Na připomínky výročí třiceti let od 17. listopadu 1989 teď narážíme všude, ať už jde o rozhovory s pamětníky, historické pořady, fotografie, nostalgické vzpomínání, politické komentáře nebo oslavy a obřadní přihlašování se k sametovému odkazu. K reflexi revolučních událostí se přidává i toto číslo A2 – ovšem nedogmaticky, střízlivě a s kritickým odstupem. „Po roce 1989 jsme krátce žili v iluzi, že se naplnily dějiny a vytvořila se konstelace, ze které budou všichni lidé na celém světě mít jen prospěch. Jako by se naplňovaly kosmopolitní sny lidstva. Svoboda projevu se zdála neomezená a roh hojnosti se zdánlivě nabízel všem, i když ne každému stejně. Jako první padla právě tato iluze, která nemohla vydržet srážku s realitou,“ říká o revolučním nadšení a následné kocovině profesor práva Jiří Přibáň, podle něhož jsme v uplynulých třiceti letech zapomněli, že k volnosti patří ještě rovnost a bratrství. Nad velkými pojmy „svoboda“ a „demokracie“ se zamýšlí Veronika Pehe a o genderových stereotypech historické paměti se dočtete v článku Zuzany Maďarové. Tomáš Uhnák se ohlíží za přechodem od socialistického k tržnímu zemědělství a konstatuje, že „agroindustriální komplex“ se v základu příliš nezměnil. Transformaci české společenské prózy po roce 1989 zachycuje Eva Klíčová. Podle Hany Blažkové porevoluční literatura zaspala a začala naivně vzývat apolitičnost jakožto přirozený stav. Až si náležitě zavzpomínáme a kriticky zhodnotíme promarněné naděje, možná bychom měli začít promýšlet nové alternativy. Jsou potřeba podobně jako před třiceti lety.