje reklama a propagace jednotlivých knih nebo jak velkou roli v tom hraje čtenářská poptávka. Abych byla konkrétnější – co s literaturou udělá třeba poměrně masivní propagace knih Kateřiny Tučkové nebo Hany Mornštajnové?
Literatura se po roce 1989 o společnost přestala zajímat, stejně jako společnost o literaturu. Vytvořila si svou autonomní zónu, nerušenou otázkami po vlastní ideologické nebo materiální stránce, a tím sama sobě zabránila v promýšlení nově vznikajících vazeb a podmíněností. Vydavatelství či organizace zastřešující literáty se přes místy živé diskuse nikdy nedostaly dál než k tvrzení, že spisovatelé by za svou práci měli dostávat víc peněz a být (nebo nebýt) podporováni státem. Dobrovolně tak rezignujeme na možnost hlubšího pochopení toho, co skutečně nového devadesátá léta literatuře přinesla. Kloužeme po povrchu barevných obálek knih, jako bychom se štítili podívat do jejich vnitřností, které sice často nemají mnoho společného se vznešenými myšlenkami velké literatury, zato by nám například mohly pomoci pochopit, co čtení současných děl vlastně znamená.
Nuda svobodné literatury
„Došlo k jakémusi kouzelnickému triku, který obrátil skutečnost, vyňal z ní dějiny a naplnil ji přirozeností,“ píše Roland Barthes ve své práci Mytologie (1957, česky 2004). Jeho popis liberální mytologie a její schopnosti legitimizovat sebe samu má velkou platnost i po více než půlstoletí. Literatura se přitom podobně jako politika nebo ekonomie stala jakousi specializovanou sférou, která má své přirozené místo v oborových časopisech a jejíž chod hlouběji nerozporujeme. Pořádáme kampaně propagující dětské čtení, tvoříme dětem čtenářské návyky, a když vyrostou, dovolíme jim hlasovat o tom, který z konzervativního výběru nejlepších titulů 20. století je ten nejkanoničtější. Žitá utopie, kterou s sebou přinesla devadesátá léta, se rozplynula a zůstala po ní jenom nuda vší té svobodné literatury, jež nemá hranice. Místo kreativity a tvořivosti máme strach, abychom z literatury náhodou někoho nevynechali, na někoho nezapomněli. Otázky po nové periodizaci nám ale nepřinesou jen nové pojmy, které budeme moci uplatňovat. Mohou nám pomoci uchopit literární přítomnost a tím nad ní v určitém smyslu převzít vládu a tvořivě se k ní vztahovat.
Víra v přirozenost literatury nám často brání ptát se po jejím smyslu. Teoretické koncepty zpochybňující kategorii přirozenosti a snaha najít nové opěrné body proto nejsou samoúčelnou intelektuální hrou. Třeba nám nové otázky pomohou překonat rozpaky, s jakými často přijímáme současnou českou beletristickou tvorbu a třeba i knihy oceněné Magnesií Literou.
Autorka je komparatistka.