Fatalismus dominové kostky

V roce 1864 Karel Sladkovský, tehdy již revolucionář umírněný, napsal svému stále planoucímu druhovi Josefu Václavu Fričovi do exilu: „Prosím Tě, Josefe, věř, že znám zdejší poměry, a nebylo­-li zde pro utvoření rozhodně demokratické strany ani v roce 1848 potřebného materiálu, je ho nyní zde ještě méně. Člověk může být rád, podaří­-li se mu někdy prorazit krotkým liberalismem. Nebudeš se tomu těšiti, ale je to tak a nedá se to usilováním předělat… Poláky Češi nejsou, ani Maďary, a nikdy jimi nebudou, to je nezvratná pravda a skutečnost, a dle té se musí jednati.“ Středoevropský vývoj ve 20. století Sladkovského skeptický komparativní soud dlouho potvrzoval. V českých zemích se radikálním formám politiky, natožpak revolucím, příliš nedařilo.

To konstatuje – ovšem spíše s uspokojením – v knize Historické kořeny reformního hnutí v české společnosti také historik a posrpnový exulant Ivan Pfaff. Fričovo revolucionářství příkře zavrhuje a v českých dějinách vidí jednoznačnou převahu reformního úsilí nad revolučními výbuchy. Pfaff vypočítává české „revoluce“ a dochází k závěru, že bylo víc těch „neskutečných“ než „skutečných“, ale co je důležitější, že české společnosti opravdová, konstitutivní revoluce, jakou si prožily západní národy, chybí. Pfaffova vášnivá obhajoba reformy vyšla v kolínském Indexu v roce 1988. Reformní dědictví pražského jara, jehož význam se Pfaff snažil podpořit, o rok později definitivě rozmetaly události, které v české společnosti od té doby sehrávají roli konstitutivní „revoluce“.

Uvozovky naznačují, že jak už to u konstitutivních událostí bývá, terminologie není jen záležitostí odborníků. Podobně jako u po­jmového vymezení února 1948, neutichá boj o historickou paměť ani v případě listopadu 1989. Byť nejdivočejší konspirační spekulace snad už máme za sebou, samotný spor o pojem „revoluce“, který svým emocionálním nábojem daleko převyšuje pouhý „převrat“, je stále živý. Když necháme stranou zmíněné konspirátory, na jedné straně stojí ti z tehdejších studentů, kteří svou „revoluci“ prožívali jako natolik skutečnou, že ji záhy prohlásili za ukradenou, na straně druhé vždy skeptický Petr Pithart s tvrzením, že i převrat je příliš silné slovo a že v listopadu 1989 jsme svobodu (opět) dostali z vnějšku. Otázka, zda jsme si svobodu vybojovali sami, nebo jsme byli jednou z kostek východoevropského domina, která nemohla nepadnout, je přitom případnější než svou podstatou metodologické spory o správné vymezení pojmu revoluce.

Zaplnit prázdnotu

Ve srovnání s Poláky a Maďary nemají Češi zdaleka tolik vrcholů národního vzdoru, na které by mohli vzpomínat a jež by sloužily jako rezervoár národní svébytnosti a hrdosti. Svatodušní bouře roku 1848 byly krátkou a z hlediska evropské revoluce relativně bezvýznamnou epizodou – větší význam měly vlastně pro kontrarevoluci spjatou s osobou knížete Windischgrätze. Vyhlášení Československa v roce 1918 mělo spořádaný, dle zlých jazyků až kondelíkovský průběh, a Pražské povstání roku 1945 se přes nepopiratelný heroismus nepřibližuje celonárodnímu vzedmutí, za jaké je možno považovat polskou rezistenci nebo do jisté míry i Slovenské národní povstání. V srpnu 1968 Češi vyšli do ulic, spíš aby byli výčitkou okupantům, než aby s nimi bojovali. A tak teprve rok 1989 aspiruje na to zahladit naši deficitní středoevropskou bilanci, v níž sousední národy mají svá povstání, kdežto my máme jen osvobození, o nichž s většími či menšími rozpaky tvrdíme, že jsme s o ně, alespoň částečně, zasloužili sami.

Nelze se proto divit, že legenda o „sametové revoluci“ vzniká tak záhy. Už na začátku ledna 1990 člen parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu a „student z roku 1989“ Václav Bartuška znechuceně komentoval imperativ zachovat mýtus o „našich hrdinných studentech“, „našich hercích“, „naší sametové revoluci“. V českých dějinách, skoupých na okamžiky, kdy se po záchvěvu prvotního nadšení neustoupilo, dokázal listopad 1989 zaplnit značně rozlehlou prázdnotu. Nakonec, právě ta prázdnota činí jeho těžko zastupitelný význam srozumitelným. Z ptačí perspektivy bylo možná zřejmé, že statisícové demonstrace v Praze jsou jen dalším padajícím kamenem východoevropského domina. Na Václavském náměstí se ve dnech po 17. listopadu nicméně zdálo, že jde o všechno, a touto perspektivou nahlíží tehdejší události řada jejich aktérů dodnes.

Obědové stávky

Přesto to byla v mnoha směrech podivně krotká revoluce, na kterou si její účastníci brali neplacené volno, jak v revolučních pamětech Z prvej ruky (1991) vzpomíná Fedor Gál. Velmi záhy tak revoluci „dělali“ převážně ti, kteří na ni měli čas – část studentů, část disentu, politici nekomunistických stran (a někteří komunisté) a v neposlední řadě technokraté typu ekonomů z Prognostického ústavu. I proto je metafora revoluce jako karnevalu, s níž pracují američtí historici Padraic Kenney nebo James Krapfl a která do značné míry navazuje na příběh „roku zázraků“ Timothyho Gartona Ashe, příliš jednostranná. Nejde pouze o to, že jejich líčení se často nedostane k transformaci, zastánci „karnevalového“ pojetí navíc přehlížejí, že „karneval“ měl v čemsi spíš podobu „kabaretu“. Například vrchol československých „deseti dnů“, které stačily na povalení režimu, tedy dvouhodinovou generální stávku 27. listopadu, provázela obava „revolucionářů“, aby nevypadali jako škůdci národního hospodářství, a tak se odehrála mezi dvanáctou a čtrnáctou hodinou – v době polední pauzy – a řada podniků se zavázala stávku napracovat. V duchu Sladkovského soudu o české opatrnosti se tak opakovala situace manifestační stávky z 23. srpna 1968 a také stávky z 24. února 1948, které se obě konaly v čase od 12 do 13 hodin.

Rok 1989 se dlouho nahlížel hlavně perspektivou normalizace jakožto její katarzní zavržení, naopak dnešní kritická reflexe má sklon na tehdejší události hledět perspektivou třiceti „porevolučních“ let. Současná historiografie se nicméně pomalu kloní ke sledování kontinuit a souvislostí mezi oběma etapami. Protože tak ale nečiní v žánru morální paniky ze spiknutí „starých struktur“, ale spíš s nedůvěrou v ostrou dichotomii diktatury a demokracie, někteří pamětníci to vnímají jako další pokus „ukrást“ jim revoluci. Přitom řešení sporu kontinuity a diskontinuity je velmi podobné jako u sporu lidového vzedmutí a dominové kostky. Bez padajícího domina by nejspíš žádné „naše“ vzedmutí nebylo, ale podstatou domina byla ve všech zemích bloku ochota konkrétních lidí riskovat v konkrétní situaci. Důsledky pádu komunistických diktatur a podoby jejich tranzice a transformace pak formovaly osud demokracie po roce 1989, a to nikoli pouze na „Východě“.

Pasti postkomunismu

Zánikem sovětského impéria de facto skončil komunistický projekt. Ve stavu klinické smrti byl sice přinejmenším od roku 1968, do osmdesátých let ale zůstával na scéně aspoň jako mocenský faktor. Z hlediska střední a východní Evropy to byl vlastně sovětský tlak na vnitroblokovou konformitu, který dlouho stíral rozdíly, jež mezi jednotlivými socialistickými státy existovaly. Po roce 1989 jejich docenění zase znesnadňovala „obliba“ teorie totalitarismu. Dnes, když se prohlubují rozdíly mezi formami postkomunistické zkušenosti, je možná patrnější než dřív, jak specifické byly i jednotlivé komunismy. Přesto není obtížné nalézt rysy, jež pojmu postkomunismus dávají jiný než čistě chronologický ­smysl. Jedním z nich je návrat nacionalismu, druhým „návrat do Evropy“.

Tvrzení, že konec komunismu znamená návrat nacionalismu, je samo o sobě možná příliš zjednodušující. Na druhou stranu nelze popřít, že nacionalismus sehrál klíčovou roli v úspěchu postkomunistických elit, ať už pocházely z komunistické nomenklatury, jako Milan Kučan ve Slovinsku, Slobodan Milošević v Srbsku, Franjo Tuđman v Chorvatsku, anebo z šedé zóny, jako litevský Vytautas ­Landsbergis, slovenský Vladimír Mečiar či český Václav Klaus. Nacionalistickou standartu vztyčili i ti, kteří v čele svých zemí stanuli později a vyšli z řad odpůrců režimu jako bratři Ka­­­czyńští v Polsku nebo Viktor Orbán v Maďarsku. Dosah nacionalismů se ovšem lišil: od zaměření hospodářského přes více či méně otevřený šovinismus až po vůli vést vyhlazovací etnické války. K těm je vedle válek jugoslávských třeba počítat i vojenské konflikty na Kavkaze – arménsko­-ázerbájdžánský spor o Náhorní Karabach se rozhořel už v roce 1988, a byl tak jakýmsi postkomunismem avant la lettre.

Právě na nacionalismu je patrné, že dopady postkomunismu nelze omezit pouze na státy bývalého sovětského bloku. Nacionalistický revival je symptomem vyčerpání univerzalistických projektů moderny, jejíž nedílnou součástí byl i projekt komunistický. Nešlo tedy jen o zaplnění vakua, které po sobě zanechala komunistická ideologie, spíše o vakuum, které po sobě zanechalo bipolární rozdělení světa a které měla zaplnit liberální demokracie, jež v postkomunistickém prostoru znamenala „návrat do Evropy“. Integrace do struktur Evropské unie budila zprvu skutečné nadšení. „Evropa“ pro nás v devadesátých letech znamenala záruku proti návratu na „Východ“ (často symbolizovaný státy, s nimiž jsme se později v EU sešli), ale také katarzi po prožití dějinného traumatu „totalitarismu“.

Filosofka a teoložka Božena Komárková v polovině osmdesátých let napsala o reformačních církvích: „Příliš dlouho žily samolibostí falešného vědomí o vlastní výlučnosti. Přivlastnily si zdarma utrpení svých otců a propadly iluzi, že je to kapitál zabezpečující jim i s úroky poklidnou budoucnost.“ Totéž lze říct o české společnosti po roce 1989. Postkomunismus zaštiťoval svůj nárok na legitimitu utrpením způsobeným komunistickou diktaturou a její pád měl být logicky završen návratem Kunderova „uneseného Západu“ zpátky domů. Totalitární interpretace komunistické diktatury oprávněnost těchto očekávání potvrzovala. Umožňovala dříve mlčící většině vyrovnat se schůdným způsobem se svým vztahem k padlému režimu. Represe a strach byly v postkomunistické situaci daleko přijatelnějším vysvětlením stability režimu než touha udržet si dům, postarat se o rodinu a dožít se slušné penze. Výraznou kontinuitu mezi normalizací a polistopadovým vývojem lze nicméně hledat právě v očekávání, že pokud dříve poklidnou budoucnost zajišťovalo přijetí vedoucí úlohy strany, nyní ji přinese „návrat do Evropy“.

Není třetí cesty

Z dnešního pohledu je patrné, že na počátku devadesátých let bylo čím dál méně jednoznačné, do jaké Evropy se budeme vracet. Rokem 1989 byl definitivně vyřízen nejen komunismus, ale – jak to správně diagnostikoval Ralf Dahrendorf – i socialismus. Smrt socialismu jako politického projektu a jasně definovaného hnutí ale znamenala do značné míry i soumrak sociálního státu. Dohánění Evropy se nekonalo zkrátka proto, že samotný postkomunismus změnil pravidla hry. Jestli neoliberální „revoluce“ odpovídala na krizi poválečného uspořádání, volné pole působnosti na postkomunistickém Východě jí umožnilo zvítězit v měřítku na Západě do té doby nepředstavitelném. Když Dahrendorf odmítal Habermasovu (a Furetovu) výtku, že „revoluce“ roku 1989 nepřinesly jedinou novou myšlenku, tvrdil, že umožnily něco lepšího: nástup éry všeobecné „otevřené společnosti“. Ta měla nastolit novou rovnováhu mezi liberálním a sociálním a smazat staré dělicí linie 20. století. Zádrhel byl v tom, že tyto linie zdaleka nezmizely, neboť revoluce roku 1989 je spíš petrifikovaly jako přirozené, a ještě k nim přibyly nové.

Politický liberalismus, který měl zajistit „otevřenou společnost“, si tak po roce 1989 prožil nanejvýš patnáct minut slávy, než byl zcela zastíněn liberalismem ekonomickým. Aura, jíž se těšili liberální ekonomové, vysvítá už z bezprostřední dobové reflexe. Málokdo září v Ashově Roku zázraků 89 (1990, česky 1991) tak jako „elegantní ekonom“ a „oslnivý friedmanovec“ Václav Klaus. I díky tomu byla zlatá éra politického liberalismu tak krátká a z revolucí roku 1989 nakonec víc vytěžil konzervatismus. „Návrat do Evropy“ nemohl nebýt zklamáním. Sama Evropa často viděla v občanech postkomunistických zemí pouze levnou pracovní sílu, která je přinejlepším zdrojem zisků a přinejhorším nechtěnou konkurencí, a jen zlomku obyvatel bývalého sovětského bloku přinesl ekonomický liberalismus slibované ovoce. Většina lidí se dodnes nedočkala toho, co si od pádu komunistických diktatur slibovala především – západní životní úrovně. Ale protože ekonomický liberalismus neměl a dodnes nemá alternativu, nelze se příliš divit, že často měli sklon hledat hlavní příčinu své deziluze v nedostatcích demokracie.

Ekonomická transformace byla z dnešního pohledu nepochybně úspěšnější, ale také jednoznačnější proces než tranzice – přechod k demokracii. S podobnou vervou, s jakou se u nás v padesátých letech kolektivizovalo, se v devadesátých letech privatizovalo s vírou, že není oblast, kde by soukromé podnikání nebylo efektivnější než stát. „Návrat do Evropy“ neznamenal prizmatem „trhu bez přívlastků“ cestu k vymoženostem poválečného sociálního státu (či jejich zbytkům), ale odbourání „pozůstatků socialismu“, k nimž se počítala i jakákoli představa třetí cesty. Nezamýšleným důsledkem transformace však bylo rozkolísání tranzice. Podobně jako podle dobového vtipu představoval socialismus nejkratší cestu z kapitalismu do kapitalismu, pro mnohé postkomunistické země se demokracie stala krátkou cestou z autoritářství do autoritářství.

Myšlenka, že česká „krotkost“ (či sklon k reformnímu úsilí) znamená, že na rozdíl od revoltujících Poláků a Maďarů se v „porevolučním“ období České republice přece jen lépe daří vzdorovat autoritářství, je svůdná. Na druhou stranu je dobře mít na paměti, že vždy, když ve střední Evropě začaly padat dominové kostky, nebyli jsme sice mezi prvními, nakonec jsme ale padli. Stejně nevyhnutelně, možná jen s větším fatalismem než ostatní.

Střední Evropa a její dějiny

Jedna z nejvlivnějších tezí o povaze změn započatých v roce 1989 pochází z Dahrendorfovy knihy Úvahy o revoluci v Evropě (1989, česky 1991). Dahrendorf tvrdil, že postkomunistické země budou potřebovat šest měsíců na ústavní reformy, šest let pro usazení reformy hospodářské a šedesát let, než se ustaví stabilní občanská společnost. Byť německo­-britský politolog od­­mítl Fukuya­movu vizi konce dějin, i on v ro­­ce 1989 viděl svého druhu příchod nového světa. Ne pouhý pád východního bloku, ale konec „bitvy systémů“, která se nezavršila vítězstvím systému kapitalistického, jehož politickým výrazem je liberální demokracie, ale výše zmíněným vítězstvím „jediné otevřené společnosti“. Představa nového začátku, díky němuž možná konečně dokážeme v lecčems „dohnat a předehnat“ státy „staré Evropy“, nestrašila jen v intelektuálním podhoubí české transformace. Nedostatek politické a vůbec „společenské“ zkušenosti, který opakovaně vede k iluzi české politiky, že bude „konečně moci začít s čistým stolem, kdy všechno je řečeno a nic už není smlčeno, kdy spravedlnosti je učiněno zadost i za doby minulé“, jak to v osmdesátých letech diagnostikoval Petr Pithart, se nyní mohl paradoxně stát výhodou.

Nový režim byl možná definován spíše svou ekonomickou doktrínou, mluvit ale musel, ať už byl jeho obsah jakýkoli, jazykem občanství a demokracie. Těmi se zaštiťovala legitimita polské Demokratické unie, Maďarského demokratického fóra, Klausovy Občanské demokratické strany i Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara. V divokém a nepřehledném propletenci „porevoluční“ euforie se ani nemuselo zdát kontradiktorní, že jsme se sice vraceli do Evropy, ale její nový, neoliberální řád jsme zaváděli dřív než ona, občanským vzedmutím jsme smetli komunis­tické diktatury, ale na občanskou společnost si musíme ještě desítky let počkat. Přesvědčení o „hodnotové poušti“, která bude vyžadovat „desetiletí, nežli se národ vskutku začlení do Evropy“, bylo tak všeobecné, že jej po návratu z emigrace hlásal dokonce i pověstný solitér filosof Ivan Sviták.

Hlavně díky této „porevoluční“ euforii byli obyvatelé střední a východní Evropy připraveni na leccos, dokonce i na oběti. Méně už byli připraveni na zklamání z toho, že tyto oběti nepřinesou žádoucí výsledky. Tvrzení, že jsme z Evropy, a dokonce z dějin, na desítky let vypadli, se při pohledu do regálů západních obchodů mohlo zdát oprávněné. Filosof Ladislav Hejdánek však již v bezprostředně polistopadovém textu, zamyšlení Evropa a dějiny z roku 1990, odmítl vyjímat období komunistické diktatury z dějin a státy sovětského bloku z Evropy a proti tezím o bezčasí kladl důraz na to, že „dějinně žijí spíš ti, kdo jsou utlačováni a ponižováni, než ti, kdo je utlačují a ponižují“. Hejdánkova úvaha působí z pohledu frustrace, v niž postkomunismus vyústil, a to nejen v postkomunistickém prostoru, jako nedoceněné varování. Jaký mělo naše utrpení smysl, nemají­-li ho ani samotné dějiny? Ať už jsme se po roce 1989 vrátili kamkoliv, nebylo to do příběhu prosperity a pokroku, protože konec komunistického experimentu tento příběh definitivně vyvrátil. Vstoupili jsme sice zpět do „dějin“ v okamžiku ekonomicky bezprecedentního boomu globalizace, která však měla podobu konjunktury, odmítající bránit rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými. A bylo jasné, že země bývalého východního bloku se z postavení (přinejlepším) semiperiferie jen tak nedostanou. Budoucnost je jistá méně než kdy dřív, a to jsme se ani po třiceti letech stále ještě nevyrovnali s 20. stoletím, pro nás zdaleka ne tak krátkým.