Festival tolerance

Mezinárodní festival 4+4 dny v pohybu přináší každoročně především aktuální témata alternativního divadla. Mezi těmi letošními měly výrazné místo výpovědi umělců z homosexuál­ní komunity. Byly dosti tíživé a často vyžadovaly od většinového publika pochopení, toleranci i soucit. A právě v této sdílené bolesti spočívala alternativita letošního festivalu.

Nic překvapivého se naopak neobjevilo, pokud jde o inscenační tvar. Jednalo se o celkem obligátní monology­-zpovědi. Nicméně nakonec se všechna ta smutná – a inscenačně nepříliš objevná – sóla přece jen propojila v silný vzkaz, jímž bylo volání po toleranci ke všem odstínům lidství a jeho různých martyrií. Tato otevřenost a velkorysost mě vedla k tomu, že jsem v titulku nazvala letošní ročník „festivalem tolerance“. Ale pokud jde o témata, byl to „festival zraněných duší“.

Násilí a násilníci

Hned úvodní představení bylo příběhem znásilněné mladé ženy – vítejte v nejkrásnějším z možných světů. Šlo o paradokumentární konfesní film (takzvanou dokufikci) nazvaný Cock, Cock… Who is there?, který jeho autorka Samira Elagoz, finská umělkyně s egyptskými kořeny, vytvořila na základě vlastní zkušenosti se znásilněním. Vznikla antropologická studie chování mužů při seznamování se ženami, studie jejich zvláštností v intimním styku. Natáčení filmu bylo pro autorku rizikem – je totiž sama jeho aktérkou, postavou, která vyhledává při svém výzkumu muže různého věku a společenského postavení a vystavuje se nebezpečí možného sexuálního útoku. Výsledkem ovšem není jen výzkum chování mužů, dokument dává nahlédnout i do světa žen, které poskytují útěchu a oporu. Jde o osobní konfesi, tedy monolog. A to udalo tón celému festivalovému programu – byl převážně monologický.

Odpovídal tomu i stand­-up Géralda Kurdiana Hot Bodies. Šlo vlastně o výzvu k nové sexuální revoluci, po níž se, jak autor doufá, mnoho věcí přestane schovávat pod pokličku – a mezi nimi i alternativní sexualita. Ve své one man show se nicméně představil jako performer poměrně mužného vzezření – bard s kytarou v ruce a kšiltovkou na hlavě. Možná bychom obsah jeho sdělení mohli označit za protestsong ve stylu jím vzývaných uvolněných šedesátých let v USA.

Oplakávání

Nejvýrazněji téma alternativní sexuality na­­stolil Sorour Darabi v sóle Savušun (toto slovo prý znamená totéž co plankt čili nářek či pláč jakožto literární útvar). Jde o dílo íránského performera, který se nechává označovat za „umělce/umělkyni“, což v tolerantní Francii, kde dnes žije, očividně není problém. V rodném Íránu, kde se současný tanec pěstuje konspiračně, se Darabi účastnil činnosti ilegální organizace Invisible Centre of Contemporary Dance.

Vystoupení Savušun je inspirované šíitským smutečním ceremoniálem. Tématem je touha chlapeckého hrdiny po vlastním otci vojáku – řekli bychom mužská obdoba řeckého mýtu o Myrrze, toužící po otci a proměněné posléze ve strom. Incestní motivy se zde prolínají s motivy militantními. Dítě sní neřestně o detailech otcova výcvikem zoceleného těla – je to uzavřený svět jednoho muže a pachu jeho potu. Představení je završeno sebevražednou obětí. Performer má na způsob muslimských teroristů kolem beder namísto munice přivázané velké kostelní svíce. Nebude to strom, v co se promění, nýbrž popel.

Postmoderní poetika

K vrcholům festivalu by bylo určitě patřilo dílo amerického umělce Trajala Harrella s dlouhým názvem Judson Church Is Ringing in Harlem (Made­-to­-Measure) / Twenty Looks or Paris Is Burning at the Judson Church – totiž kdybychom viděli plnou verzi tohoto představení, které je učebnicovým příkladem postmoderní poetiky. Dostali jsme však jen výsek, v němž tři mužské postavy v možná ženských, možná antických šatech střídají voguing – jeden z hiphopových stylů, inspirovaný pohybem modelek na módním molu – s polohami meditativního usebrání. Tři tanečníci podali sugestivní výkon, ovšem inscenační celek, z něhož to bylo vyňato, to přece jen nenahradí. Celé představení si v našem státečku, kde, jak říká festivalové heslo, „nikdo nemá nic“, patrně nemůžeme dovolit. Je to škoda, protože historie amerického tance u nás není příliš známa.

Pro pochopení komplikovaného titulu vy­­světlím: Judson Church je odsvěcený kostel v New Yorku, kde ze spontánní potřeby mladých netanečníků vznikl současný americký tanec. V Harlemu se naopak vytvářela kultura hip hopu. Tvůrci představení tedy nabídli hypotetické setkání obou tradic. Museli nám to na závěr ovšem vysvětlit, čímž se inscenace stala spíše edukativní záležitostí než bezprostředním uměleckým zážitkem.

Jak se nezbláznit?

Vesměs monologický program sice není příliš divácky atraktivní, ale rozumím tomu tak, že vedle již únavného důvodu finanční podvyživenosti naší kultury tady hrála roli i tematika, která zákonitě přinesla formu konfese. K ní vedla i bezprostřední a jednoduchá otázka: Jak se nezbláznit? Položili ji Louis Vanhaverbeke a belgická skupina Campo v představení Mikado Remix, a to tváří v tvář světu, v němž se člověk naší doby topí v záplavě předmětů, mezi nimiž hledá logiku a cestu ven. Co je to ale proti záplavě, kterou líčil varující, kata­strofický a sociálně laděný film Mining Story autorů Silke Huysmans a Hannese Dereerea pojednávající o protržení přehrady v brazilském těžebním regionu. Tehdy povodeň řítícího se bahna v katastrofě antických rozměrů utopila několik vesnic.

Na závěr festivalu nám přišla vynadat Jihoafričanka Ntando Cele, působící nyní v Bernu. Marně jsme se v duchu bránili poukazem na to, že jsme četli s pochopením Chaloupku strýčka Toma. Její kabaretní „stand­-up komedie“ Black Off nás usvědčuje z reziduí předsudků, čímž se zase my – což je třeba nám přiznat – královsky bavíme.

Autorka je taneční publicistka.