Experti v přechodu

Monografie historiků Michala Kopečka, Václava Rameše, Tomáše Vilímka, Matěje Spurného, Petra Roubala a historičky Adély Gjuričové Architekti dlouhé změny je věnována otázce expertního vědění a fungování technokracie v období normalizace a perestrojky. Jednotlivé příspěvky k této problematice ukazují na posun, který se v české historiografii soudobých dějin uskutečnil během posledního desetiletí. Nejprve Michal Pullman otevřel svým Koncem experimentu (2011) novou cestu k chápání posledního dvacetiletí socialistické diktatury, především pak „přestavbového“ období. Emotivní diskuse, často předpojatá a nepříliš věcná, po vydání této práce probíhala i na stránkách celostátních deníků a argumentovalo se v ní i autorovým rodinným zázemím. Na stránkách historických časopisů se dodnes vedou spory o oprávněnosti charakteristiky normalizačního období prostřednictvím „totalitárního paradigmatu“, o vnímání každodennosti v tomto období nebo o existenci nepsané „společenské smlouvy“ mezi státem a občany. Aktuální monografie, zabývající se socialistickým expertním věděním v nejrůznějších oborech od práva přes mana­gement, psychoterapii a environmentalistiku až po architekturu, je jedním z příspěvků do této diskuse, zároveň se však pokouší o proměnu pohledu na kontinuitu jednotlivých etap socialismu a také polistopadové transformace.

Až se k nám právo vrátí

Byť jsou jednotlivé studie tematicky i metodologicky různorodé, spojuje je kritická reflexe některých polistopadových narativů a snaha o hledání kontinuity mezi obdobím pozdního socialismu a postkomunismem raných devadesátých let. Michal Kopeček se tak například vymezuje vůči chápání socialis­tické diktatury jako období „bezpráví“, jakkoliv nepopírá represivní charakter předlistopadového režimu. Zatímco však v období stalinismu bylo právo instrumentem nové vládnoucí třídy k vykonávání moci, v období Chruščovových reforem se podle něj vytvářel nový typ „socialistické zákonnosti“. Ten měl sice především chránit vládnoucí třídu před nejistotou zakoušenou v předchozích letech, zároveň však formoval obecné právní mantinely destalinizující se společnosti. I když bylo právo podle Kopečka vykládáno z třídního hlediska, v reformní atmosféře šedesátých let podle něj bylo nakročeno k liberálnímu konstitucionalismu a uplatnění přirozenoprávních koncepcí. Za normalizace stát sice využíval politickou represi, dělo se tak ale především metodou policejního nátlaku, vůči němuž se disent odvolával právě na „socialistickou zákonnost“. V polistopadovém období pak na jednu stranu zůstala zachována značná kontinuita s dosavadním právním systémem, na stranu druhou se na vypracování nové ústavy podílela nová vrstva právních expertů, která již nebyla spojena s reformním hnutím šedesátých let. Kopeček si přitom všímá například zdůraznění občanských a politických práv na úkor práv sociálních.

Opakovaně se objevují témata vědecko­-technické revoluce, fungování socialistického managementu i změny vlastnických poměrů v období raného postkomunismu. Tomáš Vilímek na konkrétních příkladech reflektuje praxi socialistických manažerů, jejichž ekonomický kapitál se zúročil i v polistopadové éře. Jestliže však „ve snaze o něžnou transformaci ustoupili její realizátoři podnikovým tlakům a podobně jako jejich přestavboví předchůdci nedokázali ‚uhájit systém‘ před ‚dobýváním bohatství a renty‘ na státu“, dochází k poněkud nemístnému vyvinění aktérů politických změn, jejichž podíl na zdivočelé privatizaci je pak interpretován pouze jako projev nevědomosti. Vilímek se příliš nezabývá ani právním vakuem, jež transformační proces provázelo a na které již v devadesátých letech upozorňovali institucionální ekonomové. V některých pasážích se navíc dopouští přílišných generalizací, například když kariéru někdejšího ekonomického náměstka pražského Chemoprojektu chápe jako typický obraz vývoje celé generace, jejíž profesní dráhy začínaly za rané normalizace.

Od environmentalismu k „ekoterorismu“

Michal Kopeček a Václav Rameš se svým pojetím vědecko­-technické revoluce pokoušejí rozklížit zavedené chápání diskontinuity mezi společenským vzedmutím šedesátých let a „Konsolidací“ normalizačního režimu. Ač mezi oběma obdobími nepochybně existoval přelom v politickém uspořádání i na kulturním poli, koncept vědecko­-technické revoluce zůstával podle autorů po jistém okleštění zakotven v oficiální politické linii i v normalizačním období včetně jeho pozdní přestavbové fáze. Mimo záběr této studie zůstává otázka, nakolik nesl tento koncept emancipační potenciál již v šedesátých letech a jak se potýkal například s vlivem existencialismu a filosofií „odcizeného člověka“, jak ji tematizoval například Karel Kosík.

Nejživější studií celé monografie je pojednání Matěje Spurného o environmentálním aktivismu v osmdesátých letech. Spurný nevidí mezi státem a ekologickým hnutím absolutní protiklad, naopak poukazuje na to, že „zelená problematika“ byla součástí oficiálního expertního diskursu, který však v klíčových otázkách ustupoval zájmům produktivistického systému a lobby těžkého průmyslu. Přestože normalizační režim nemohl připustit vnitřní konflikt zájmů a ekologické problémy byly upozaďovány, stav prostředí si získával pozornost nejen odborné, ale i laické veřejnosti, kterou dokázal dokonce „politicky“ mobilizovat. V pozdních osmdesátých letech totiž „zelená kritika“ představovala syntézu různorodých proudů, od vědeckých expertů přes nezávislé ekologické iniciativy až po městské ochranáře životního prostředí, kteří se v Bratislavě a Praze aktivně stavěli proti expanzi automobilismu. Spurný připomíná i specifické prostředí brněnských intelektuálů, ve kterém byla ekologická kritika úzce propojena s filosofickou a sociologickou reflexí. Svou analýzu rozšiřuje i do polistopadového období a věnuje se rovněž příčinám úpadku legitimity ekologických hnutí v raných devadesátých letech. Tehdy byl environmentální aktivismus v lepším případě vnímán klausovskou metaforou „třešničky na dortu“, v horším byli ekologičtí aktivisté označováni dehonestující nálepkou „ekoteroristé“. Příčiny Spurný vidí v neschopnosti ekologického hnutí artikulovat environmentální témata v politické soutěži i v polistopadovém pojetí ekologie jako pouhého přívěšku volného trhu, proti čemuž se vymezovali především právě nonkonformní aktivisté a vědci z brněnského intelektuálního a univerzitního prostředí.

Technokracie a moc

Ani autoři dalších studií nevykreslují obyvatelstvo Československa jako stereotypní atomizovaný dav. Petr Roubal ukazuje na příkladu odporu proti plánované asanaci Žižkova a zastavění pražské Stromovky jednu z podob vzedmutí občanského aktivismu i protestu odborné veřejnosti. Adéla Gjuričová zase na­­stiňuje cestu, kterou se v etapě „konsolidace“ ubírala psychoterapie, přežívající v šedé zóně mimo přímý režimní dohled.

Kniha Architekti dlouhé změny se snaží proměnit zažitý pohled na normalizaci a zároveň je výzvou k diskusi o současných společenských problémech. Otázkou zůstává, do jaké míry expertní diskursy ovlivňují současnou politiku a společenské vědomí. Z příspěvků vyplývá, že právě v technokratickém pojetí moci, ekonomiky i ekologie tkví jedna z výrazných kontinuit předlistopadového režimu a „reálného kapitalismu“ devadesátých let. Navíc se autorům podařilo zasadit československé dění do obecnějších souřadnic přechodu industriální společnosti k postindustriální, během něhož se státy na Východě i Západě musely (a stále musí) potýkat s obdobnými problémy. Monografie také naznačuje další vývoj soudobé historiografie, do jejíhož záběru se stále častěji dostává kritická ­reflexe a analýza „divokých devadesátých“.

Autor je historik.