Pat Mills, Olivier Ledroit
Requiem. Upíří rytíř 1
Přeložil Štěpán Kopřiva
Crew 2019, 184 s.
Snad v souvislosti s letošní návštěvou britského komiksového scenáristy Pata Millse se nakladatelství Crew pustilo do vydávání jeho zatím poslední série Requiem. Ta v originálu vychází od roku 2000 a původně bylo plánováno dvanáct alb, nicméně u jedenáctého se zadrhla a od roku 2012 se na dvanáctý díl čeká. Nakladatelství, kde série vycházela, sice mezitím zkrachovalo, ale Crew se nebojí a plánuje vydat v několika souborech všechna hotová alba. První soubor obsahuje alba číslo jedna až tři a čtenář se v něm seznamuje se zamilovanou dvojicí Heinrichem a Rebekou, jakousi aktualizací Romea a Julie. Píše se rok 1944, Heinrich je přesvědčený fašoun a Rebeka Židovka. Vzápětí ale Heinrich umírá a probouzí se v pekle, kde se má stát upírským rytířem. Millsova vize pekla je poměrně originální: člověk se tu od věku úmrtí postupně vrací zpět do dětství a nakonec až k porodu. Upíři jsou ti, kteří byli za života zlí, zatímco ghúlové se tvářili jako dobráci – ale zlo přitom páchali také. Zároveň se do vyprávění zaplétají reálné historické postavy, třeba Matka Tereza, která tu vystupuje jako „Matka Terorza“ a podle autora natropila víc zlého než dobrého. Requiem se tak dá číst i jako Millsův politický manifest. Důležitou roli tu hraje výtvarné ztvárnění Oliviera Ledroita: jeho nesmírně detailní a propracovaná kresba působí až přehlceně, trochu jako kostnice v Kutné Hoře. Podobný dojem ostatně vyvolává i Millsův scénář, v němž se často ztrácí ústřední příběh, když se autor zaměřuje na různé historické postavy, s nimiž si to chce vyřídit.
Jiří G. Růžička
Tomáš Vaněk
Hra na život
Take Take Take 2019, 200 s.
Debutem Tomáše Vaňka Hra na život vstupuje čím dál prestižnější nakladatelství Take Take Take na půdu původní domácí beletrie. Útlý svazek sestává z pseudodetektivní novely Životní případ detektiva Marka a ze souboru krátkých povídek Uzliny na kapesníku. V první próze Marek vyšetřuje okolnosti sebevraždy duševně nemocného mladého spisovatele Davida Krumpholze a v průběhu pátrání se začte do jeho povídkové sbírky, jež tvoří druhou část svazku, a je tedy stylizována jako „texty zemřelého“. Souvislost mezi oběma částmi má ovšem povýtce formální charakter, neboť povídky neřeknou o charakteru zesnulého autora mnoho podstatného a nenabídnou ani klíč k vyřešení případu. Nemluvě o tom, že zmínky o povídkách, kterým v první části vyšetřovatel věnuje pozornost, se nekryjí s jednotlivými čísly následujícího souboru. Informace na obálce, že autorovi „byla diagnostikována schizofrenie“, není a z podstaty věci nemůže být pro hodnocení estetické hodnoty textu relevantní. Můžeme tudíž s klidným svědomím konstatovat, že zatímco první část z hlediska umělecké kvality ani užitých „vyšetřovacích“ metod neobstojí, povídky v druhé části se nesou na vlně vytříbené a lehce načrtnuté komiky založené na cynismu a sžíravé sebeironii. Vzhledem k tematické závažnosti textů do nich tato rovina vnáší osvobozující hravost. Ve výsledku tak povídky nejsou apendixem novely, nýbrž novela zbytečným rámcem souboru, jenž by ovšem svým rozsahem na knihu nevydal.
Erik Gilk
Mariusz Szczygieł
Není
Přeložila Helena Stachová
Dokořán / Máj 2019, 296 s.
V Polsku dobře vědí, odkud vzešli čeští dědkové, když tam zůstavili věhlasnou obec Czechowice–Dziedzice. Ale i současnost kypí minulostí. O zmizevším, zmarněném, zaniklém je soubor literárních medailonů Není od Mariusze Szczygieła, proslulého zejména knihou Gottland, v níž reflektuje Česko a jeho rozmanitost z vnější, nezávislé perspektivy: jako nihil patafyziků! Kdyby nebylo Polska, nebylo by Poláků, a nebýt Szczygieła a jeho populárních próz, možná by nebylo ani Čechů. Tuto trojčlenku třeba zapsat zlatým písmem do smaragdových desek. V medailonech jednotlivých osobností – z těch českých je v knize mimo jiné zastoupena poetka Viola Fischerová – narazíme na obraz i fanfarónský a někdy nelichotivý, jak vyhlíží z nejsoucích, zmizelých kulis příběhů, které proběhly a dějí se v jiných okolnostech zas. Zjistíme, jak mohou být životy bezvýchodné, trapné, žalné a spletité jako nekonečný uzel. Polský intelektuál možná předpokládá, že všichni v Česku četli Nowického, Norwida, Krallovou a kdovíkoho ještě, ale nám jsou tuzemsky fuk, i když si je někdy třeba na doporučení přečteme. Ale aby se nezdálo, že si tu kvůli hovězímu ohřívám polonistickou polívčičku, v knize najdete i perly typu: „To víš, manželka je manželka, ale Leszek Kołakowski vždycky říkal, že nejdůležitější v životě jsou kamarádi…“ A tak je to se vším.
Vít Kremlička
Aleš Palán
Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy
Prostor 2019, 400 s.
V pokračování úspěšné knihy rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se setkáme se svéráznými osobnostmi z celé země. Většina z osmi zpovídaných žije nejen mimo systém, ale také na okraji civilizace, v horských osadách, na samotách a často nedaleko státních hranic. Možná i díky širšímu výběru zpovídaných osob je to čtení pestřejší, radostnější a v rozhovorech je přítomno i mnohem méně beznaděje než v předchozí knize. Životní osudy jsou „románovější“, ať už se jedná o svérázného chovatele koní, který žije ve vejtřasce, esotericky smýšlejícího malíře, silně věřící důchodkyni nebo skutečného poustevníka velebícího Boha, ticho a samotu. Rozhovory doprovázejí černobílé fotografie Johany Pošové, které zobrazují krajiny, zátiší s haraburdím i všednodenní úkony. Osm nastíněných příběhů je výrazně spjato s koloběhem přírody – jejich protagonisté často závisí na zvířatech, která ale nejsou brána jako prostředek, nýbrž jako rovnoprávné bytosti či přátelé. Výrazněji zde také vystupuje společenskokritická a především ekologická linie, která spočívá v kritice zemědělské velkovýroby, světa spotřeby, plýtvání a nadbytku. Soubor Jako v nebi, jenže jinak jistě zopakuje úspěch předchozí knihy. Je namístě položit si otázku, proč osudy dobrovolných vyvrhelů, žijících skromně a téměř soběstačně na periferii bytí, fascinují takové množství lidí a tolik rezonují ve společnosti, která vyznává úplně opačné hodnoty a principy. Jedná se o romantický exotismus, nebo o sebezpytnou inspiraci?
Karel Kouba
Antologie města duchů
(Répertoire des villes disparues)
Režie Denis Côté, Kanada, 2019, 97 min.
Premiéra v ČR 31. 10. 2019
Nedořečenost, tajuplnost nebo ještě spíš prostá absence smyslu jako by byly základními východisky tvorby kanadského režiséra Denise Côtého. Solitérní tvůrce natáčí dokumenty, ve kterých zásadně zpracovává témata, o nichž dopředu nic neví a ani si žádné informace nezjišťuje. Jeho hrané filmy nemají klasickou dějovou strukturu. Vyprávění složená z torz žánrových schémat jsou plná slepých skvrn, tušených odboček k neznámým souvislostem a vykloubených, unikavých událostí. Côté svá díla vytváří jako hádanky, u kterých však nejde o to najít řešení (jež nejspíš nezná ani sám tvůrce), ale spíš pobývat uvnitř rébusu, zakoušet filmový časoprostor, který je zde formulován pomocí otázek. Côtého novinka Antologie města duchů patří k vrcholným režisérovým snímkům mimo jiné díky tomu, jakým způsobem zde dokáže artikulovat své tázání. Film o québecké vesnici, kde se zničehonic začnou zjevovat mrtví lidé, si bere pár postupů z hororu, zejména z nízkorozpočtových sedmdesátkových žánrovek, a spojuje je s portrétem malé uzavřené komunity. Ta by mohla být obrazem samotného Québeku, anebo prostě společnosti, která se izoluje od zbytku světa i od vlastní minulosti. Potlačované přízraky zašlých časů se ale neodbytně vracejí. Zásadní pro vyznění filmu je zrnitý tmavý obraz pořízený na 16mm film, díky němuž fikční svět dostává nádech ponurého zásvětí a hranice mezi živými a mrtvými se rozostřuje.
Antonín Tesař
Markéta Magidová
Obloukem připažit s nekonečnem
Futura, Praha, 26. 9. – 17. 11. 2019
Těžištěm výstavy Markéty Magidové je umělecké video dokumentárního charakteru. Záběry jednoduchých choreografií z loňského XVI. všesokolského sletu kombinované se záznamy rozhovorů s aktivními sokoly nám umožňují nahlédnout do současné podoby tradiční spolkové činnosti. V rozporu s typickou představou svalovce na hrazdě působí proces příprav na slet jako nenáročný koníček pro obyčejné smrtelníky, které společná aktivita těší více než pasivní vysedávání v hospodě. Zaznamenaná akce je zvláštním setkáním mnoha různých podnětů a světů. Hudba, na kterou se cvičí, se pohybuje od dechovek přes rockem opepřený folklor až po Smetanovu Vltavu. Autorce se velmi nenuceným způsobem daří zobrazovat momenty, kdy se protkává tyršovská tradice Sokola s lidovým folklorem, ale i fantomem vzpomínek na normalizační spartakiády. Tyto tři aspekty se nenápadně prolínají i v dalších vystavených dílech. Kromě dvou videí se v pražské galerii Futura nacházejí také objekty pastelových barev, mezi nimiž vyniká miniaturní aluze na májku nebo dekorativní plastika v jednoduchém pobruselském stylu zobrazující ptáčky na stromě. V rozvěšených kruhových rámech na vyšívání jsou vypnuty tisky jak sokolských uskupení, tak jednoduchých vzorů, které známe ze socialistických tapet a umakartových stolů. Výstava na malém prostoru rozehrává překvapivě mnoho intuitivních konotací a zároveň nepůsobí vůbec odtažitě a didakticky, naopak velmi přívětivě a lidsky.
David Bláha
Zdeněk Jecelín
Robinsoni
Vila Štvanice, Praha, premiéra 12. 10. 2019
Komediální jednohubka o střetu dvou protikladných osobností, které spojí až pointa, plyne tak hladce, že jí odpustíme pár nucených vtípků i monotónnost předělů, během nichž přelud ideální manželky obchází jeviště i hlediště a přelévá vodu ze sklenice do sklenice… Herec William Robinson (v podání Dominika Linky) stojí ke knězi Ozeáši Robinsonovi (hranému Václavem Chalupou) v opozici nejen přístupem k životu a náboženství. William hlavně nemůže Ozeášovi zapomenout, že je příslušníkem téže mocenské skupiny, která na dlouhých osmnáct let v Anglii zakázala veškerá divadla – Williamovu životní lásku číslo jedna. Láskou číslo dvě je žena, která zůstala v bezpečí civilizace, a jak vyjde najevo, vdala se za Williamovy nepřítomnosti za Ozeáše… Scénu tvořenou několika celými i rozštípanými bedýnkami, kameny, dvěma nádržkami s vodou a pískovištěm, které slouží hlavně jako doskočiště při Williamových neobratných fyzických cvičeních, dokáže ústřední dvojice dokonale využít k vytvoření iluze ostrova, kolem nějž sice sem tam propluje loď, jednou se ale rozbije o útesy, a jindy je zase záhodno se před ní radši skrýt. Diváka pobaví mučení shakespearovským deklamováním i upozornění, že cosi tak neškodného jako divadelní předstírání kdysi vyvolávalo obavy z ohrožení ctnosti celé země. V současné záplavě postpravd a postfaktů člověk nicméně začíná – přes všechnu zvnitřnělou demokratičnost – drastickým řešením puritánského revolučního nadšení rozumět.
Martin Zajíček
?????
?????
MC, ???? ????
Nejprve fakta: kazetu bez jakýchkoli údajů jsem objevil na koncertě dvou experimentálních kapel a od jednoho z vystupujících jsem se dozvěděl, že ji s kýmsi vyměnili na jedné z předchozích zastávek turné. Na stole s merchem se prý ocitla omylem, ale jestli se mi líbí, můžu si ji vzít. Kazeta obsahuje značně fragmentární zvukový materiál na dvou přibližně dvacetiminutových stranách; je sestaven z útržků hudby z různých zdrojů a prostředí, těžko identifikovatelných ruchů a rozhovorů v jazycích, které nejsem s to rozpoznat. Nahrávka je špinavá, rozkolísaná v hlasitosti, plná nečekaných střihů a ze všeho nejvíc připomíná ketaminový trip. Ale co na pásce je či není, to vlastně není zas tak důležité. Skrývání a anonymita jsou v hudbě, potažmo obecně v umění, vcelku oblíbené strategie. Jejich cílem je nejčastěji vzbudit zvědavost, která přirozeně vede k hledání. Kdo se schovává, zpravidla touží být nalezen nebo minimálně hledán. Jak ale přistoupit k nahrávce, u níž chybějí jakákoli vodítka, takže pátrání je předem vyloučeno a zvědavost nemůže být nikdy ukojena? Lze namítnout, že žádná kazeta přece nespadne jen tak z nebe a že nikdo nedokáže dokonale zahladit všechny stopy – každý pachatel dřív nebo později udělá chybu. Má ale smysl přistupovat k tomuto „problému“ jako ke zločinu? Možná je nahrávka vržená odnikud nikam naopak upozorněním na zločinnou praxi doprovázející naše vnímání hudby – na až obsedantní potřebu kulturně-společenských referencí. Zaplétáme se do nekonečné sítě informací, až si pomalu přestáváme být jisti, kterou částí těla bychom měli poslouchat.
Jan Klamm